Kdo-kde-s kým – Verdikt Nejvyššího soudu, který se s odkazem na poslaneckou imunitu zastal exposlanců ODS stíhaných za rozdělování trafik, posiluje jeho obraz vůbec nejtajemnější vrcholné soudní instituce. Která nemá ráda světlo veřejnosti.
Soud ve středu odpoledne neveřejně a na české poměry rychle rozhodl o vyhovění žádosti exposlanců ODS Petra Tluchoře a Marka Šnajdra o jejich vynětí z dosavadního trestního řízení kvůli poslanecké imunitě.
Nejenže zveřejnění přišlo navečer, zdůvodňování verdiktu navíc bylo neúplné. Soud přitom – s odkazem na práva propuštěných poslanců – váhá s publikováním celého soudního verdiktu, byť tento dostal politiky z vazby a bude mít výrazný vliv na jejich stíhání.
Mein Kampf, fotbal i Čunek
O případech poslanecké imunity na Nejvyšším soudu rozhodl tříčlenný senát, v němž zasedají soudci zabývající se trestním právem. Nejvyšší soud tuto pravomoc získal v době, kdy ještě v zemi nefungoval Ústavní soud.
V týmu, který řešil vazbu exposlanců ODS, přitom podle informací Insideru byli respektovaní soudci: bývalý ústavní soudce Vladimír Jurka a jeho kolegové Petr Šabata a Pavel Šilhavecký (i když ten nepůsobí na soudu dlouho, nastoupil teprve začátkem května).
Jurku, který byl předsedou senátu u kauzy Marka Šnajdra, v roce 1993 vybral do Ústavního soudu tehdejší prezident Václav Havel. Patří mezi uznávané experty na trestní právo. Jurka tak například předsedal senátu soudu, který v klíčovém verdiktu rozhodl, že korupce ve fotbale není soukromá záležitost sportovních klubů. A podílel se třeba na osvobození důchodkyně, která si doma pro svoje léčení vyráběla oleje z konopí.
Jurka se také jako předseda senátu podílel na verdiktu, který osvobodil českého vydavatele Hitlerova Mein Kampfu Michala Zítka.
Petr Šabata, který nyní vedl senát u případu Petra Tluchoře, v minulosti například otevřeně kritizoval postup státních zástupců a zastal se exšéfa lidovců Jiřího Čunka v jeho korupční aféře.
Kde je pravda?
Bez ohledu na angažmá respektovaných soudců se – ve srovnání s Nejvyšším správním soudem, ale i Ústavním soudem – nyní znovu potvrzuje, že Nejvyšší soud u důležitých sporů moc informací na veřejnost nepouští.
Soudci verdikty veřejně nezdůvodňují a ani u ostře sledovaného případu korupce poslanců nehodlají udělat výjimku.
Navzdory tomu, že rozhodnutí o poslanecké imunitě vyvolává ostré spory, kdy si každý může verdikt, o němž jsou známy jenom základní parametry, vykládat po svém. Podobně tomu bylo již o několik měsíců dříve, kdy se soud kvůli poslanecké imunitě zastal Víta Bárty souzeného za úplatkářství.
Kvůli nedostatku informací tak nyní politici ODS či TOP 09 mohou verdikt svobodně vykládat jako "své vítězství a drtivou porážku vrchního žalobce Ivo Ištvana". Přitom část právních expertů i sám žalobce Ištvan jsou s odkazem na tentýž verdikt soudu přesvědčeni, že stíhání politických exponentů může dál pokračovat.
Pro srovnání nabízíme postup jiné instituce, Nejvyššího správního soudu. Jeho rozhodování, zda se nakonec bude konat první přímá veřejná volba prezidenta, se odehrávalo téměř v přímém přenosu.
I Nejvyšší správní soud sice o prezidentské volbě – stejně jako nyní Nejvyšší soud – rozhodoval na neveřejném jednání, po skončení ovšem jeho soudci v přímém televizním přenosu vysvětlili, co je k povolení voleb vedlo. A zveřejnili pak celý svůj verdikt na webu soudu. Prostor k vyjádření přitom dostali rovněž soudci, kteří s rozsudkem nesouhlasili.
Podobně u důležitých rozhodnutí postupuje Ústavní soud, i ten většinu svých podstatných verdiktů okamžitě zveřejňuje v plném znění na webu.
Tomáš Fránek
