Pánovi vedle mě tekly slzy, líčí pořadatel Korza Národní emoce oslav 17. listopadu

Markéta Jakicová
17. 11. 2018 10:54
Již popáté bude součástí oslav 17. listopadu také akce Korzo Národní, kterou založila "na kolenou" skupina studentů. Po prvním ročníku mysleli, že další už nebude. Nakonec se jim však podařilo vytvořit stabilní projekt, který rok od roku nabízí stále širší program. "Je to jako pustit babičku sednout v tramvaji, přijde nám to správný," popisují pořadatelé, odkud berou energii k náročné práci.
Heslo pro akci Korzo Národní zní "Díky, že můžem", pro organizátory to znamená mimo jiné cestování bez pasů a posudků, svoboda, na kterou se nesmí zapomínat.
Heslo pro akci Korzo Národní zní "Díky, že můžem", pro organizátory to znamená mimo jiné cestování bez pasů a posudků, svoboda, na kterou se nesmí zapomínat. | Foto: Lucie Sikorová

Vyjíždíme výtahem do druhého patra uvnitř jednoho z vnitrobloků na Národní třídě v Praze. Martin Pikous, stále ještě student a pořadatel oslav sedmnáctého listopadu, mě pouští do pracovních prostor Korza Národní. Scházíme se čtyři týdny před svátkem. "Teď ještě spíme klidně, nespavostí trpíme až tři dny před začátkem. Zabírá to dost času, který musíme najít po večerech," přiznává s úsměvem Oskar Rejchrt - tvůrce programu.

Základní tým Korza je deseti-členný, ale na ulici jim s koordinací pomáhá více jak sedmdesát dobrovolníků, kteří mají na starost technickou stránku věci.
Základní tým Korza je deseti-členný, ale na ulici jim s koordinací pomáhá více jak sedmdesát dobrovolníků, kteří mají na starost technickou stránku věci. | Foto: Marek Přibil

Pořadatele akce čeká již pátý ročník. "První byl hodně emotivní a vůbec se neměl stát. Ne že bych si to nepřál, ale když se na to dívám zpětně, měli jsme mnohem víc štěstí než rozumu," uvědomuje si Martin. Před pěti lety dvacítku studentů oslovil spolek Opona, hledali někoho, kdo by chtěl pokračovat s pořádáním akcí na den svobody.

"Byli jsme parta lidí z Budějovic se zkušenostmi z jihočeského majálesu, krátce na vysoké v Praze," zamyslí se Pikous. Pracovní prostory - jeden studentský byt , nedostatek spánku, všechno museli řešit drze. "Když není čas, už nic jiného vám nezbývá," ozve se Rejchrt, který se k týmu přidal před třemi lety.

Stěny kolem nás jsou polepené organizačními popisky včetně praktických hesel: uklízet po sobě nádobí a nerušit okolní kancly. Nechybí ani plán celé Národní třídy. 

Studentům s názvem "Budějovické cosi" dali potřebná razítka

"Před pěti lety jsme si řekli, že prostor ulice Národní nijak nefunguje. Byla dlouhá fronta těch, co šli zapálit svíčku, a nikdo se místu nevěnoval. My jsme chtěli, aby se po ulici mohli lidé v ten den volně procházet," líčí Pikous.

Vymysleli program, sehnali peníze a přesvědčili úřady. "Nakonec musím ocenit odvahu těch lidí, kteří studentům s názvem ‚Budějovické cosi‘ dali potřebná razítka," doplňuje Pikous, ale jedním dechem dodává, že je k tomu přinutily také okolnosti - v jeden moment jim došlo, že nic nemají.

"Je pro mě důležité, aby prostor Národní třídy vnímali lidé úplně jinak než při každodenním spěchu na tramvaj," říká tvůrce programu Oskar.
"Je pro mě důležité, aby prostor Národní třídy vnímali lidé úplně jinak než při každodenním spěchu na tramvaj," říká tvůrce programu Oskar. | Foto: Kristýna Padrtová

Bylo nezbytné si to celé odpracovat a dnes už to funguje na vzájemné důvěře, "protože se povedlo snad nic nezkazit". "První rok, to byl program hlavně o našem vkusu, kdo zná jakou kapelu, a bylo to z našeho dnešního pohledu pro starší lidi bizarní. Původně jsme si totiž mysleli, že hlavní cíl je přilákat mladší generaci," uvádí Pikous.

"Zjistili jsme, že chodí starší třiceti pěti let a maminky s kočárky, a těm nemůžeme zkrátka pustit hip hop. Říkám si, co by řekla moje máma, ale zase aby to nevypadalo, že to je nějaký gerontofilní program - i mladá generace je pro nás důležitá," doplňuje Rejchrt.

Zlomový druhý ročník, kdy nedodali plán na celou ulici, disponovali s minimálním rozpočtem a Národní jim nepovolili uzavřít, překonali. "V té době jsme přemýšleli, že s tím skončíme," vzpomíná na kritické momenty Pikous.

O peníze jde až v první řadě, smějí se pořadatelé

Druhý ročník, kdy nakonec Národní byla stejně uzavřená a řídili ji policisté mávátky, museli vyjít jenom s třemi sty tisíci korun, víc nedostali. "Je zajímavé, že tři sta tisíc stojí jenom uzavření celé ulice. Náklady na celou akci se rok od roku zvyšují, teď jsme na dvou milionech a dvou stech tisících, což je o milion víc než první rok. Ale roste to společně s náročností programu."

Je to ale podle pořadatelů zlomek ceny, kterou by chtěla soukromá agentura. "My to bereme tak, že si lidi zaslouží peníze za práci, dáme jim to, co můžeme, ačkoliv to není sto procent," komentuje Rejchrt a s nadsázkou zmiňuje jejich důmyslnou strategii: "Dejte nám peníze a my vám za to nedáme nic".

Program pro účastníky je připraven na celou ulici Národní třídě, od Národního divadla až po Jungmannovo náměstí.
Program pro účastníky je připraven na celou ulici Národní třídě, od Národního divadla až po Jungmannovo náměstí. | Foto: Lucie Sikorova

"Z logiky věci to jsou peníze z grantů veřejných peněz a taky dary od soukromníků," doplňuje Pikous. Soukromých sponzorů ale není tolik a neuvádějí je, protože dárci sami nechtějí. Přesto by jim to přišlo logické a nebránili by se tomu. "Nebereme si peníze od lidí, kteří mají něco společného s politikou, to by bylo dost lehce napadnutelné a pak se nechceme s někým hádat," upřesňuje Pikous.

První dva roky neměli honorář. Pokud peníze vyšly na bonus pro ně, byli jenom překvapeni. "To jsme ještě neměli žádný systém na peníze," říká Pikous. Zpravidla k tomu všichni, kteří se podílejí na organizaci, mají školu - nebo dokonce dvě, práci, někteří si začali pořizovat i děti. Jádro týmu tvoří deset členů a pomáhá jim přes sedmdesát dobrovolníků.

Pánovi vedle mě tekly slzy, popisují organizátoři atmosféru

Revoluci nezažili, ale přesto pořádají oslavy právě oni. "Chceme tomu dát nadčasový význam, chceme, aby si hlavně mladí, kteří to nezažili, uvědomili, že svoboda, která je na ulici, není samozřejmost," tvrdí Rejchrt.

Shodují se na tom, že nejdůležitější je atmosféra. Člověk tam podle nich musí být a zažít to, protože "nakonec to není o konkrétních lidech, ale o celku, který vytvoří".

"Ohromně tomu dodávají dojem ti vzpomínající, na Národní se prolínají generace, časem se snažíme ten program dělat emotivnější. Stál jsem tam, netrpělivě sledoval, jestli je všechno na čas, a pánovi vedle mě tekly slzy, " popisuje Pikous.

Atmosféra je podle nich ta nejlepší zpětná vazba. "Když vidíte Národní v ten den a vidíte tu náladu, víte, že ani vteřina nad mapou a před počítačem nepřišla nazmar, " potvrzuje Rejchrt.

Místo pohádek jsem chtěl vědět, jak bylo za komunistů

Názory jim také formovala rodinná zázemí. "Myslím, že tyhle historické události známe hlavně od rodičů a z dokumentů, ale to je všechno. Ve škole jsem se naučil kulový. Doma jsem od táty nechtěl slyšet pohádky, ale ptal jsem se, jaké to bylo za komunistů," usmívá se Rejchrt.

"To já jsem chtěl pohádky. Ale samozřejmě jsem se ptal. Moje mamka byla v té době studentka, takže to prožívala," doplňuje Pikous a rozvádí, co pro ně znamená ten den a svoboda. "Nechci, aby se to zapomnělo, ovlivňuje to každodenní život. Není to jen rok 89, ale i 39. Není to jen 17. listopad, ale taky den boje za svobodu, osvobození se, obecný princip, myšlenka," říká Rejchrt.

Konzerty, divadelní představení, ale i program pro děti. Pátý ročník na Národ
ní třídě bude pestrý.
Konzerty, divadelní představení, ale i program pro děti. Pátý ročník na Národ ní třídě bude pestrý. | Foto: Kristýna Padrtová

Sentimentálně přitom vzpomíná na devadesátá léta. "Bylo mi šest let, hrál jsem si, bylo to fajn. A teď, po dvaceti letech, se učím mluvit o privatizaci, kupónovkách a někdo mi řekne, v době tvého dětství se děly hrozné věci. To je protipól," dodává.

Nechceme vytěsňovat kritiku, ale myslíme si, že patří jiným

Z principu je to podle nich politická akce, ale zkouší ji brát nepoliticky. "Jakkoliv to zní jako klišé. Je to pro nás velké téma - na jednu stranu lidem nechceme dát politiku, na druhou oddělit to úplně od institucí a politiky neumíme a neumí to ani druhá strana," tvrdí Pikous.

To, jak se někteří politici negativně vyjadřují k sedmnáctému listopadu, je však mrzí. "Ne že by nás to demotivovalo, ale je to v zájmu důstojného chování určitých institucí v Česku. Jsou podle mě problémy, které nemají řešení, a s nimi se člověk nemusí tolik trápit. Ale pak jsou ty, které ho mají, a jediné co můžeme udělat, je akce s osmdesáti tisíci lidmi na Národní," popisuje.

"Bacha, brzdi, nebo ti zbyde pytel s kolečkama"

Vědí, že politici na Národní chodí, a je to z jejich pohledu správně. "Program proto plánujeme spíš později, protože víme, že dopoledne tam jdou položit věnce," uvádí Rejchrt.

Kromě toho, že rozšířili program na větší část ulice až po Jungmannovo náměstí, přidali i program do prostoru divadel a naplánované jsou i výstavy, primárně zaměřené na historii. "Musí se to dobře udělat. Jeden rok jsme měli připravený videomapping a zhasli jsme barák vedle, " říká Pikous.

"Snažíme se program nafukovat, ale ne, aby to byl cirkus. Na každou část Národní vymýšlíme jinou zábavu, aby to bylo pestré," dodává Rejchrt. Občas se jim něco na ulici nepodaří dát - kvůli ceně nebo náročnému zpracování.  Jeho předchůdce chtěl pojízdnou stage, zbyla jim pouze kolečka se šrouby. "Byl to cirkusák, vždycky si kvůli tomu říkáme, bacha, brzdi, nebo ti zbyde pytel s kolečkama" směje se Pikous.

 

Právě se děje

Další zprávy