Odbojář Šušlík bojoval s nacisty i komunisty, přežil trest smrti, pracoval do 87 let

Odbojář Šušlík bojoval s nacisty i komunisty, přežil trest smrti, pracoval do 87 let
Lubor Šušlík se narodil do rodiny ruského legionáře a důstojníka, už v deseti uměl ovládat střelnou zbraň.
Psal se rok 1939, on chodil do pražského skautského oddílu Pětka a spolu s dalšími kamarády pomáhali zpravodajské službě proti Němcům a cvičili se ve zbrani.
V šestnácti lety se stal skautským vedoucím. "Byl jsem urostlý a rašily mi vousy, tak rodiče mých svěřenců nepoznali, že nejsem plnoletý," vysvětloval se smíchem.
Ke konci války byl totálně nasazen na Hlučínsku. Když při ústupu Němců evakuoval svou pracovní skupinu, jeho kamarád Olda byl raněn a on ho měl doprovodit do Prahy k lékaři. Z kasáren, kde bydleli, ale vzal granáty a střelivo a s nimi ho zatklo gestapo.
Foto: Archiv Lubora Šušlíka / koláž Aktuálně.cz
Zuzana Hronová Zuzana Hronová
2. 10. 2021 20:07
Lubor Šušlík prožil dlouhý a dobrodružný život. Nacisté ho odsoudili k trestu smrti, vyvázl díky obrovskému štěstí. Bojoval o rozhlas, v roce 1949 se zapojil do protikomunistického puče. Hrozilo mu 25 let za velezradu, vyvázl díky skautské nezdolnosti. Po revoluci jezdil až do 87 let po světě jako průvodce. "Můj anděl strážný má křídla ošoupaná na brka," říkal. Zemřel 21. září v 93 letech.

Lubor Šušlík se narodil v roce 1928 do rodiny ruského legionáře a důstojníka, bydleli v kasárnách v Uherském Hradišti. "Už v deseti letech jsem uměl vystřelit naostro z pušky. Byl jsem vojenské dítě," vzpomínal při jednom z několika rozhovorů pro internetový deník Aktuálně.cz.

Stal se také nadšeným skautem, a jak vždy upozorňoval, když byla v roce 1938 republika v ohrožení, starší skauti se běžně učili zacházet se zbraněmi a zapojovali se do vojenské činnosti. "Jednou jsme přece slíbili pomáhat vlasti. Skautský slib a zákon znamenaly pro nás vše, službu republice jsme brali jako samozřejmost," dodával.

 A nejen skauti. Nepatetické vlastenectví dle jeho vzpomínek panovalo u většiny národa. "V mém okolí jsem neslyšel žádné zoufání a pláč, že tátové odcházejí bránit vlast. Slzy přišly až po mnichovské dohodě, když se ti tátové vraceli do kasáren a vraceli zbraně." Při rozhovoru pro Aktuálně.cz si posteskl, že dnešní děti sbírají obrázky pokémonů či monster z Hvězdných válek, zatímco oni vzhlíželi k opravdovým hrdinům - českým vojákům.

Mladý skautský vedoucí Lubor Šušlík.
Mladý skautský vedoucí Lubor Šušlík. | Foto: Archiv Lubora Šušlíka

Vyslechl jsem si trest smrti. Bylo mi sedmnáct

Po německé okupaci 15. března 1939 rodinu němečtí vojáci vystěhovali z kasáren, ta se přestěhovala do Prahy, kde se otec zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Jedenáctiletý Lubor tu vstoupil do skautského oddílu pražské Pětky, kde získal přezdívku Bill. Pokukoval ale po Dvojce, kterou vedl proslulý spisovatel Jaroslav Foglar, zvaný Jestřáb.

"Hltal jsem jeho knihy, představoval jsem si ho jako ošlehaného Rikitana z Burianových kreseb. Zrovna tak tedy nevypadal, ale organizační schopnosti a oddanost skautingu byly obdivuhodné," vybavoval si. Už v šestnácti letech začal sám pražskou Pětku vést, ač ještě nedosáhl plnoletosti. "Byl jsem urostlý a z těch kasáren a zbraní takový namistrovaný. A taky mi už rašily vousy," vysvětloval se smíchem.

Spolu se skauty vykonávali zpravodajskou činnost, hlásili pozice Němců, podporovali partyzány. Ke konci války pomáhali se stravováním, šacením a ubytováním pro repatrianty, uprchlé zajatce a vězně či pro spojenecké armády. Když mu zavřeli školu, byl také totálně nasazen, Němci ho poslali kopat zákopy na Hlučínsko.

"Hned na začátku nám velitel oznámil, za co všechno je trest smrti. Za pokus o útěk samozřejmě taky, přesto jsem se o něj několikrát pokusil," líčil. Tehdy poprvé mu pomohla štěstěna. Téměř u ruských pozic, kam se chtěl jít vzdát, ho němečtí vojáci chytili. Měl s sebou láhve na pití své skupinky chlapců, které měl na starosti, tak tvrdil, že hledá vodu. Výmluva prošla. Podruhé se s dalšími hochy dostal až k Rusům, ale ti si mysleli, že jde o léčku Němců, a začali po nich střílet.

Když Němci zahájili ústup, měl vyjednat evakuaci své skupiny. Uprostřed palby jel na velitelství za generálem na kole, aby dostal svolení a přidělená místa ve vlaku. To se mu sice povedlo, brzy však už nemusel být mezi živými. Jeho skautský kamarád Olda byl raněn, zdrželi se v hlučínských kasárnách, jejich skupina už odjela a on ho měl doprovodit do Prahy k doktorovi. Jenže to by nebyl Lubor, aby osamění v kasárnách nevyužil k průzkumu.

Přeřezal dráty vedoucí k výbušninám, jež měly objekt vyhodit do povětří, a napakoval si kufr granáty a střelivem, že by se mohly po příjezdu do Prahy hodit. "Měl jsem potvrzení od doktora, že doprovázím raněného, to mi dávalo možnost volnějšího pohybu, tak jsem to vzal s sebou," líčil.

V noci z 19. na 20. dubna 1945 čekali s Oldou a napěchovaným kufrem na noční vlak do Prahy. Když se na nádraží objevili Němci, stačil zavazadlo s municí odsunout k jiné lavičce. Jenže u něj našli pár granátů ukrytých po kapsách a domysleli, komu asi kufr patří. "Tvrdil jsem, že tam mám handgranáty na bolševiky. Byl jsem ale zarostlý jako partyzán, tak jsem musel s nimi." Po výslechu na olomouckém gestapu následoval rychlý soud a rozsudek trestu smrti za neoprávněné držení zbraní a podezření z partyzánství.

Lubor Šušlík se skautským kamarádem Oldou.
Lubor Šušlík se skautským kamarádem Oldou. | Foto: Archiv Lubora Šušlíka

V cele dal jednomu pražskému mladíkovi dopis na rozloučenou pro své rodiče. A znovu přiletěl jeho anděl strážný. V Olomouci začaly houkat sirény oznamující nálet, šéf gestapa odjel evakuovat rodinu. Povolali za něj náhradu a náhradní velitel o rozsudku smrti nevěděl a zařadil ho mezi Čechy, kteří utekli z nucených prací v říši.

Když s dalšími vězni přišel do pracovního tábora kopat obranná postavení, prokázal se svým dokumentem, že doprovázel raněného, a že tedy neutekl. Šéf gestapa ho vztekle vyhodil pryč. "Byla to krása, jeden den 'zum Tode' (odsouzení k smrti), druhý den 'los, los' (pryč, pryč). Vždyť mi bylo teprve sedmnáct let," zasnil se Šušlík.

Dostal se konečně do Prahy, rodiče raději vyprávění o trestu smrti ušetřil, zašel i za kamarádem Oldou, který si oddechl, že je živ a zdráv. Sotva vyvázl z jednoho nebezpečí, už směřoval do dalšího - vydal se bojovat do pražských ulic. "Rozhlas volal o pomoc, tak jsem šel," říkal při rozhovoru a na vysvětlenou se samozřejmostí v hlase dodal: "No, bydleli jsme na Vinohradech, tak jsem to měl kousek." V tu chvíli se rodiče dozvěděli utajované tajemství, že byl před pár dny odsouzen Němci k trestu smrti. U jejich dveří totiž zazvonil mladík s Luborovým dopisem na rozloučenou.

Chtěli jsme svrhnout komunisty

Po poválečném nadšení přišel rok 1948 a komunistický puč a velké rozčarování demokraticky smýšlející části národa. Spolu s dalšími skauty se Šušlík v roce 1949 zapojil do tajné akce, která chtěla svrhnout komunistický režim, nastolit přechodnou vojenskou úřednickou vládu a dovést zemi ke svobodným volbám. "Já jsem měl vést skupinu, která by obsadila rozhlas, když jsem ho znal z těch válečných bojů. Jenže do akce se infiltrovala StB, takže všechno prasklo," popisoval.

Tato odbojová skupina měla při protikomunistickém puči obsadit rozhlas. Lubor Šušlík je v druhé řadě třetí zleva.
Tato odbojová skupina měla při protikomunistickém puči obsadit rozhlas. Lubor Šušlík je v druhé řadě třetí zleva. | Foto: Archiv Lubora Šušlíka

V následném procesu mu hrozilo 25 let za velezradu. Držel se zásady: hlavně nic neprozradit a nic jim na sebe neříct. Měli na něj jen jednu fotku, na niž se nechali společně vyfotit před akcí. Jelikož si nechal narůst knír a česal si vlasy dozadu, úspěšně tvrdil, že na snímku není. Pomohla mu i skutečnost, že ho nacisté za války odsoudili k trestu smrti. "Když se před komunistickým tribunálem četl můj dopis na rozloučenou, jedna lidová soudkyně se rozplakala, protože ve válce přišla o dva syny. Pak se za mě bila jako lvice," popisoval.

Ven se dostal po tři čtvrtě roce s cejchem někoho, kdo věděl o protikomunistickém povstání a neprozradil ho. Na studia mohl zapomenout a vykonával dělnické profese. Po roce 1968 se snažil spoluobnovovat skautské hnutí a později pořádal neoficiální skautské schůzky a tábory.

Na prahu devadesátky průvodcoval a jezdil s báglem po světě

Když přišla sametová revoluce, bylo mu již 61 let. Do důchodu se však v žádném případě nechystal. Otevřely se hranice a on chtěl poznat svět. Neměl moc peněz, ale uměl jazyky, tak se přihlásil u cestovní kanceláře Rekrea a začal jezdit do Vídně či Berlína, postupně do celé Evropy, a když v cestovce viděli, že mu průvodcování jde, ať mu dají jakoukoliv destinaci, přišly i cesty do Thajska, Číny, Singapuru, Izraele nebo Jordánska.

"Bral jsem to, jako kdybych byl parašutista, kterého hodili do nepřátelského terénu a musí se tam vyznat," smál se své počáteční nepřipravenosti. V 90. letech se dostal znovu do vězení, tentokrát v thajském Bangkoku. Jeden z jeho turistů totiž fotil na zakázaném místě, jeho jako vedoucího zatkli pro podezření ze špionáže. Po několika dnech, strávených v jeho 67 letech v přeplněné cele, ho pustili na kauci a u soudu vyváznul s pokutou.

Když s ním Aktuálně.cz mluvilo v jeho 86 letech, stále ještě průvodcoval, ale už opět jen po Evropě. "Někam dál se mě cestovky už asi bojí posílat, aby jim třeba dědek neexnul," komentoval to tehdy se sarkastickým humorem sobě vlastním. "Tak do Spojených států, Kanady nebo Asie jezdíme aspoň s manželkou. Jen tak nalehko, jeden batoh na zádech, druhý na břiše a plánujeme ze dne na den. Manželka z toho měla nesmrtelné zážitky, ale já ji stále uklidňoval, že to mám pod kontrolou," dodával.

Běžkař, konstruktér a oldskaut

Jeho další zálibou byla výroba unikátní kolekce stovek vojáčků a vojenské techniky připomínající mobilizaci v roce 1938. Sbírka je k vidění v pevnosti Dobrošov u Náchoda, ještě donedávna sem přidával další a další kusy. "Vyrábím ty figurky doma ve sklepě, z té zahřáté hmoty jdou docela smrduté výpary. Sousedé z legrace říkají, že chodím do sklepa fetovat," glosoval to.

Do třetice patřilo k jeho vášním běžkování. Ostatně s manželkou vyženil dva syny, Martina a Miroslava Petráskovi. Miroslav od roku 2000 trénoval mužskou běžkařskou reprezentaci a působil také jako osobní trenér Lukáše Bauera, byl u většiny jeho medailových úspěchů. Bratr Martin komentoval běhy na lyžích pro Českou televizi. Lubor Šušlík skončil s běžkováním až před devadesátkou.

Tehdy také jezdil pod stan do tzv. lesní školy, kde spolu s dalšími starými skauty připravovali budoucí skautské vůdce. Jezdil také na přednášky po školách v rámci projektu Příběhy bezpráví. Dětem a mládeži vštěpoval, že i oni mají stále za co bojovat. "Za dobrou ideu, proti prospěchářství a lhostejnosti, za vymýcení takových svinstev, jako je korupce," vysvětloval. "A choďte k volbám, nechte se zvolit, nebuďte jen panáky," nabádal. 

Lubor Šušlík (vpravo) dostává nejvyšší skautské vyznamenání - Řád Stříbrného vlka.
Lubor Šušlík (vpravo) dostává nejvyšší skautské vyznamenání - Řád Stříbrného vlka. | Foto: Archiv Lubora Šušlíka

V červnu 2018, po oslavě devadesátých narozenin, obdržel nejvyšší české skautské vyznamenání, Řád stříbrného vlka, jenž se uděluje za mimořádné zásluhy o rozvoj a šíření skautských myšlenek a dlouholetou nebo celoživotní službu ve skautském hnutí. Řád se uděluje doživotně, počet jeho žijících držitelů může být nejvýše dvanáct.

Svou dlouhověkost a elán přičítal svému drsnému a dobrodružnému životu. "Čím je život tvrdší a čím se člověk méně hýčká, tím víc vydrží. Stále platí, že co tě nezabije, to tě posílí. Můj otec byl důstojník, ruský legionář, sokol, skvělý a důsledný táta. Skauting mi pak dal řád, sebekázeň, sebevýchovu," uzavřel před časem své vyprávění.

Dobrodružná a dramatická životní pouť Lubora Šušlíka se uzavřela 21. září 2021.

 

Právě se děje

Další zprávy