Bouře ve sklenici vody, nebo ústavní puč? Topolánek tepe vládu za spory s prezidentem

S Mirkem Topolánkem se znám z redakce, ve které jsme spolu před časem pracovali, a možná i proto mě s žádostí o rozhovor okamžitě neposlal někam. „Nechci komentovat tuhle nechutnou frašku,“ reagoval po zaslání otázek obratem.

Pak mi poslal nástřel odpovědí, aby rozhovor nakonec s argumentem, že k tomu nemá co říci, odmítl. To, že vychází, znamená, že to srovnání „tehdy a teď“ může být pro naše čtenáře zajímavé. Proto je dobře, že se Mirek Topolánek takto rozhodl a rozhovor můžeme nakonec zveřejnit.

Související

„Šlo o politickou zvyklost.“ Expremiér Nečas má jasno o sporu Babiše s prezidentem

Kdo určoval složení našich delegací na summity NATO, když jsi byl předseda české vlády?

⁠Nevím. Já? Asi jo. Zcela formálně. Vláda? Nebo se dohodli referenti? Spojkou mezi Strakovkou a Hradem byl tehdy náměstek ministra zahraničí Tomáš Pojar. Dokonale odblokovával jakékoli problémy a třecí plochy. Mě to moc nezajímalo. Bylo to pod mou rozlišovací schopnost…

Nepokládal jsem zahraniční politiku za oblíbenou soutěž z chlapeckých záchodků, ale za službu. Nebyla za tím jen dikce a duch ústavy, ale taky tradice, zaužívaná praxe, respekt.

Do jaké míry byl prezident na těchto jednáních tehdy vázán tím, čemu se říká mandát vlády?

Netuším. Dostal podklady? Jasně, že byl vázán pozicí vlády, a je třeba korektně poznamenat, že přes rozdílné postoje v zahraniční a bezpečnostní politice se oficiálně mandátu většinou držel.

To, že když mohl, vyjádřil názory své, je jasné. A často jsem musel v zahraničních médiích disproporce korigovat, nebo dokonce hájit. Pamatuji si na agresivní dotazy francouzské novinářky na absenci takzvané vlajky EU na Pražském hradě. Odzbrojil jsem ji podobně agresivně: „Dnes jsem byl, paní redaktorko, v Elysejském paláci. Ani tam, ani nikde v okolí žádná vlajka EU nevlála. Co tam máte dál?“

Domů jsem to netahal. Postoje Václava Klause tehdy a teď jsou v zásadě totožné. Dnes si jako důchodce v civilu bez odpovědnosti může konečně říkat, co chce. Tehdy, ač nerad, to respektoval.

A kdo býval tehdy vedoucím naší delegace a proč?

Předpokládám, že Klaus. Jak jinak? Bylo mi to fuk. I dnes si myslím, že když už se prezident zúčastní jakékoli zahraniční mise, tak je dle ústavy vždy hlavou delegace. Ústavní právníci se budou kroutit, že by to případně mohlo být i jinak, kdyby… a tak dál, ale pro mne to nebyla otázka života a smrti.

A vlastně jsem to nikdy neřešil. Reálně až v roce 2009 během našeho předsednictví EU, kdy jsme se poprvé dostali do otevřeného sporu, který jsme ale neventilovali veřejně. Bylo to dáno hlavně tím, že se podílel na pádu mé vlády, kdyby jen nečinností, a chtěl evidentně větší podíl na moci. To věděl, že nepřipustím, a taky jsem to tehdy nepřipustil.

U Klause ve vztahu ke mně to byl můj oblíbený DoubleFreud. Nejvíce nenávidíš toho, kdo ti nejvíce pomohl, a toho, komu jsi nejvíce ublížil…

Mohlo tomu být s vedoucím delegace i obráceně?

A proč? Už jsem řekl. Možná ano. Politici se nemusí mít rádi, ale mají nějakou ústavní odpovědnost a jejich povinností je se v rámci docela volné, kompromis a negociaci předpokládající ústavy, dohodnout. Nebyla to ani moje ambice, ani zástupná válka. Orel much nelapá.

Ptám se proto, že prezident tvrdí toto: „Pokud je hlava státu součástí delegace, je automaticky také vedoucím této delegace.“

Nechtěj po mně ústavní rozbor. Souhlasím s tímto názorem, ale ústava s tímto druhem určitosti a jednoznačnosti nepracuje. Tady vstupuje proti dikci a suché analýze něco trochu metafyzického, a tím je onen „duch ústavy“. Můžeš se tomu smát, vím, že je to trochu havlovské, ale já to tak měl.

A ještě jedna věc mne zajímá na tehdejší praxi: do jaké míry vláda prezidentovi mluvila do složení sestavy lidí, kteří letěli s ním?

Nijak? Nevím. Já určitě ne.

A případně, zda vláda tento seznam lidí řešila jmenovitě?

A proč by to proboha vláda dělala? Tahle vláda skřetů, polovzdělanců, hokynářů a domovnic si tím jen léčí vlastní frustraci a urážením prezidenta jen dodává našimlidem žrádlo místo reálného plnění jejich přiblblého programu.

Související

Údajně dostaneme kartáč, směje se na videu Babiš. Už je znám jeho program na summitu

Komentáře našichlidí, ale i jejich oponentů jsou obrazem nulové odpovědnosti dnešních (d)obyvatelů Strakovky a politické války, kterou vědomě rozpoutali. Proto se mi nechce do této mlýnice vstupovat. Reakce, ať už konečně zdechnu, jsou ty nejmírnější…

Premiérem jsi byl ale v čase, kdy prezident nebyl volen v přímých volbách – jak tato změna (přímá volba) ovlivňuje rovnováhu mezi vládou a prezidentem v podobných situacích?

Ústava se v tom nezměnila. Nemělo by to tedy vychýlit a změnit ani rovnováhu. Asi ale změnilo. Proto jsem byl vždy proti přímé volbě. Vyšší míra legitimity přímé volby dává vítězům pocit výlučnosti, poraženým ublíženosti, přímá volba je kukaččím vejcem v systému brzd a protivah.

Volba rozděluje společnost a vytváří dříve netušená úskalí. A když se to sejde, jedním blbým paragrafem změněná ústava přestává plnit princip etalonu, kuchařky i prvního zákonu.

Když se schvalovala přímá volba prezidenta, mělo podle tebe dojít také k úpravám, pokud jde o pravomoci prezidenta?

Určitě. Podle mne se pravomoci prezidenta s vyšší legitimitou přímé volby měly zmenšit. Nebo precizovat. Jak říkám, systém brzd a protivah! Pokud tedy někdo fakt netouží po prezidentském systému. Já ne. U země, kde v senátních volbách vítězí kandidáti hlasy příbuzných, kámošů a náhodně přišedších, by to bylo poněkud riskantní.

Současný prezident tvrdí, že součástí jeho práce, ke které dostal mandát v přímých volbách, je zastupovat stát navenek. Potřebuje k tomu tedy svolení vlády, nebo v tomto hovoří naše ústava jasně?

Kompetence zastupovat stát navenek je formálně kontrasignovaná jako obrana proti mocenským choutkám prezidentů a přímou volbou se nic nezměnilo. Já to bral tak, že pokud prezident projeví zájem uplatnit tuto „opci“, náleží mu a já zabezpečuji logistiku.

Hlavou delegace je v tomto případě on dle ústavy, protokolu i zvyklostí. Ústava nepočítá s gerilovou válkou nedospělých kretenů. V takovém případě je kompetenční žaloba sice nechtěným, a pro mne složitě přijatelným, ale nezbytným vynuceným nástrojem.

Ústavodárce ale zjevně nepočítal s tím, že by se spolu vysocí ústavní činitelé neměli zájem domluvit, najít kompromis a podle něj pak postupovat například směrem do zahraničí. Je v tomto ohledu moudré chtít po Ústavním soudu, aby výklad ústavy takříkajíc sešněroval?

Nikdo jiný než Ústavní soud nemá pravomoc „vykládat“ ústavu. Nemusím s tím souhlasit, ale musím to respektovat. Právě nerespektování koliduje s ústavním pučem.

Ústavní soud tak supluje nečinnost zákonodárců, resp. jejich neschopnost shodnout se na pozitivních změnách ústavy bez projektování změn šitých pro konkrétní protagonisty. Jasně, že nechceš, aby ústavu „dopisoval“, nebo nedejbože „přepisoval“ Ústavní soud, ale v hrozící ústavní krizi je to jediná kotva.

A jak vnímáš předběžné opatření Ústavního soudu, kterým soudci vládě v podstatě řekli, že má prezidenta dopsat do seznamu lidí, kteří budou součástí naší delegace na summitu NATO v Ankaře?

V momentě, kdy Ústavní soud takto rozhodl, se prezident automaticky stává hlavou delegace. Prezident není „dopsán do seznamu“. Je to potom jeho delegace. Pouze plní svou ústavní roli.

Kromě prezidenta a premiéra, pokud jedou oba, jsou ostatní pouze doprovod. Jiná věc je, jestli si spor zasloužil předběžné opatření, či nikoli. Přikláním se lehce k disentnímu stanovisku. Ústavní soud dal Babišovi a jeho nohsledům možnost lavírovat, šikanovat a tupit prezidentský úřad.

Někteří zástupci vlády v reakci na toto rozhodnutí začali mluvit o ústavním puči. Přitom ve srovnání například s tím, když v roce 2009 Ústavní soud fakticky zrušil už vyhlášené předčasné sněmovní volby, je toto skoro banalita…

Ano, kauza Melčák. Máš pravdu. Mimochodem, Ústavní soud takto mění „dějiny“ opakovaně. Zrušením změny volebního zákona smluvně-opozičními stranami stížností Václava Havla a ponecháním upraveného D’hondtova dělitele se Ústavní soud postaral, že přes skoro 36 % ve volbách 2006 jsem měl „jen“ 100 hlasů.

Související

Pavel se ohradil proti nařčením od Babiše. Vyzval ho, ať tvrzení podloží důkazy

Zrušením poplatků a svatou válkou Wagnerové se petrifikoval stav zdravotnictví a korupce systému. Nekonáním předčasných voleb 2009, logickým propadem dvou hlavních stran a odporem veřejnosti se fatálně proměnila česká politická scéna k horšímu – Věci veřejné, ANO apod.

Pokud bychom ale zpochybnili tuto konečnou kompetenci Ústavního soudu, stáváme se definitivně podivnou zemí. Arogance dnešní vládní věrchušky spolu se zneužíváním moci zákonodárné, pohrdáním mocí soudní a ústavou a zpochybňováním role prezidenta je nakročením k tzv. neliberální demokracii, vlhkému to snu Klause i Zemana.

Ústavní puč ze strany prezidenta je absurdní a směšné obvinění. Naopak bych z toho měl větší obavy a některé návrhy „za oponou“, třeba změna nominace a jmenování vedoucích zastupitelských misí typu OECD, OSN, NATO apod. mou obavu zhmotňují.

Babiš měl dobrého učitele. Miloše Zemana. Ten permanentně a per partes testoval hranice ústavního pořádku s výkladem a vyhledával „bílá místa“, která zaplňoval. Babiš ukazuje, že to lze i z pozice premiéra.

Co je vlastně výsledkem celé této podivné hry?

⁠Nikoho už vlastně nezajímá, o co na summitu NATO jde, s jakým mandátem vláda na summit jede a jak chce obhájit neobhajitelnou obrannou politiku ČR. Diskuse koncentrovaná do přiblblého přehadování o velikosti penisu záměrně zakryla podstatu vnitropolitického sporu a míru zahraničněpolitické ostudy.

I kdybych stokrát souhlasil či nesouhlasil s ústavním právem prezidenta či premiéra, nemění to nic na neschopnosti Babiše a jeho vlády zabezpečit bezpečnost země a být respektovaným a plnohodnotným členem euroatlantické civilizace. To je pro mne zásadní, a proto jsem nakonec souhlasil s tímto rozhovorem. Celá tahle hra o trůny nemá jiný důvod než závist, malost, populismus, neodpovědnost a ponáspotopismus.

Mohlo by vás zajímat: Ústavní soud nařídil vládě zajistit Pavlovi akreditaci na summit NATO