Letní seriál - Asi nejsem ten nejkvalifikovanější člověk, který může něco takového předvídat. Mýlil jsem se již jednou, a to tehdy, když jsem se nad budoucností Československé republiky zamýšlel na přelomu let 1989 a 1990. Domníval jsem se tehdy, že v následujících dvaceti letech se náš stát, o kterém jsem tehdy vůbec nepředpokládal, že se během prvních tří let rozdělí, stane standardní, a myslím tím pevnou a politicky i ekonomicky vyspělou a stabilní demokracií.
Mýlil jsem se v tom, že jsem se domníval, že sebevědomí a pocit odpovědnosti se může v jeho občanech probudit po padesáti letech, ve kterých byly tyto vlastnosti potlačovány zevně dosazenými režimy a ideologiemi, a že to, co bylo národem právem odsuzováno a co mělo odejít spolu s komunistickou diktaturou, nemůže v demokracii přežít a odejde relativně rychle a trvale.
Odejít měl, jak jsem tehdy pevně věřil, pocit bezaděje, pocit závislosti na státu, egalitářství, závist namířená proti úspěšným, neodpovědné a neprůhledné rozhodování a korupce (která tehdy, těsně po listopadu, znamenala něco jiného než to, co zažíváme dnes). Očekával jsem, že ekonomická transformace bude impulsem ke vzniku a rostoucímu významu malé a střední podnikatelské vrstvy, očekával jsem, že daňová politika státu a otevřené podnikatelské prostředí jí pomůže stát se (tak jako je tomu i v těch nejvyspělejších státech světa) páteří rozvoje národního hospodářství.
Asi bych mohl napsat svou vlastní verzi knihy „Jak jsem se mýlil v politice“.
Nebyl jsem, bohužel, jediný, kdo se mýlil.
Když svým přátelům z levice položím otázku - jak to, že dosud všechny pokusy vybudovat socialistickou společnost skončily v lepším případě ekonomickou stagnací, často i kolapsem, nebo tvrdou a někdy i krvavou diktaturou, která nakonec stejně vyústila v kolaps hospodářství -, dostává se mi odpovědi, že všechny tyto pokusy nebyly tím pravým socialismem, byly v nich dnes už odstranitelné chyby, socialismus byl špatně pochopen, špatně uplatněn nebo špatně plánován a řízen. Teprve ten příští, ten podle jejich představ, bude tím pravým, tím úspěšným.
Kupodivu stejný optimismus a stejnou důvěru neprojevují tam, kde se hovoří o tržním hospodářství. „Kapitalismus nefunguje“ a „neviditelná ruka trhu“ je terčem posměchu.
Tržní hospodářství je mýtem, dnes už jen velmi málo segmentů trhu je skutečně tržní, velká většina je deformována tu „ekologickými“, tu „sociálními“, tu všelijakými „rozvojovými“ programy, dotacemi a regulacemi. „Neviditelná ruka trhu“ již dávno není rukou trhu a již dávno není neviditelná. Je spoutána tisíci směrnicemi a regulacemi, deformována systémem dotací a usměrňována „řízenými“ a většinou naprosto zbytečnými a kontraproduktivními programy „rozvoje“ toho či onoho ztrátového segmentu. Jen velmi málo segmentů trhu je dnes skutečně „tržní“, velká většina je deformována tu „ekologickými“, tu „sociálními“, tu všelijakými „rozvojovými“ programy, dotacemi a regulacemi.
Klasickým případem je například schizofrenický přístup Evropské unie k pěstování tabáku a omezování kouření. Neuvěřitelně vysoké částky jsou vynakládány na protikuřácké programy. Neuvěřitelné částky jsou vynakládány na regulace tabákového průmyslu. Neuvěřitelné daně jsou uvaleny na tabákové produkty. A při tom všem jsou stejně neuvěřitelné částky vynakládány na dotace pěstitelům tabáku.
A není to jen tabák. Miliardy eur jsou vynakládány na dotace „ekologických biopaliv“, ačkoliv je dnes už zcela zjevné, že nenaplňují svůj účel, biopaliva jsou ve skutečnosti ekologicky stejně nebo dokonce více škodlivá a jejich jediným „přínosem“ je stoupající cena paliv.
Není to „kapitalismus“, není to svobodný trh, co nefunguje. To, co dnes máme a co nefunguje, je „sociálně tržní“ hospodaření, spoutaný a deformovaný quazi trh. Plodem „sociálního státu“ je hospodářství založené na iluzi státem zaručené věčné prosperity a rostoucího, státem zaručeného rovnoměrně rozloženého blahobytu, jehož základem je socialistický princip řízeného hospodářství a přerozdělování. To, že „sociální stát“ dnes ještě nezkolaboval, není zásluhou jeho předností, ale je to vykoupeno na účet budoucnosti, je to zaplaceno rostoucím zadlužením evropských států, které již dnes dosahuje dimenzí, které hrozí ekonomickou katastrofou se všemi jejími politickými důsledky – rostoucí hrozbou extremistických a demagogických skupin a stran, které zklamaným evropským voličům nabízí rychlá a bezbolestná řešení.
Sociální stát je slepou uličkou, není dlouhodobě udržitelný a vědí to už i ti, kdo byli a jsou jeho tvůrci a advokáty. Bohužel se nechtějí vzdát jeho principů, chtějí jen nalézt nová rychlá řešení jeho rychle rostoucích problémů. Jediným řešením, které zatím nalezli, je více dluhů, více přerozdělování, více regulací a více dotací. Pokusy o jeho reformu naráží na to, že to, co by jediné mohlo být efektivní, přechod na vyrovnané rozpočty, je nepříjemné a každý pokus o řešení je okamžitě následován snahou chránit tu či onu „ohroženou sociální skupinu“ dalšími nákladnými „kompenzačními a ochrannými“ programy. Jejich cena pak znamená méně prostředků na likvidaci dluhu a nutnost chránit další „ohrožené skupiny“. Nakonec jsou ohroženi všichni a problém není řešen, je jen odsouván, roste a společnost jej valí před sebou.
Ve chvíli, kdy píši tento text, je veřejný dluh České republiky něco přes 1 700 000 000 000 Kč. Úroky z něj činí přes 55 000 000 000 Kč. Dluh na hlavu obyvatele je 153 000 Kč.
Pro občana to znamená jen jedno – sociální stát, jehož rozpočty jsou již dnes svázány mandatorními výdaji z osmdesáti procent, vynakládá na náklady dluhu zhruba 360 000 korun na každého obyvatele ročně, které by mohl použít na zlepšení služeb, výstavbu infrastruktury, cílené a efektivní sociální programy pro ty, kdo pomoc potřebují a pomoc si zaslouží. Mohl by je použít na zlepšení kvality našich životů. Místo toho je vynakládá na údržbu dluhu, aniž by se dluh zmenšoval, ten naopak stále roste. Není to tak dlouho (jen tři roky), co nás Jiří Paroubek ujišťoval, že nehrozí nebezpečí, dluh činí jen nějakých třicet procent HDP. Ostatní státy jsou na tom daleko hůře a my se můžeme bez problému zadlužit více, abychom mohli udržet a rozvíjet „sociální stát“. Ty jiné státy, o kterých pan Paroubek hovořil, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a další, jsou tam, kde jsou dnes. „Řecká hrozba“ již není strašením, je smutnou a tvrdou realitou. A náš dluh za ty tři roky potichu stoupl na 41 a půl procenta HDP. Zatím se stále „nic neděje“, dluh „neplatíme“. Ten náš. Splácíme zatím jen ten řecký.
Mýlí se ten, kdo se domnívá, že „dluhy se neplatí“. Platí se, platí se dokonce i ty státní a veřejné a platíme je my všichni. Neplatíme je „Kalouskovou složenkou“, účet nám nepřijde poštou. Účet platíme, kdykoliv si koupíme bochník chleba, litr benzinu, půllitr piva v restauraci, boty či jízdenku na MHD, kdykoliv navštívíme lékaře, kdykoliv vypravíme dítě do školy, kdykoliv cestujeme po špatně udržované železniční trati, kdykoliv jedeme po silnici plné děr nebo stojíme v kolonách před objížďkami na stárnoucí a špatně udržované dálnici. Platíme jej, kdykoliv platíme daň, je jedno, zda daň spotřebitelskou, daň z příjmů, nebo jakoukoliv jinou přímou či nepřímou daň. Platíme jej kdykoliv dostaneme mzdu, kdykoliv dostaneme důchod. Platíme dokonce, i když nedostaneme nic – platíme tím, že nedostaneme od státu služby, které by měl, ale nemůže financovat – viz odkládání výstavby dálnic. Platíme, ale nesplácíme. Zatím platíme jen úroky. A kdyby nám pan Kalousek svou složenku poslal dnes (v polovině května 2012), už by nebyla na 121 000. Byla by na 153 000 Kč.
Doufám, že naše budoucí vlády naleznou odvahu udělat to, co se udělat dosud žádná naše vláda neodvážila. Že přestanou mluvit o „nutnosti zpomalit růst státního dluhu“ a začnou jej splácet, dokud to ještě jde. Doufám, že se přestanou dohadovat, zda použít „úsporná opatření“, nebo „prorůstová opatření“. Náš státní rozpočet má na výdajové stránce více než osmdesát procent mandatorních výdajů. To znamená, že vláda disponuje s pouhými dvaceti procenty rozpočtu. Z těch musí hradit náklady na infrastrukturu, na školství, na obranu, na bezpečnost, na justici a na celou agendu všech resortů. Myslet si, že se z toho dá ušetřit tolik, aby si nemusel vypůjčovat na svůj provoz, je iluze. Prorůstová opatření? Jaká? Snižování daňové zátěže? Neprůchodné. Lákání zahraničních investorů daňovými úlevami a jinými lákadly na úkor domácího průmyslu? Zkusili jsme to s nepříliš přesvědčivými výsledky. Programy zaměstnanosti, které nikdy nevytvoří jedno pracovní místo, aniž by náklady na jeho vytvoření dosáhly milionových částek?
Jediná možnost, jak by se mohl splnit můj dvacet let starý sen, je, aby se naši politici odhodlali, bez předsudků a bez klapek na očích a na uších, zamyslet se nad jedinou smysluplnou a účinnou reformou - restrukturalizací státního rozpočtu a podstatným snížením mandatorních výdajů. Pokud k tomu nedojde, budou se úspory týkat jen malé nepodstatné části rozpočtu, nepůjdou do hloubky a budou se střídat s „opatřeními na ochranu“ tu mladých rodin, tu důchodců, tu dalších „postižených“ skupin. Nikdy se nevymaníme z nefunkčního cyklu střídavých „úspor“ a následného „vyrovnání“ pomocí zvýšených daní. Nikdy nebudeme moci snížit daňovou zátěž a budeme se jen pohybovat na trajektorii stále se zvyšujícího dluhu. Pokud se podaří státní rozpočet restrukturalizovat, odpadne potřeba následných opatření a budeme konečně moci dluh splácet a snižovat. Jak bude dluh splácen, budou se zároveň snižovat náklady na dluhovou službu a miliardy korun, které z našich daní plynou bankám, se stanou zdroji, ze kterých bude stát moci poskytovat občanům služby, které jim dnes v plném rozsahu poskytovat nemůže.
Ale to je jen sen. Vlády nechtějí vidět za horizont jejich funkčního období. Opozice vyhrožuje, že až převezme moc, všechny načaté reformy zruší a problém bude řešit zvyšováním daní.
A tak se obávám, že v roce 2020 už nebudeme hovořit o řeckém, ale o českém strašáku.
Můj sen, má vize České republiky v roce 2020 je stejná, jakou jsem měl v těch přelomových letech 1989 - 1990. Stále bych chtěl vidět naši vlast jako silnou vyspělou a stabilní demokracii, zemi svobody a stát práva. Dnes už si ale zdaleka nejsem jist, že se má vize naplní, alespoň ne do roku 2020. Evropa je zmítána monetární a ekonomickou krizí, krizí, kterou Evropská unie chce léčit toutéž medicínou, která ji do krize přivedla. Dluhovou krizi léčí navršováním dalších a dalších dluhů, až do bodu, kdy nejsou ohroženy jen slabší články společenství, ale sama Unie a její hospodářští a političtí „tahouni“, Francie a Německo. Státy jako Řecko a Španělsko se potýkají s nezaměstnaností v rozsahu neznámém od velké hospodářské krize třicátých let. Roste společenský neklid a roste vliv extremistických stran a skupin.
Hospodářská krize, bez ohledu na rétoriku některých našich politických a odborářských skupin, se nám zatím velkou měrou vyhnula. Nevyhnula se nám ale krize společenská. I u nás již slyšíme volání po změně systému, demokracie podle mnoha mých spoluobčanů nefuguje, kapitalismus nefunguje, „neviditelná ruka trhu“ nefunguje. Fungovat zato má více regulací, více dotací, více přerozdělování a větší sociální stát.
Jaká bude naše republika v roce 2020? Netroufám si už, vzhledem ke zkušenostem posledních dvaceti let, na žádnou předpověď. Spíše vyslovím přání.
Chtěl bych republiku v roce 2020 vidět takovou, jakou jsem si ji ve svých snech představoval v roce 1990. Ale mám obavy, že budu zklamán stejně, jako jsem zklamán dnes. Tenkrát jsem svou fantazii pokládal za reálně uskutečnitelnou. Dnes mám obavy, že se jedná jen o fantazii „bez přívlastků“.
Tomáš Haas
Politický konzultant a publicista
-
Pozn. red.: Úvaha Tomáše Haase, který byl poradcem prezidenta Václava Klause a premiérů Topolánka a Fischera, je součástí seriálu „Jaké bude Česko v roce 2020?″, který v Insideru odstartoval 10. 7. (Ve vydání s tímto datem také naleznete detailnější informace o celém projektu.)
Jde o předposlední ze série úvah, poslední přineseme ve čtvrtek 30. 8.
