Díl sedmý: Léta 1978-1988
Číst knihy, které je zajímají, a poslouchat hudbu, kterou chtějí. Taková byla v Československu v 80. letech minulého století přání dorůstající generace. Z velké části to však byly knihy a hudební nahrávky, které nebyly oficiálně vydávané… a tudíž zpravidla zakázané. Stále více lidí se proto zapojovalo do jejich kopírování a šíření.
"Sám od sebe jsem začal přepisovat knížky, o kterých jsem se domníval, že by tady měly být, že by se měly šířit," vzpomíná Ivan Lamper.
Produkce samizdatu stoupala i kvůli postupnému odumírání komunistického režimu, ale i vlivu perestrojky (přestavby) v Sovětském svazu. Ta do Československa naplno dorazila po návštěvě sovětského vůdce Michaila Gorbačova v dubnu 1987.
Doba bušení do průklepáků
Samizdat byl nouzovým řešením v letech normalizace, kdy nemohli mnozí čeští spisovatelé publikovat své knihy v oficiálních nakladatelstvích. V 80. letech dosáhla samizdatová produkce v Československu nebývalého rozmachu, i díky pašované tiskařské technice. Mezi nejvýznamnější domácí samizdatová nakladatelství patřila Petlice Ludvíka Vaculíka a Expedice vedená Olgou Havlovou a Janem Lopatkou.
Knihy vydávané samizdatem se šířily ve strojopisech, případně i rukopisech. Opisovaly se i překlady světových autorů jako Johna R. R. Tolkiena či George Orwella. V době bez počítačů a internetu obnášelo ilegální šíření knih přepisování textů na psacím stroji či rukou.
Šlo o mravenčí a vyčerpávající práci, jejímž výsledkem bylo maximálně 14 kopií. Do psacího stroje se vložilo 12 až 14 tenkých papírů, tzv. průklepáků, mezi ně karbonové papíry, tzv. kopíráky, a poté se muselo do psacího stroje silně "bušit", aby byly všechny kopie čitelné.
"Z pohledu dnešního sedmnáctiletého člověka je to samozřejmě kravina věnovat se opisování knih. Jenže tenkrát byla jiná doba, kdy třeba i přepsání nějakého textu, knížky, například v pouhých deseti kusech, což dneska představuje úplně směšné číslo, dávalo smysl, jestliže k takovým textům oficiálně nebyl přístup, protože byly zakázané," říká Ivan Lamper.
V roce 1985 založil spolu s Jáchymem Topolem a Viktorem Karlíkem samizdatový časopis nazvaný "Jednou nohou", míněno jednou nohou ve vězení, ze kterého se po sedmém čísle stala "Revolver Revue".
Na rozjetí Revolver Revue mně dal peníze Václav Havel
Třebaže represe Státní bezpečnosti polevovala, za vydávání neoficiálního časopisu hrozil trest odnětí svobody. Mladí disidenti se rozhodli vydávat svůj generační časopis, který se odlišoval obsahem a grafikou od zavedených samizdatových periodik, jakými byly občasník "Infoch" (Informace o Chartě) vydávaný Petrem Uhlem, undergroundové "Vokno" Františka "Čuňase" Stárka a literární periodika "Obsah", "Host" či "Kritický sborník".
"Chtěli jsme se obsahem, ale i vzhledem vydělit vůči té samizdatový šedi, která tady panovala. Chtěli jsme to dělat po polském vzoru, ve vysokém nákladu - to znamenalo pokud možno tisíce kusů, a ne ty opisy po 14 kusech v ošklivém šedivém obalu. Mojí ambicí bylo tisknout dobré literární texty a jsem hrdý, že jsme jako první vydali Magorovy Labutí písně, tiskli jsme na pokračování Toma Stopparda nebo polské autory," uvedl pro Paměť národa Jáchym Topol.
Jak dodal, na vydání prvního čísla dostal peníze od Václava Havla. "Přišel jsem k němu jako k jednomu z prvních a mluvil jsem o našem časopise. Trochu snobsky jsem pomlouval ´Vokno´, za což se omlouvám, protože mi připadalo jako 'echt androšský'," dodal Topol.
A pokračuje: "A tak jsem říkal něco ve smyslu 'my jsme intelektuálové, my jsme četli světovou literaturu a chtěli ji překládat, aby ten Revolver byl jinej'. Tenhle náš projekt se mu strašně líbil a tehdy mi dal dva tisíce na ruku, což byly v té době bezvadný peníze, a svoji esej Šest poznámek o kultuře, kterou jsme otiskli jako první v prvním čísle."
První číslo "Revolver Revue" vyšlo v nákladu 50 kusů a bylo poctou "Magorovi", tedy básníku Ivanu Martinu Jirousovi, v té době vězněnému ve Valdicích. Jeho Labutí písně se dostaly z vězení polibkem disidentky Dany Němcové a Jiřího Gruntoráda, který byl Jirousovým spoluvězněm a byl odsouzen za vydávání samizdatové literatury. V jeho edici Popelnice vyšlo 130 knih. Po sametové revoluci založil knihovnu "Libri prohibiti", která obsahuje největší sbírku exilových a samizdatových knih, časopisů a dalších dokumentů.
Časopis Revolver Revue se šířil stejně jako jiná samizdatová periodika mezi lidmi díky skupinám nadšenců, kteří časopisy množili a předávali dále ve svém okolí.
"My jsme se snažili, aby vznikaly tzv. buňky, který vyráběly náš časopis ještě jinde. Byl jsem mile překvapen, když přišla krabice ze Zlína a v ní bylo Revolver Revue, ale v úplně jiným formátu. Takže jsme vydali to naše číslo a doufali, že se toho někdo ujme a rozmnoží to dále," popsal Topol šíření samizdatu.
Orwellův román 1984 jsme chystali rok a půl
V jedné z nejaktivnějších samizdatových buněk ve Zlíně působil Stanislav Devátý, který měl doma tiskárnu. Pro Paměť národa vzpomínal na vydání románu "1984" George Orwella.
"V roce 1984 se nám podařilo vydat opravdu krásnou knížku ve vazbě od George Orwella 1984. Připravovali jsme ji asi rok a půl, ale byla opravdu krásná a ve vazbě. Nejdřív jsme ji nechali přeložit, což udělal bratr Ivana Lampera, který byl angličtinář. Celou knihu jsme naklepali na rozmnožovací blány a pak to sítotiskem vytiskli v počtu 200 kusů. Přičemž ta kniha měla přes 400 stran, takže si dovedete představit, co nám to dalo za práci," vzpomíná Stanislav Devátý.
Přístup k tiskařské technice byl v době komunismu velmi ztížený. Do Československa se pašovala a její vlastnictví bylo trestné. Zajímavé proto bylo, že tiskařské barvy a cyklostylové blány se prodávaly zcela volně. Mladí vydavatelé samizdatu se v 80. letech již vyhnuli zatčení, na rozdíl od svých předchůdců, jak říká Ivan Lamper.
"Měli jsme štěstí, že jsme proklouzli bez policejního zájmu. Režim se vyřádil na generaci před námi. Asi o nás věděli, ale nezasáhli."
Dobrodružství na Borůvkové hoře
Samizdat přispěl na konci 80. let také k šíření informací o politických změnách v sousedním Polsku, které bylo pro řadu disidentů inspirací a přispělo k probuzení poněkud zakonzervované československé společnosti.
Po setkání českých a polských disidentů na Borůvkové hoře v Jeseníkách 15. srpna 1987 si Češi a Poláci začali pravidelně vyměňovat samizdatové tiskoviny, knihy, ale i technické součástky do rozmnožovacích strojů, které pašovali přes hranice.
Předávky probíhaly u hraničních kamenů. Z polské strany vyrazil kurýr a z české strany druhý. Oba měli na zádech naprosto stejné batohy. Potkali se na smluveném místě, vykouřili cigaretu, vyměnili si batohy a zase zmizeli. Každý na svou stranu.
V Krkonoších tyto předávky organizoval Alexandr Vondra, jehož jako nosiči doprovázeli Jáchym Topol, Ivan Lamper a fotograf Ludvík Hradilek v roli řidiče.
"Bavilo nás ukrajovat prostor pro svobodu, ale počítali jsme i s tím, že půjdeme do kriminálu. Nechtěli jsme ale čekat na to, až se soudruzi v Moskvě či na ÚV KSČ v Praze vzpamatují. S bolševiky jsme nechtěli mít nic společného," vysvětluje své motivy vydávání a distribuce samizdatu Alexandr Vondra, po pádu totality ministr zahraničí a obrany.
Přiznává ale, že výroba, pašování či distribuce zakázané literatury a časopisů byly zároveň pro mladé disidenty velkým dobrodružstvím. "Mladý člověk si většinou nepřeje nic jiného než žít dobrodružný život, honit se třeba s policajty a mít k tomu navíc přesvědčení, že dělá správnou věc. Samozřejmě že jsme měli trochu nahnáno. Žádné dobrodružství se ale neobejde bez strachu. A nebyl zase tak velký, aby nás ochromoval. Dnes už se v Evropě žádné dobrodružství nekoná a to je možná problém našeho kontinentu. Většinu lidí zajímá jen to, co mají jisté, a chtějí se mít hlavně dobře," srovnává Vondra motivy lidí, kteří se postavili totalitě s prioritami dnešní mladé generace.
Video: Na Stalina! Výstava Paměti národa ke 100. výročí Československa
Při předávání jedné zásilky 12. června 1988 byli Jáchym Topol s Ivanem Lamperem zatčeni polskými pohraničníky a převezeni do vězení v pohraničním městečku Szklarska Poręba. Až tam Jáchym Topol při výslechu paradoxně pochopil, že v Polsku se už komunistický režim hroutí.
"Ve výslechový místnosti běžela polská barevná televize. A já jsem byl šokovanej, protože byla úplně západní. Jela tam jedna reklama za druhou a po nich nějaká stávka, na který mluvil Lech Wałęsa. Byl jsem úplně nadšenej, protože jsem v té vyšetřovací místnosti v televizi viděl něco, co v Čechách v tu dobu nebylo možné."
O dva dny později byli zadržení Češi převezeni na výslech zpět do Čech na další výslech: "Z těch dvou fízlů jsem měl pocit, že je to zajímá, že si třeba myslí, že to tady taky praskne. Jenže oni najednou: 'Víte co? Jdeme se najíst´," vzpomínal s úsměvem Jáchym Topol na svůj poslední výslech a jeho konec v přilehlé restauraci nad smaženými řízky v létě roku 1988.
Příští díl: StB pálí spisy, KSČ v šoku, disent zaskočen - tohle spustil studenti v listopadu 1989
Video: "Chtěli jsme se lišit od samizdatové šedi," vysvětluje Jáchym Topol motivy vzniku časopisu Revolver Revue.
