Čtení na víkend - Píšeme dnes historii, poprvé Češi volí prezidenta přímo. Zkusme se místo předpovědí, kdo vyhraje a co bude, na chvíli ohlédnout dozadu.
Českoslovenští a čeští prezidenti měli v minulosti pozoruhodné začátky svých mandátů, ale snad ještě pozoruhodnější byly jejich konce.
Z deseti prezidentů šest abdikovalo, jeden byl zatčen a dva ve funkci zemřeli.
T. G. Masaryk
Historická první volba československého prezidenta se konala 14. listopadu 1918 v Thunovském paláci, tedy dnešním sídle Poslanecké sněmovny. Tehdy tam zasedlo narychlo vytvořené Národní shromáždění.
Jeho předseda Karel Kramář slavnostně a oficiálně vyhlásil sesazení habsburské dynastie a nastolení republiky. Pak pokračoval: „A abychom doplnili všechno to, pak prosím vás, abyste prvním prezidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka.“
Ferdinand Peroutka o tom ve svém Budování státu píše: „Také tato věc byla tak hotova, že stačil potlesk a volání slávy, aby prohlásil Masaryka za zvolena“. Masaryk přitom ještě ani nebyl v Československu, do Prahy dorazil až později. A tedy už jako prezident.
Zvolen byl pak ještě třikrát. V letech 1920,1927 a1934. Všechny tři volby se konaly v pražském Rudolfinu. Nejtěsněji – o třináct hlasů - prošel v roce 1927, kdy obdržel 274 hlasů a zvolení mu zajistili svými hlasy němečtí sociální demokraté.
V roce 1935 ze zdravotních důvodů v pětaosmdesáti letech odstoupil a navrhl za svého nástupce Edvarda Beneše.
Edvard Beneš
Druhý československý prezident byl zvolen 18. prosince 1935, hlasovalo pro něj 340 poslanců ze 440 přítomných. Beneš si tehdy zajistil i podporu komunistů.
Benešovo úřadování přervala Mnichovská dohoda. Na nátlak Hitlera abdikoval 5. října1938 aodletěl do Velké Británie.
S veřejností se rozloučil rozhlasovým projevem, ze kterého citujeme: „Všechno to bude jednou soudit historie a rozhodne spravedlivě. Řeknu jen to, co cítíme bolestně všichni. Oběti, jež od nás byly žádány a pak vynuceny, jsou neúměrné a nejsou spravedlivé. Národ toto nikdy nezapomene, i když to nese s důstojností, klidem a sebevědomím, jež budí obdiv všeobecný. (...) Jsme národ typicky střízlivý a jako jsme nezpychli ve svém štěstí, neztraťme ani hlavu ve svém neštěstí.“
Emil Hácha
Právník a bývalý prezident Nejvyššího správního soudu byl zvolen po odchodu Beneše. Z 312 poslanců pro něj v Rudolfinu hlasovalo 272.
V noci ze 14. na 15. březen Háchu „hostil“ v Berlíně Hitler a pohrozil mu, že rozdrtí jakýkoliv odpor, pokud prezident nepodepíše souhlas s vytvořením Protektorátu Čechy a Morava a pokud se české síly postaví německým vojákům se zbraní v ruce.
Od roku 1942 měl velké zdravotní problémy, trpěl arteriosklerózou. Po osvobození byl 13. května 1945 zatčen, ale už 27. června zemřel.
Edvard Beneš podruhé
Z londýnského exilu se Beneš vrátil jako prezident a Národní shromáždění mu jednomyslně prodloužilo mandát do řádných voleb v příštím roce. 19. června 1946 byl opět zvolen, hlas mu dalo jednomyslně všech 298 poslanců.
25. února 1948 jmenoval Gottwaldovu vládu, čímž byl završen komunistický puč a Beneš sám ztratil vliv, ačkoliv abdikoval ze zdravotních důvodů až 7. června. Necelé tři měsíce nato zemřel.
Při proslovu ke Gottwaldovi po jmenování nové vlády už bez ministrů demokratických stran 25. února prohlásil: „Jestliže tak činím, tedy jenom proto, abych zabránil bratrovražedným bojům, jimiž mně vyhrožujete a jež jste schopni vyvolat. Věřím, že lid československý pochopí můj čin a při nejbližší příležitosti ve své většině prokáže, že jsou mu cizí metody, jichž užíváte, a že jste podceňovali mravní vyspělost, věrnost a demokratický smysl našeho lidu.“
Klement Gottwald
S Gottwaldem začala éra komunistických prezidentů (dobovým režimním slovníkem se nazývali „dělničtí prezidenti“), volených jednohlasně a bez jakékoliv opozice.
14. června 1948 hlasovalo pro Gottwalda všech 296 poslanců.
Prezident trpěl závislostí na alkoholu a syfilidou, zemřel 14. března 1953 pouhé tři dny po návratu ze Stalinova pohřbu v Moskvě.
Antonín Zápotocký
Předseda vlády z Gottwaldovy éry se po smrti prezidenta přesunul na jeho místo. Hlasovalo pro něj 21. března 1953 všech 271 poslanců Národního shromáždění.
Už dva měsíce nato byl přijat zákon o měnové reformě, který je asi největší událostí spojenou se Zápotockým coby prezidentem. Reforma znehodnotila mnoha lidem jejich úspory, prudce vzrostly životní náklady.
13. listopadu 1957 zemřel na infarkt, a ze všech československých a českých prezidentů tak strávil v úřadu nejkratší dobu. Čtyři a půl roku.
Antonín Novotný
19. listopadu 1957 zvolilo všech 353 poslanců Národního shromáždění prezidentem Antonína Novotného. Na rozdíl od Zápotockého byl zároveň prvním tajemníkem ÚV KSČ.
Tři roky poté Národní shromáždění z jeho iniciativy doplnilo do názvu Československá republika přívlastek socialistická a vznikla tak zkratka ČSSR.
Novotného poslanci znovu zvolili v roce 1964, ale zhruba od roku 1967 narůstal vůči němu ve straně odpor. Mezi reformisty a také mezi Slováky, protože Novotný byl pověstný svým přezíravým až pohrdavým postojem ke Slovensku.
V lednu 1968 byl reformním křídlem KSČ donucen rezignovat na funkci prvního tajemníka a 22. března téhož roku abdikoval i na funkci prezidenta.
Ludvík Svoboda
Vláda i ÚV KSČ se po odchodu Novotného shodly na kandidatuře generála Ludvíka Svobody. Jako jediný z komunistických prezidentů nebyl zvolen jednomyslně. Při volbě hlasovalo pro Svobodu 282 poslanců, 6 se hlasování zdrželo.
22. března 1973 už v éře normalizace, kterou sám pomáhal nastolit, byl zvolen už jednomyslně.
Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák si ale na prezidentský post myslel sám a tlačil na Svobodu, aby abdikoval ze zdravotních důvodů. Osmdesátiletý Svoboda to odmítal, ačkoliv na tom byl skutečně špatně.
Federální shromáždění přijalo na Husákův popud 29. května zákon, který umožňoval odvolání prezidenta, pokud objektivně není schopen déle než rok ze zdravotních důvodů vykonávat svoji práci. Zároveň Husák zajistil příslušná lékařská potvrzení.
Svoboda tak byl tímto způsobem z Pražského hradu 28. května 1975 téměř odtlačen, ačkoliv oficiálně bylo veřejnosti prezentováno, že abdikoval kvůli chatrnému zdraví.
Gustáv Husák
Politika, od jehož narození zrovna včera uplynulo sto let, zvolilo Federální shromáždění prezidentem poprvé 29. května 1975. Den po oznámené abdikaci Svobody.
Husák zároveň zůstal v čele KSČ a média vždy uváděla ve výčtu funkcí nejprve stranickou a až pak státní funkci. Například televizní zpráva o jeho návštěvě či setkání začínala takto: „Generální tajemník ÚV KSČ a prezident republiky Gustáv Husák…“
Znovu byl Husák zvolen - vždy jednomyslně - v letech 1980 a 1985. Nakonec ale i on abdikoval. Během sametové revoluce na konci roku 1989 pochopil, že i pro něj bude nejlepší, když se stáhne do ústraní.
10. prosince 1989 jmenoval na Pražském hradě vládu Mariána Čalfy a připil si i s ministry, kteří byli za jeho vlády vězněni (Jiří Dienstbier, Ján Čarnogurský). Pak odvysílala televize jeho poslední, rezignační projev.
Václav Havel
Václava Havla zvolili posledním československým prezidentem ještě poslanci „komunistické“ Poslanecké sněmovny. Hlasovalo pro něj všech 323 zákonodárců. Při prezidentském slibu ještě Havel přísahal na ústavu Československé socialistické republiky.
Neměl protikandidáta, ačkoliv se hovořilo také o možnosti zvolit prezidentem Alexandra Dubčeka. Ten se stal předsedou Federálního shromáždění.
5. července byl Havel jako jediný kandidát zvolen znovu na dvouleté přechodné období. 3. července 1992 nebyl v době složitých jednání o budoucím státoprávním uspořádání zvolen v prvním ani druhém kole, když neprošel ve slovenské části Sněmovny národů.
Proti Havlovi se postavila nejsilnější strana na Slovensku, Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara. Když Slovenská národní rada schválila 17. července zákon o svrchovanosti Slovenska, Havel abdikoval. Přesunul se do svého bytu na Rašínově nábřeží.
Českým prezidentem jej poslanci zvolili v letech1993 a1998. Poprvé stejně jako Masaryka v roce 1918 v Thunovském paláci, podruhé ve Španělském sále Pražského hradu.
Havel byl vůbec prvním prezidentem od roku 1918, který řádně dokončil poslední volební období.
Václav Klaus
Do prezidentské volby v roce 2003 Václav Klaus nenastupoval jako favorit, ale nahrála mu nejednotnost levice i samotné ČSSD, která se nedokázala shodnout na jednom kandidátovi.
Volilo se natřikrát, ČSSD postavila proti Klausovi nejprve Jaroslava Bureše, pak Miloše Zemana. Ve třetí volbě 28. února 2003 byl kandidátem vládní koalice filozof Jan Sokol, ale Klaus získal 142 hlasů poslanců a senátorů, což byla těsná většina postačující ke zvolení.
15. února byl Klaus zvolen na druhé funkční období. Dostal hlasy 141 poslanců a senátorů, jeho protikandidát Jan Švejnar 111 hlasů.
Martin Novák
