reklama
 
 

Chaos nám nepřeju, ale není důvod k panice. Jsme geneticky testování na horší věci než ty dnešní

23. 4. 2017
Foto: Mladá fronta
Devět televizních scénářů Pavla Kosatíka z projektu České století posloužilo jako předloha k ojedinělému komiksovému cyklu. Každý svazek se zaměřuje na klíčový okamžik moderních dějin Československa - vznik republiky, heydrichiádu, okupaci v srpnu 1968 i další události. "Nejde o rekonstrukci nebo výklad dějin. Nahlížíme do zákoutí určujících rozhovorů, do myslí jednotlivých aktérů, momentů jejich pochybností, konfliktů, odvahy i rozhodných kroků," vysvětluje v rozhovoru s Aktuálně.cz historik Pavel Kosatík.
Doporučujeme

Aktuálně.cz: Co vás vlastně vedlo ke komiksovému ztvárnění Českého století?

Pavel Kosatík: Ten nápad vznikl v nakladatelství Mladá fronta těsně potom, co vznikly první dva tři televizní díly. Někdo tehdy řekl, že potenciál těchto historických látek se televizní verzí nevyčerpává, že ho jde interpretovat ještě jinak. Což mě zaujalo.

Mám rád povídku V houštině od Japonce Akutagawy. Režisér Akira Kurosawa podle toho natočil film Rašomon, tutéž událost v tom každý z účastníků popisuje úplně jinak.

Padlo tedy rozhodnutí, že každý ten díl Českého století v komiksu pojedná výtvarně jiný kreslíř. K filmovému Robertu Sedláčkovi přibylo tedy devět dalších "režisérů" interpretů. V tom jsem viděl hodně zajímavou situaci.

Mohla to být i zajímavá generační konfrontace…

Ano. Všichni ti výtvarníci byli mladší než já, někteří i o víc než generaci, což nabídlo otázku, jak třeba rok 1968 pojedná člověk, který okupaci nezažil ani jako malinké dítě. Čili šlo o to, přidat víc těch interpretačních možností.

Jinak bych si ale dovolil trochu nesouhlasit s tím automatickým připínáním komiksů jenom k "náctiletým". Myslím si, že to neplatí. Třeba Spiegelmannům Maus, komiks o holocaustu, je pro každého. Tam bych dokonce řekl, že mu v "nácti" ještě ani nejde rozumět.

Pavel Kosatík (1964)

Pavel Kosatík (1964)

Český novinář, scenárista a spisovatel.  Začal jako spisovatel sci-fi, později se prosadil jako uznávaný spisovatel literatury faktu. Je mj. autorem životopisů Ferdinanda Peroutky, Jana Masaryka, Olgy Havlové a řady dalších osobností českých dějin. Nejen za knihy České okamžiky a České snění získal řadu literárních ocenění. Je autorem scénářů k úspěšnému televiznímu cyklu České století, na jehož základě vznikla i série komiksů.    

Ponoukat a provokovat k přemýšlení

Mluvil jsem o vašich komiksech s několika historiky. A byl na nich patrný (aniž by je, pravda, znali) jakýsi úlek a údiv. Snad že jste komiksem dost možná shodil jakási posvátná témata. Například ten o sovětské okupaci v roce 1968, kdy jste politikům nasadili hlavy dinosaurů, vyloženě provokuje. A velmi atypický je i díl o Chartě 77. Setkal jste se s podobnými reakcemi?

Zatím ne, setkávám se spíš s chápavými reakcemi. Kdo ten komiks o srpnu 1968 otevře (Jak Dubček v Moskvě kapituloval - pozn. red.), pochopí, že dinosauři tam nejsou samoúčelnou provokací, ale že Karel Jerie tu metaforu "komunistů jako bytostí odsouzených k vyhynutí" promyslel a pracoval s ní na celé ploše velice přesně.

Pokud to někoho znepokojuje, tak jsou to nejčastěji lidé, kteří v knihách a filmech hledají potvrzení svých vlastních názorů, které měli už předtím. Tak trochu chtějí, aby se jim tímhle netvůrčím způsobem lichotilo. Což podle mě není úkolem historie. Historie stejně jako jakákoli jiná tvorba má ponoukat k přemýšlení a tím k redefinici sebe sama.

Knížka, kterou čtenář přečte bez vnitřní proměny a na konci je stejný jako na začátku, je zbytečná.

Napadlo mě, že komiksová zkratka Českého století byla možná autorsky ještě pracnější než velkorysé zpracování ČT. Je to tak? 

Východiskem pro filmy i komiksy byly na úplném začátku tytéž filmové scénáře. V televizi dostaly novou podobu, která vyplynula z režisérské a herecké invence, z atmosféry natáčení atd.

U komiksů jsme si na začátku řekli, že nejde o to, ty existující filmy dál komentovat. Většina výtvarníků řekla, že se na to v té televizi dívat nebude, aby si nepoškodili svoji invenci. Myslím, že to dodrželi. Takže ty komiksy se rodily z nových a jiných debat. Každého výtvarníka na tom bavilo nebo nebavilo něco jiného.

Já jsem tam byl za toho brzdaře, který připomínal, že nejsme jenom tvůrci, ale že té historii hlavně sloužíme. Že když se porozumí tomu, o co v těch dějinách jde, zbude té tvůrčí svobody pořád vrchovatě a nemusí se nic moc zvenku přidávat. 

Foglarovský souboj Gottwalda s Benešem

Který komiksový díl se vám psal nejlépe?

Je to zvláštní, ale mě nakonec asi nejvíc bavil díl, který se v té podobě nakonec vůbec nerealizoval. Mnichov 1938 měl původně dělat výtvarník, který od toho pak kvůli jiným závazkům odstoupil. A tak i ten několikrát přepracovaný scénář nakonec spadl pod stůl. Štěpánka Jislová, která do toho Mnichova pak nastoupila, to pojala úplně jinak.

Který díl vám dal naopak nejvíc zabrat? A proč? 

Neřekl bych zabrat. Ale u dílu, který o únoru 1948 nakreslil Karel Osoha (Jak se KSČ chopila moci - pozn. red.), jsem si dlouho nebyl jistý, jestli ta nová a vydatná paralelní linie, se kterou hlavně Karel přišel, bude celku ku prospěchu. Karel k tomu příběhu politiků, souboji Gottwalda s Benešem a Zenklem, přimyslel příběh dvou dětských part.

První jsou takoví rychlošípáci, co si hledají klubovnu a postupují při tom foglarovsky fér. A proti nim stojí Bodláci, předměstští hajzlíci.

A ty dvě klukovské party se do sebe zaklesnou a paralelně s těmi "velkými" politiky odehrají vlastně variantu stejného příběhu, jehož tématem je všeobecné zkažení.

Já jsem celou dobu, co tenhle komiksový projekt vznikal, byl tak nějak legračně rozpolcený mezi komiksáře a historiky. Přál jsem si symbiózu, kde ani jedno křídlo nebude vyloženě trpět.

A říkal jsem si tedy, jestli tím přepodstatněním Února nedojdou historici k tomu, že už jsme to fakt přehnali, že jsme posunuli těžiště toho, oč v tom původním příběhu šlo, někam jinam. Ale byl jsem přehnaný katastrofista. Přátelé historie tu metaforu podle všeho pochopili líp, než jsem čekal.

Geneticky jsme testováni na mnohem horší situace než ty dnešní

Když se na těch devět dílů komiksu dívám, dochází mi, že jde vlastně o devět ústředních tragédií. Když pominu desítky dalších v "mezidobí"…

To souhlasí, na dodržení žánru tragédie mně záleželo v televizní i komiksové verzi. Tragédie jako druh konfliktu, kde proti člověku stojí mnohem mocnější protivník než jakýkoli jiný člověk. Jeho soupeřem je osud.

Jak chcete vyhrát nad osudem?

Kdo si myslí, že to jde, dopadne jako Oidipus. Celou dobu si pošetile myslí, že má život pevně v rukou. Nakonec, pokud mu dojde, kam se vyvinul, se nikdo nediví víc než právě on.

Čili tragédie jako určitý druh výchovy v pokoře: nemám a nemáme v životě všechno na háku, neporoučím větru dešti. V tragédii se učíme sami sobě líp rozumět.

Asi vás už jako historika dříve napadlo, že našim předkům se vlastně v onom 20. století muselo žít dost těžce. Zvláště těm, kteří prošli dvěma světovými válkami, represemi padesátých let a pak i sovětskou okupací. Ovlivnilo to mentalitu Čechů?

Nechci, aby to znělo drsně, ale rány k životu vždycky patřily, to se asi nezmění. My, kteří žijeme v České republice v roce 2017, máme za sebou spíš klidné životy, války většinu z nás ušetřily.

Mediální apokalyptici tvrdí, že se vše zase změní a že nás čeká doba chaosu i katastrof. Což pochopitelně nikomu, ani sobě, nepřeju. Ale i kdyby se mělo dočasně nějak přitížit, nebyl by to důvod k panice.

Myslím, že většina z nás by zjistila, že jsme geneticky testovaní i na podstatně složitější situace, než jsou ty, které nám přináší konzumní společnost. A myslím si, že bychom ty napnelismy zvládli.

autor: Jan Gazdík

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama