Češi hrdinství dědy nerozporují, táta si přitom dával větší pozor, říká Barbara Masin

Dominika Hejl Hromková Dominika Hejl Hromková
29. 8. 2022 9:20
V pátek rodina Mašínova slavnostně otevřela na rodinném statku v Lošanech na Kolínsku Památník tří odbojů. Josef Mašín mladší, který je jako jediný z někdejší odbojové skupiny ještě naživu, nedorazil. Místo něj z USA přiletěla jeho dcera Barbara. V exkluzivním rozhovoru pro Aktuálně.cz promluvila o tom, proč by podle ní Češi měli jejího otce a strýce vnímat jako hrdiny stejně jako jejího dědu.
Dcera Josefa Mašína Barbara v rozhovoru na jejich bývalém rodinném statku tvrdila, že si Češi mohou vzít z příběhu její rodiny ponaučení. | Video: Blahoslav Baťa, Dominika Hromková

Dědeček Barbary Josef Mašín starší se za druhé světové války postavil nacistům. Jeho synové Josef a Ctirad se po skončení okupace zapojili do protikomunistického odboje a v roce 1953 se prostříleli do západní Evropy. Mezi Čechy doteď jména bratří Mašínů vzbuzují rozporuplné reakce. Jedni oceňují jejich statečnost v boji s tehdejším totalitním režimem, podle jiných někdy zabíjeli zbytečně.

"Když děda bojoval proti Němcům, jejich skupina dala dva tisíce bomb do továren, do vlaků. Po explozi bezpochyby zůstávaly civilní oběti. Bezpochyby. Jenže v případě mého dědečka to Češi berou jako nezbytné škody a nikdo jeho hrdinství nerozporuje," poukazuje Barbara Masin. 

Vyprávěl vám otec v dětství příběhy o tom, jak bojoval proti komunismu? 

On o odboji nemluvil. Před spaním nám vyprávěl o jejich útěku z Československa do Berlína. Vyprávění vždy skončil v tom nejvíc napínavém okamžiku. Máma mu říkala, ať nám takové věci nevypráví, protože pak neusneme. My jsme to ale vždy chtěli slyšet znova a znova a pokaždé jsme doufali, že tentokrát to skončí jinak. Že nikdo nezemře. To se samozřejmě nestalo (v roce 1953 skupina bratří Mašínů prchla do západního Německa. Z pěti členů se útěk podařil třem, Zbyněk Janata a Václav Švéda byli dopadeni a dostali trest smrti - pozn. red.). 

V dospělosti jste se ale o příběhy vašeho otce a strýce začala zajímat více, když jste o nich psala knihu. Překvapilo vás při pátrání po rodinné historii něco, co vám otec do té doby neřekl?

Když jsem tu knihu psala, rozhodla jsem se, že nebudu vycházet jen z toho, co mi řekl otec. Mluvila jsem s očitými svědky, s lidmi, kterých se to nějakým způsobem týkalo, navštívila jsem archivy. Chtěla jsem získat i ruský pohled, ale v roce 2001 jsem zjistila, že jdu pozdě. Kdybych přišla za prezidenta Jelcina, měla bych ještě šanci se do ruského archivu dostat. Jeho nástupce Putin ale archivy zavřel. 

V té době navíc už o tématu vyšlo několik knih, z nich snad nejznámější od Oty Rambouska Jenom ne strach. Lidé ale měli při čtení těch knížek pocit, že můj otec a strýc byli už moc extrémní. Zabíjeli lidi. Já v těch knihách postrádala kontext. Je potřeba si uvědomit, že v 50. letech bylo Československo úplně jiné než v 70. a 80. letech. Tehdy v 50. letech byla stalinistická éra, komunisté zatýkali každý měsíc tři tisíce lidí a posílali je do uranových dolů a pracovních táborů. V 80. letech tyto pracovní tábory už neexistovaly. Takže lidé, kteří tyto knihy četli, měli tendenci příběh vnímat optikou vlastní zkušenosti s režimem. 

Co vy si myslíte o tom, že zatímco váš děda je obecně v Česku vnímaný jako hrdina, vašeho otce a strýce část Čechů považuje za vrahy? 

Otec moc o svých rodičích nemluvil. Říkával jen, že Mašínové bojovali za svobodu a měli bychom na naše jméno být pyšní. Až po sametové revoluci začali novináři z Česka jezdit za otcem do Santa Barbary, ptát se a on se jim otevíral. Myslím, že to bylo i proto, že chtěl Čechy trochu vzdělat o jejich vlastní historii. 

Když jsem pak psala knihu, přeložil pro mě dopis, který jim zanechal jeho otec a který se našel ve věznici na Pankráci po konci války. V tom dopisu zkráceně stálo: "Mé drahé děti, píšu svůj poslední dopis. Bohužel jsme nezvítězili, v budoucnu ale zvítězíme a naší povinností je bojovat za svobodu národa." Otec a strýc to vzali doslova. Paradoxní je, že poté, co se komunisti dostali k moci, lidé mizeli stejně jako za války, také vznikaly pracovní tábory. Jen můj děda za boj proti represivnímu režimu i po smrti získal nespočet medailí, zatímco tátu a strýce Češi vnímají jinak. 

Zřejmě nejrozporuplnější akcí bratří Mašínů bylo zabití obyčejného, již zpacifikovaného policisty v Čelákovicích, když si odbojová skupina chtěla opatřit zbraně. Dalšího policistu předtím zabili při podobné akci v Chlumci nad Cidlinou. 

Ano, lidé se ptají, proč napadli malé provinční policejní stanice v Čelákovicích a Chlumci nad Cidlinou. Na těch stanicích v 50. letech ale měli samopaly vzoru 23, tedy zbraně používané armádou. Není to stejné jako používat pistoli, kterou můžete zaměřit a zabít jen jednu osobu. Samopaly nezastřelíte jednoho člověka, ale pokosíte lidi. Používají se v předním útoku ve vojenských akcích. Tyto zbraně byly na provinčních policejních stanicích. To znamená, že tito policisté byli vyzbrojeni k potlačení veřejného povstání.

Čelákovice měli v té době pět tisíc obyvatel a jeden takový samopal mohl vystřelit 600 kulek za minutu. Kdybyste postavila do řady všech pět tisíc obyvatel, zemřeli by za pět minut. To, že tito policisté měli vojenské zbraně, z nich dělalo legitimní cíl odboje.  

Barbara Masin

Narodila se v roce 1967. Je dcerou Josefa Mašína, který na začátku 50. let s bratrem Ctiradem patřil k odbojové antikomunistické skupině. Jejím dědečkem byl Josef Mašín starší, který za první světové války bojoval proti bolševikům a za druhé světové války proti nacistům. 

Barbara vyrostla v Německu, nyní žije stejně jako její otec v Kalifornii. V roce 2005 jí vyšla kniha Odkaz - Pravdivý příběh bratří Mašínů, ve které se věnuje především ilegálnímu útěku jejího táty a strýce do Berlína. Má sestru Sandru.  

Nikdy jste ale neměla potřebu tátovi říct, že některé situace už byly za hranou? 

Když děda bojoval proti Němcům, jejich skupina dala dva tisíce bomb do továren, do vlaků. Po explozi bezpochyby zůstávaly civilní oběti. Bezpochyby. Jenže v případě mého dědečka to Češi berou jako nezbytné škody a nikdo jeho hrdinství nerozporuje. Přitom táta se strýcem si dávali mnohem větší pozor. Umírali v podstatě jen lidé v uniformách a ti, kdo složili přísahu komunistickému režimu. Tedy lidé, kteří měli zbraně.

Víte, šlo o režim, ve kterém lidé nemohli vlastnit ani mapy nebo kopírky. Za to jim hrozilo vězení. A vlastnit zbraň mohli jen lidé věrní straně. Ozbrojení lidé přísahali, že budou podporovat režim. To z nich dělalo legitimní cíle, protože byli součástí mechanismu, který vraždil lidi. Podstatou režimu bylo, cituji: "Utopit buržoazii v krvi." Nacisti vedli boj kvůli národnosti, komunisti kvůli třídnímu postavení. Oni chtěli buržoazii zlikvidovat. 

Vaše rodina bojovala proti dvěma totalitním systémům, když započítáme boj vašeho dědečka, legionáře v Rusku proti bolševikům, tak třem, kde se vůbec ta odvaha vzala? 

Máme potřebu dělat to, co je nezbytné. Podle toho, co jsem od táty slyšela, v té době existovala pouze jedna skupina, která řídila odboj, a to byla jejich. V komunistických médiích ale byla neustále přítomná paranoia, že se někdo neustále snaží režim podrývat. Zároveň Svobodná Evropa a Hlas Ameriky tvrdily, že v Československu existuje ozbrojený odpor bojující za svobodu. Když to otec se strýcem slyšeli z dvou protichůdných stran, věřili tomu. Byli přesvědčeni, že se taky musí zapojit, aby režim padnul. Bohužel tehdy žádný masový odpor neexistoval. 

Také za to rodina tvrdě platila…

Víte, proč jsem o tom napsala knihu? Ten příběh není velmi důležitý pouze pro Čechy, ale také třeba pro Američany, protože je o lidech, kteří přes všechny překážky dělali to, co je správné. Všichni máme v takových situacích možnost volby. Sklapneme ústa, nebo skutečně něco uděláme?

Tuto myšlenku má také připomínat nově otevřený památník v Lošanech na statku, kde žila vaše rodina. Váš děda dokonce v posledním dopise napsal synům, že si přeje, aby se ho jeden z nich ujal. Jaký k tomuto místu máte vztah? 

Moje rodina tady žila od 16. století. Pro Mašínovy je to velmi speciální místo. Věříme, že by toto místo mělo být zachováno a chceme ho uchovat jako součást rodinného dědictví.

Proč váš otec nedorazil a zůstal v Americe?

Není tajemstvím, že se mu nelíbí, že po pádu komunistického režimu nedošlo k jednoznačnému odstřižení od tohoto zločinného systému. Soudci, kteří předtím udělovali nelidské a neoprávněné rozsudky, zůstali soudci i nadále. Po sametové revoluci navíc byly některé oběti komunismu rehabilitovány, zatímco o otci, strýci a dalších, kteří reálně pozvedli zbraně, se nemluvilo jako o bojovnících proti režimu, ale jako o vrazích. Myslím, že tato země jako celek zatím neuznala, že ozbrojený boj proti komunismu byl stejně oprávněný jako ten proti nacistům. 

Barbara uvnitř rekonstruovaného statku v Lošanech se sestrou Sandrou (vpravo) a tetou Zdeňkou (uprostřed na vozíčku).
Barbara uvnitř rekonstruovaného statku v Lošanech se sestrou Sandrou (vpravo) a tetou Zdeňkou (uprostřed na vozíčku). | Foto: Honza Mudra

Někteří poslanci nyní navrhují prezidentovi, aby bratry Mašíny vyznamenal Řádem bílého lva. Není to dostačující? 

Už dříve získali ocenění jako Zlatá lípa. Pan Alexandr Vondra (někdejší ministr obrany - pozn. red.) přijel do Spojených států, aby toto ocenění otci předal. Bylo to však ocenění založené na osobním přesvědčení, nevzešlo od vlády. Teď je situace jiná. Je to uznání navržené volenými zástupci lidu, takže se to nejvíce blíží celostátnímu uznání.

Jak s tátou doma vůbec mluvíte? Česky? 

Ne, česky umím jen trochu. 

Nechtěl, abyste uměla jeho rodný jazyk? 

Vyrůstali jsme v Německu. Táta na nás česky nemluvil. Chtěl, abychom se učili francouzštinu a španělštinu. Tedy jazyky, které pro nás byly užitečné. V té době pořád byly hranice mezi Západem a Východem zavřené. Matka se ale snažila udržovat kontakt s českou stranou rodiny a ještě během komunismu jsme s matkou a sestrou několikrát přijely navštívit tetu. Bylo pro mě velmi poučné vidět, jak tady v 70. letech věci fungovaly, a porovnávat to se Západem.

Teď jste otevřeli statek, režisér Tomáš Mašín chystá o Josefovi a Ctiradovi film, má vaše rodina další plány?

Jsme rádi, že je o náš příběh zájem, že si z něho lze vzít ponaučení, které zní: "Nespravedlivý režim nemůže vydržet, pokud se mu někdo postaví na odpor." V Česku teď máte demokratický systém, lidé mohou svobodně volit a to je velká změna. Tento sytém ale nevydrží sám o sobě. Lidé musí být aktivní, zajímat se a snažit se ho udržet.

 

Právě se děje

Další zprávy