Portrét – Po dnešku budou mít čeští učitelé nového krále či královnu. V pražském hotelu Olšanka se rozhodne výroční, dvacáté finále soutěže Zlatý Ámos. Mezi porotci zasedne také vůbec první vítěz ankety, vlašimský kantor Petr Martínek (na snímku) – učitel češtiny a psaní na klávesnici, výtvarník, příležitostný grafik, komunální politik. A básník. V roce 1993 uspěl v anketě o nejlepšího kantora právě díky poezii. V Divadle Hudby recitoval: „Chci v nás rozpoutat revoluce / až se nám srdce zatočí / a zauzlují aorty / pak přijdem spolu o své ruce / oči / a o rty.“
Obchodní akademie funguje ve Vlašimi od roku 1991. Za tu dobu se Petr Martínek stal už jejím inventářem. „K maturitě z češtiny jsem dovedl 383 studentů. A jelikož to mám do práce z domu přesně kilometr, ušel jsem za těch třiadvacet let čtvrtinu délky rovníku,“ sype z hlavy čísla nad šálkem kávy.
Když jej v roce 1993 žáci nominovali do prvního ročníku Zlatého Ámose, bylo mu jednatřicet let. Tehdy, stejně jako dnes, žil poezií, skládal vlastní básně. A právě díky veršům zabodoval. „Použil jsem jich tam asi pět,“ vzpomíná.
A je to dodnes jeho pedagogický arzenál? „Jistě. Když dám dětem za úkol, že mají složit báseň, také ho splním a nějakou sepíšu. Obvykle jsem pak překvapený, studenti vždycky přijdou s nějakými originálními obrazy či spojeními,“ říká nyní dvaapadesátiletý poeta, který v letech 1996 a 2004 vydal v benešovském nakladatelství Start dvě původní sbírky.
Právě žákovské rýmování je to, co se mu ze Zlatého Ámose nejvíc vrylo do paměti. Když přišel do sálu tehdejšího Divadla Hudby v pražské Opletalově ulici, jeho vlastní studenti jej tam přivítali transparentem a skandováním sloganu: „Ať je léto, nebo zima, Martínek je vždycky prima.“
„Bylo to jen pár vteřin, ale přejel mi mráz po zádech. Místo aby šli na diskotéku, jeli za mnou do Prahy. Bylo to silné,“ popisuje vystudovaný češtinář a výtvarkář. Byla to na obchodní akademii jeho první třída, dodnes ji bere jako mimořádně nadanou a pravidelně se účastní jejích pomaturitních srazů.
Dobrý trenér úhozů
Do vlašimské obchodní akademie nastoupil hned, jak se otevřela. Přišel ze základní školy v nedalekém Divišově, a musel se tak hned přeorientovat – jelikož budoucí účetní se na střední škole nevěnují výtvarné výchově, přidal si k českému jazyku ještě psaní na stroji.
„Sám sice nejsem dobrý praktik, ale jsem slušný trenér. Já jen tak tak udělal dvě stě úhozů za minutu, což byla podmínka státní zkoušky. Mám ale studentku, která zvládne přes čtyři sta úhozů,“ chlubí se Martínek.
Předmět vyučuje i dnes, jen tlačítka psacího stroje on a jeho (převážně) studentky vyměnili za klávesnice počítače. „Je to užitečná dovednost pořád,“ říká.
Že by opustil obchodní akademii, prý nikdy neuvažoval. Je s ní už srostlý. A nikdy ani nepomyslel na to, že by nechal pedagogiky, tvrdí. „Tuhle práci musíte mít hodně rád. A já ji mám rád.“
Dres na Davis Cup
Šíře jeho mimoškolních aktivit je ale poměrně dlouhá. Od roku 2002 sedí ve vlašimském zastupitelstvu za Nezávislé, kteří jsou součástí městské koalice.
Jako předseda finančního výboru dohlíží mimo jiné na obecní rozpočet. A také je jedním ze čtyř zastupitelů, kteří ve Vlašimi oddávají.
Věnuje se i kreslení, tuší dělá portréty známých osobností. Před dvěma lety pronikl také do světa sportovního designu – navrhl dres pro Radka Štěpánka na finálové utkání Davis Cupu se Španělskem. „Firmě, která mu dodává oblečení, se to líbilo, tak v tom odehrál první utkání, ale prohrál,“ směje se Martínek. Sport patří k dalším z jeho vášní. Při studiu na vysoké škole se věnoval atletice, běhal čtvrtku či patnáct set metrů a později zkoušel i triatlon.
Luboš Kreč
