Zahraničí – Češi si ho pamatují jako někoho, kdo se pustil do křížku s dnes už bývalým českým prezidentem Václavem Klausem.
Evropa v něm zase vidí ikonu zeleného hnutí. A taky předobraz správného europoslance – kdo jiný než Daniel Cohn-Bendit je tak „evropský“, že dokázal kandidovat v eurovolbách dvakrát v Německu a dvakrát ve Francii a pokaždé získat mandát?
Politická kariéra, jaká nemá v Evropě obdoby, se ale zjevně pomalu chýlí ke konci. Ne že by Cohn-Benditovi došel politický apetit. Jeho reputace však utrpěla šrám, ze kterého se jen těžko zotaví. Je obviňován z pedofilie.
Že „Rudý Dany“ (jak se Cohn-Benditovi přezdívá) umí provokovat, překvapí málokoho. Už v roce 1968, po absolvování střední školy v Německu a během studia sociologie na francouzské univerzitě v Nanterre, byl vůdcem studentských nepokojů v Paříži, za což ho Francie následně vyhostila.
Vyjádřil podporu členům ultralevicové Frakce Rudé armády (RAF), která v Německu později zabila desítky lidí. Spolu s přáteli si na západě Německa otevřel Knihkupectví Karla Marxe, v jehož sklepních prostorách prodával knihy třeba mladý Joschka Fischer.
Z pozdějších provokací přesvědčeného eurooptimisty pak zmiňme společnou schůzku Cohn-Bendita s Václavem Klausem na Pražském hradě v roce 2008. Nejenže Klausovi přinesl darem malou vlajku Evropské unie. Podle Hradu Klaus při setkání s ním prohlásil, že „tímto stylem a tónem se mnou za posledních šest let zde dosud nikdo nemluvil“.
Daniel Cohn-Bendit ale nebyl vždycky jen politikem. V sedmdesátých letech působil jako vychovatel ve školce při Univerzitě ve Frankfurtu. Pyšnila se přívlastkem „antiautoritativní“. O svých zkušenostech pak – dávno předtím, než získal politické funkce – napsal knihu, která vyšla v roce 1975 a jmenuje se Velký bazar. „Několikrát se mi stalo, že mi některé děti otevíraly poklopec a začaly mě hladit,“ píše v něm. „Můj stálý flirt s dětmi nabíral erotické rozměry.“
Dnes mluví o Velkém bazaru jako o braku, hloupé provokaci a „totálním nesmyslu“. Jakémsi „manifestu proti západní společnosti“, který prostě jen vzešel z atmosféry šedesátých let.
Ne každému ale takové vysvětlení stačí.
Když se v Německu v dubnu udělovala Cena Theodora Heusse, měl na počest laureáta slavnostně promluvit prezident německého ústavního soudu Andreas Vosskuhle. Po oznámení jména oceněného – Daniela Cohn-Bendita – ale Vosskuhle účast zrušil. Občané ho prý upozornili, že se „zelený“ politik v sedmdesátých letech „ne neproblematickým způsobem vyjádřil k sexualitě mezi dospělými a dětmi“.
I když celá kauza vlastně není ničím novým – Cohn-Bendit se za knihu omlouval už v letech 2001 a 2010 –, Vosskuhleho vyjádření znovu přitáhlo obrovskou pozornost politiků i médií.
Němečtí konzervativci si neberou servítky a mluví o tom, že pedofilem je nejen Cohn-Bendit, ale vůbec celá opoziční strana Zelení, protože mají ve svých řadách dost těch, co v šedesátých a sedmdesátých letech vystupovali jako zastánci totální sexuální revoluce.
„Nejsem pedofil,“ hájí se francouzsko-německý politik, který měl mimochodem v létě převzít další cenu (Cenu německých a francouzských médií za přínos k evropské integraci), kvůli nařčení z pedofilie to ale odmítl.
„Nebyla to pravda, jen takové mužské fantazie,“ tvrdí Cohn-Bendit po letech. I on sám ale přiznává: „Můj text ve Velkém bazaru může pedofilům sloužit jako ospravedlnění sebe sama. V tomto ohledu je to, co jsem napsal, nezodpovědné.“
Že na tom opravdu něco bude, dokládá i pokračování výše zmiňované pasáže Velkého bazaru o rozepínání poklopce.
„Reagoval jsem na to různě, podle okolností,“ napsal tehdy vychovatel Daniel Cohn-Bendit. „Ptal jsem se jich: Proč si nehrajete mezi sebou, proč jste si zvolily mě, a ne jiné děti? Ale když na tom trvaly, tak jsem je přeci jen hladil.“
Zuzana Kleknerová
