Čekal jste, že vaše jméno bude tolik znít ve finále prezidentské kampaně? Andrej Babiš dokonce prohlásil, že po vašich slovech se rozhodl jít do debaty v České televizi. Těší vás to?
Četl jsem o tom. Ale už je po volbách a teď je nejdůležitější vnímat současnou situaci jako velkou příležitost, může to být nový začátek. Záleží na tom, jestli budeme pořád proti něčemu brojit, nebo spojíme síly pro něco pozitivního. Věřím, že by se mohlo něco podařit. Ale nepodaří se to samo. Je potřeba, aby lidi zabrali.
V čem a jak by měli podle vás zabrat?
Jedním z hlavních problémů dneška je skutečnost, že jsme všichni příliš zahleděni do sebe. Pak se snadno vymezujeme proti ostatním a těžko spojujeme. Každý se považuje za Boha, každý je super, je nej a všichni ostatní jsou pro něj konkurencí. Kdybychom byli pokornější a skromnější, tak druzí pro nás nebudou konkurenty, ale kolegy a spolupracovníky. Je důležité, abychom se pokusili vyjít ze sebe a dát se do společného díla.
Můžete nám říci, jestli máte radost z vítězství Petra Pavla?
Ano. Věřím, že se podaří spojit síly pro dobro naší společnosti.
I z vašeho kázání ve svatovítské katedrále těsně před volbami jsme mezi řádky cítili podporu pro Petra Pavla.
Tam jsem řekl to, co jsem řekl. Ať si z toho každý vybere, co chce. Ať se každý rozhoduje zodpovědně sám. Mou rolí není někomu něco určovat.
Co jste říkal na názory některých komentátorů před volbami, že vy rozhodnete volby, protože vyhraje ten kandidát, který na svou stranu přitáhne právě katolickou církev?
Upřímně jsem se tomu smál. Pobavilo mě, že najednou někdo považuje biskupa za tak důležitého. Já si to nemyslím, ale cítím svou zodpovědnost, ze které se nechci vyvlékat. A kterou jsem projevil při vzpomínané bohoslužbě.
Na postu pražského arcibiskupa jste loni v červenci nahradil Dominika Duku. Nezdá se vám, že od té doby už není kritika médií i veřejnosti vůči církvi zdaleka tak ostrá?
To ať posoudí druzí.
Nás ale zajímá váš názor.
Z pozitivních věcí mám radost. Ale nechci je přeceňovat. Stačí, když člověk vyjede na venkov a poslouchá, čím lidé žijí třeba jenom pár kilometrů za Prahou. Zjistí, že nic z toho, o čem mluvíte, nečetli, neviděli v televizi. V Praze to lidé považují za světoborné, zatímco mimo ni jsou lidem mnohá politická témata ukradená. Řeší sousedské záležitosti nebo to, co jim vyrostlo na zahrádce. Samozřejmě je třeba probouzet angažovanost, zároveň bychom ji neměli přeceňovat.
Neprožíváte z určité změny atmosféry vůči církvi vnitřní radost? Už vzhledem k tomu, že vás mnozí před příchodem do Prahy označovali spíše hanlivě jako konzervativce?
Já mám radost z Boha. Pokud jde o nálepkování, tak když se podíváte na můj pohled na přirozené manželství muže a ženy, jsem konzervativec. A pokud jde o ekumenismus či například o to, aby zněly při mši kytary, jsem prý liberál. A pokud jde o pomoc potřebným, jsem prý levičák. Nálepkování považuji za hloupé, ale nevadí mi, já jsem především katolík. A církev katolická znamená všeobecná, tedy otevřená pro všechny.
A vy sám se považujete spíše za konzervativce, nebo liberála?
Já ty škatulky nemám rád. Každý si pod nimi stejně představuje něco jiného. Považuji za povinnost dělat deštník nad jedněmi i nad druhými. Chceme-li někam dojít, musíme jít vpřed, a ne vlevo či vpravo.
Radost z Tříkrálové sbírky, rozvoj hospiců, přípravy na manželství
Tento týden se sjíždí do Prahy delegace biskupských konferencí z celé Evropy debatovat o synodálním procesu, který vyhlásil papež František v roce 2021 a potrvá do příštího roku. Cílem je přijít s náměty na další rozvoj církve. Co zatím přinesl tento proces církvi v naší zemi, jaké návrhy zaznívají?
Zaznívají nejrůznější témata. Ten proces je ale především o synodalitě, tedy o naslouchání, o otevřenosti, o hledání cest, jak se naučit lépe komunikovat a spolupracovat. Mně se líbí metoda, kdy lidé v prvním kole řeknou svůj názor a ve druhém se už nesmí opakovat, ale sdělit, co pozitivního si odnesli z názoru druhých. Tak se dá dojít ke společnému pohledu. Kdyby se každý naštval proto, že neprosadil to svoje, nebylo by to k ničemu.
Můžete jmenovat konkrétní nápady, náměty?
Bylo jich hodně. Lidé například volají po zřízení míst k setkávání mimo kostel, což většině našich farností chybí. Navštěvuji jednotlivé vikariáty, kde se setkávám se zástupci všech farností. Přijdou kněží a s nimi členové farních rad, představí sebe, představí svou farnost, jak vypadá, čím tam žijí, co řeší, co se jim daří a s čím naopak potřebují pomoci. Díky tomu já poznávám je a oni se poznávají navzájem. A už to nese první plody. Jeden kritik mi díky tomu řekl, že ani netušil, kolik krásného se v církvi děje. Farnosti takto mohou nabízet své zkušenosti, mohou se navzájem povzbuzovat a inspirovat.
Můžeme říci další konkrétní náměty? Máme pocit, že církev potřebuje získat ve společnosti ještě větší důvěru, vidíme, že pro mladé lidi jsou velmi důležitá témata jako například větší role žen v řízení společnosti, manželství pro všechny či boj proti klimatickým změnám.
Jsou tam i témata moci a služby v církvi, postavení žen, otázka celibátu, situace rozvedených i zmíněné klimatické změny. A řada dalších věcí. Znovu však říkám, že tato synoda je teprve o učení se společně hledat a rozlišovat. Pustíme-li se do konkrétních témat bez této schopnosti, rozhádáme se a plodem bude zklamání, ne větší důvěra.
Konkrétně manželství pro všechny by církev rozdělilo, jako se to už stalo u některých nekatolíků. Mladá generace se vždycky chtěla vymezit a být nová. To je přirozené. My, když jsme byli mladí, jsme to také chtěli dělat jinak než naši rodiče. Tak to v životě je.
Ale vyjde či vychází katolická církev v něčem více vstříc třeba mladé generaci? Například i proto, aby byl větší zájem mezi mladými o kněžskou službu či řeholní život?
Dovolte, abych se znovu přesunul do jiného patra. Duchovní povolání je nepředstavitelné bez ochoty se darovat. Řešením proto nemůže být, že budeme snižovat laťku a přizpůsobovat se světu. Já naopak mladým věřím a počítám s tím, že jim jde o vysoké cíle. Musíme jít hlouběji do sebe a proměnit svůj postoj. O tom především je povolání ke kněžství či řeholím. Nejde o prestiž a moc, ale o službu.
Neobáváte se ale stále většího odklonu lidí od katolické církve?
Ano, jedním z důvodů, proč se mladí vzdalují od Boha, je například závislost na pornografii, třeba u malých školáků. Jednal jsem o tom už na školní inspekci i ministerstvu školství. Zastavit podnikání zločinců na internetu však nebude lehké, protože jde o moc velké peníze. Pak potřebujeme nově objevit Boha, jeho vztah ke mně a můj vztah k němu, to považuji v životě člověka za velmi důležité. Bez toho živá víra neporoste.
My jsme měli nyní na mysli především vystupování samotné katolické církve jako instituce. Co ona udělá, aby lidem více přiblížila samu sebe i víru? Nemáte obavu, že budete jako církev ztrácet vliv a důvěru?
Nekladu zmiňované nároky jen na druhé, ale i na sebe. Avšak prakticky. Podívejme se na projekt Tříkrálové sbírky, u jejichž základů jsem stál. Ze začátku se taková sbírka těžko prosazovala, ale postupně se mi začali ozývat sami starostové, proč u nich se nekoleduje. Dnes je tato sbírka ohromně velká a nesmírně užitečná.
A nejde v ní zdaleka jen o peníze pro potřebné, které využívá Charita České republiky. Vytváříme tím mimo jiné nová společenství i vazby v církvi. To ještě neznamená, že se koledníci stanou věřícími, ale díky sbírce je vychováváme, uvědomují si, jak je důležitá charita, co dělá a jak je potřebné druhým lidem pomáhat. Rozvíjejí sami sebe.
Takže chcete říci, že je důležité vytvářet podobné projekty a takto v lidech mimo jiné vytvářet vztah k církvi a pomoci druhým?
Ano. Jsem příznivcem konkrétních věcí, kterými jako církev prokazujeme službu veřejnosti. O to se snažím mnoho let. Zmínili jste životní prostředí. Už před léty jsme udělali velkou akci, kdy věřící na farních zahradách brigádnicky vysázeli tisíce stromů.
Nebo vezměte například hospice. Před dvaceti lety se v České republice hodně bojovalo za eutanazii. Byli jsme kritizovaní, že jsme proti ní, bylo nám vytýkáno, že jsme krutí a chceme nechat nemocné trpět. Služba naší charity ale pomohla k rozvoji paliativní medicíny i domácích hospiců. Dříve byl jeden paliativní lékař v kraji, dnes jich je aspoň 150. Díky tomu dnes nemusí lidé umírat v bolestech a osamocení.
Je úžasné, kolik obětavých lidí například napomáhá rozvoji hospiců a jak stále více lidí umírá v domácím prostředí mezi svými blízkými místo v nemocnici. Na co dalšího se chcete jako arcibiskup pražský zaměřit?
Jak jsem řekl při svém příchodu, záleží mi velmi na rodině a farnosti. Chci rozvíjet farnosti jako společenství lidí. Například tady v Praze funguje církevní centrum pro rodinu, psychologická poradna a řada dalších aktivit. Je potřeba nabídnout lidem pomoc.
Chci, aby se ještě víc rozvinula příprava na manželství a doprovázení mladých manželů. Mnohým zkrachuje manželství jen proto, že nebyli dost připravení. Někteří namítají, že před 50 lety se nepřipravovalo, tak proč se to musí dělat dnes. Lidé jsou ale jiní. Mladá generace vyrůstající na počítačích má jiný vztah k realitě. Komunikují přes sdělovací prostředky a doma jim to skřípe. Potřebují najít řešení, které už existuje.
Jak byste si tuto větší přípravu představoval?
Nabízí se programy přípravy na manželství. V Olomouci jsme měli v každém děkanátu pobočku centra pro rodinu a všichni faráři měli povinnost poslat snoubence do těchto center. Tam měli čtyři setkání a čtyři měli mít s knězem. Dříve to vše dělal jen kněz, dnes polovinu dělají laici, v drtivé většině ženy.
Mile mě překvapilo, že se tam objevovali i nevěřící, kteří neměli zájem o církevní svatbu. Chtěli svatbu na radnici, ale chtěli se na manželství připravit. Nenašli nic jiného než diecézní centrum pro rodinu a odchodili přípravu tam. To je jedna z důležitých věcí, které bych chtěl rozvinout.
Když jste byl vybraný na váš současný prestižní post arcibiskupa pražského, říkal jste po přechodu z Moravy do Prahy, že to vnímáte jako něco dočasného na tři čtyři roky. Stále to platí? A jak jste si tady zvykl, nebudíte se v noci starostmi?
Je to změna skutečně velká a starostí je dost. Díkybohu spím dobře. Kdybych nespal, tak bych to nezvládl. Jsem ale spokojený a baví mě to.
Takže byste byl rád, kdybyste mohl v této práci pokračoval i více let?
V srpnu mi bude 75 roků a podám povinnou abdikaci. Bude záležet, kdy ji v Římě přijmou. Oni vědí, že mě to baví a že jsem svobodný.
Změna po půl století
Interview s arcibiskupem pražským Janem Graubnerem vznikalo v jeho sídle hned v sousedství Pražského hradu. Rozhovory nejraději poskytuje písemně, v tomto případě udělal výjimku. "Povídání je často mlácením prázdné slámy, raději si odpovědi promýšlím a zapisuji je," řekl hned na úvod.
Jan Graubner se narodil se v létě roku 1948 v Brně, dětství prožil ve Strážnici, vystudoval Střední všeobecně vzdělávací školu, rok pracoval jako dělník a v roce 1968 začal studovat v Olomouci teologii. Letos to bude 50 let od chvíle, kdy byl roku 1973 vysvěcený na kněze a do roku 1990 sloužil nejprve jako kaplan ve Zlíně a Valašských Kloboukách a poté jako farář ve Vizovicích.
Pád komunistického režimu a příchod svobody započal v roce 1990 na postu světícího biskupa olomoucké arcidiecéze s tím, že o dva roky později byl jmenován arcibiskupem olomouckým - svůj "region" zná dokonale, navštívil mnoho míst, Aktuálně.cz s ním mluvilo například na známém poutním místě Svatý Antonínek na východě Moravy. Na postu olomouckého arcibiskupa zůstal 30 let než ho loni v létě Vatikán jmenoval nástupcem Dominika Duky na postu nejvyššího představitele katolické církve v Česku. Byť ho mnozí označují za konzervativce podobně jako kardinála Duku, svými dosavadními kroky nevzbuzuje takové kontroverze jako jeho předchůdce.
V těchto dnech ho čeká velmi důležité Evropské synodální zasedání, kdy do Prahy míří delegace biskupských konferencí jednotlivých zemí Evropy a další zástupci církve. Detailní program ukazuje, že půjde o skutečně významné setkání, jeho cílem je mimo jiné debata o tom, jak dál a lépe rozvíjet církev.
