Třicetiletého nadějného architekta Jana Zázvorku vytrhla na podzim 1914 z práce v ateliéru slovutného Jana Kotěry válka. V rakouské uniformě mašíroval na ruskou frontu. Záhy skončil v zajetí. Nicméně bojům se nevyhnul, vstoupil totiž do československých legií a stal se velitelem roty, potažmo praporu. Později se jako člen čs. delegace účastnil mírových jednání v Irkutsku. Nakonec na palubě lodi Edelyn obeplul celý svět, aby se z bolševického Ruska dostal domů.
Armádě zůstal věrný i po svém návratu - ve svém díle. Navrhoval válečné pomníky, například v ikonickém Zborově na dnešní Ukrajině či ve francouzském Terronu. A pak, v polovině 20. let, získal zakázku snů: projekt Vojenského muzea a Národního památníku na Žižkově, dvě svá nejvýznamnější díla.
Návrhy pojal velkoryse. Souboru tří budov muzea s rozlehlou dvoranou, dostavěný roku 1927 na úpatí Vítkova, vtiskl pokrokový konstruktivistický duch. Na svou dobu šlo o vskutku reprezentativní a vysoce moderní stavbu propracovanou do veškerých detailů. Od kliček oken a mechanismu otvírání až třeba po sofistikovaný systém odvětrávání.
Jenže následujících devadesát let se budova nedočkala pořádné opravy. Až teď. Navíc se na ní podepsal pasivní přístup komunistické státní moci a nepřátelský postoj té nacistické, která zde za okupace zřídila Kriegswissenschaftliche Verbindungstelle, jež spravovala záležitosti muzejní, archivní a knihovní.
Gestapo se při té příležitosti uchýlilo k systematické likvidaci sbírkových předmětů a výzdoby interiérů, které souvisely například s legionářskou tématikou. Okupanti třeba vysklili barevné vitráže zobrazující boje čs. legionářů v oknech centrálního foyer.
"To je de facto to jediné, co se nám nepodařilo vrátit do původního stavu. Nedochovaly se ani nákresy, ani fotografie mozaik. Ale jinak jsme se snažili dosáhnout maximální původnosti exteriérů i interiérů. Napravili i to, co se zde napáchalo po válce, například jsme vrátili velké ateliérové okno v sále pro výtvarníky, které bylo zničeno, zazděno a nahrazeno dvěma panelákovými okny. Teď v ateliéru otvíráme kavárnu, z níž lze vyjít na terasu s velkolepým výhledem na Prahu," popisuje ředitel Vojenského historického ústavu, brigádní generál Aleš Knížek.
Svou ředitelskou kancelář má přesně tam, kde kdysi sedával první šéf instituce, generál Rudolf Medek. Na stropě září původní, pečlivě zrenovovaný lustr, navržený mimořádně precizním funkcionalistou Janem Gillarem.
O jednu místnost vedle, v knihovně, nalezli dělníci při opravách originální prosklené posuvné dveře, které se dlouhé roky netušeně ukrývaly pod umakartovými deskami. Parkety zase na desítky let zmizely pod nevkusnými nalepenými koberci, v některých místnostech byly v duchu tehdejší ideologie natřeny stěny na rudo. Desky z okrového španělského mramoru na stěnách schodišť pod nánosy prachu "osleply", zábradlí pokryly vrstvy hnědé barvy, prostor místy znehodnotily necitlivé vestavby.
Zazděné vzácné prapory
Vše se nyní změnilo. Vrátilo se i několik kusů původního nábytku ze třicátých let. Zpět jsou i puristicky čisté kryty na topení, které se podařilo rekonstruovat z pouhých dvou zachovalých kusů. Do centrální haly, kterou mimo jiné zdobí busta generála Rudolfa Medka či podlaha z mramoru v národních barvách, se vrátily kopie někdejšího speciálního osvětlení a bytelná konstrukce stropu získala původní zlato-červeno-modrou barevnost, ukrytou pod patnácti vrstvami malby.
Důsledná, totální rekonstrukce budovy muzea a vojenského ústavu, která probíhala poslední čtyři roky, vyšla na 940 milionů korun, což je zhruba o 27 procent více, než byla předpokládaná cena. Podle Nejvyššího kontrolního úřadu šlo většinou o objektivní a nepředvídatelné důvody víceprací. Chyby v projektové dokumentaci pak úřad vyčíslil na necelých třicet milionů.
"Zdražení spočívá zejména v tom, že až při práci byly objeveny problémy, hlavně se statikou. Někde konstrukce zdegradovala tak masivně, že místo patnácticentimetrové vrstvy betonu zůstaly jen čtyři. Navíc se budova poměrně výrazně vychýlila, což přikládáme složitému svažitému místu a dvěma železnicím, které ještě celkem nedávno budovu v těsné blízkosti a ze dvou stran míjely," upozorňuje Knížek.
Výstavní plocha se po rekonstrukci skokově zvýšila, z 1350 metrů čtverečních na pět tisíc. Vybudovalo se několik zcela nových sálů, někdejší úroveň dvorany byla hluboce snížena a vznikla vstupní hala s pokladnami a se zázemím, z bývalé kotelny je podzemní přednášková místnost a ze zmiňovaného atria atraktivní aula, již ve výšce třetího patra chrání střecha 39 x 18 metrů, složená z řady ocelových nosníků a více než pěti stovek skleněných tabulek.
Zasklení se dočkaly i takzvané propyleje čili monumentální vstupní brána v podobě zdi prolomené čtyřmi vchody, či část podlahy dvorany v místě podzemních pokladen.
"Architekt Jan Zázvorka, jehož dcerou je mimochodem známá herečka Stella a vnukem rovněž architekt, který na nynějších opravách spolupracoval, vytvořil koncem 20. let impozantní architektonické dílo. A my nyní na něj navázali touto zdařilou rekonstrukcí a modernizací," říká Aleš Knížek.
Projekt v říjnu obdržel prestižní ocenění Stavba roku 2022. "Cena je udělena za provedení rozsáhlých stavebních úprav a rekonstrukce, kterými bylo dosaženo významného rozšíření využitelných ploch a změny účelu pro potřeby moderního muzejnictví, s vysokým respektem k památkové ochraně stavby a jejím umělecko-řemeslným prvkům," praví komentář.
"Porota ocenila stavebně-technické řešení moderně pojaté expozice, která je zaměřena na historii české státnosti a vojenství v našich zemích od pravěku po současnost. Zároveň i čistotu provedení stavebních detailů a pokoru k původní podobě objektu a významu stavby," doplňují porotci.
Soubor tří propojených budov, v nichž jsou krom výstavních prostor a přednáškových či reprezentativních sálů i kanceláře historiků, je sám o sobě docela složitým labyrintem. To vedle nicotného pozemku pro zázemí stavby práce ztěžovalo, například jeřáb kvůli tomu musel stát přímo v atriu.
Nicméně toto pozoruhodné "bludiště" se již minimálně jednou znamenitě osvědčilo. Čeští muzejníci v době přicházející německé okupace uschovali vzácné vojenské prapory čs. armády do jedné z kanceláří a tu zazdili. Ani německá důslednost nepomohla k odhalení úkrytu. Busty osobností pak válku přečkaly v kotelně pod stadionem Sparty na Letné.
Kamufláž se hodila i za komunistického režimu, kdy zase některé vzácné exponáty spjaté zejména se západním odbojem dostaly anonymizované evidenční popisky, aby zůstaly skryty potírání historického dědictví, které se komunistům nehodilo. To je případ kabátu některého ze sedmi parašutistů, který v červnu 1942 zůstal na kůru kostela v Resslově ulici po jejich boji s německou přesilou.
I díky tomu Armádní muzeum na Žižkově dnes nabízí nejen architektonický a stavitelský zážitek, ale i mimořádně rozsáhlou a hodnotnou sbírku vojenských předmětů, jež dosahuje světového formátu.
