Portrét – Armáda České republiky nemohla obdržet těžší ránu. Generálové Milan Kovanda a Ondrej Páleník vynikli v boji s terorismem jako velitelé speciálních sil, ale dnes mají na rukou policejní náramky. Vojáci, kteří nasazovali život v Iráku a v Afghánistánu, začali poslouchat vlivnou ženu, která má nadstandardní vztahy s premiérem.
Tak to alespoň vidí policie, která si pro bývalého a současného šéfa vojenské tajné služby ze čtvrtka na pátek přišla.
Ve stále ne zcela rozpleteném případu bylo zatím zabaveno 150 milionů korun a desítky kilogramů zlata, byla rozdána obvinění za korupci, ale případ generálů je z hlediska důvěryhodnosti České republiky možná nejchoulostivější. Byť včera centrála NATO v Bruselu sdělila přesvědčení, že Česko navzdory skandálu dostojí svým spojeneckým závazkům.
„Angažmá šéfů rozvědky v nezákonném sledování premiérovy manželky? To se ocitáme ve středověkém sultanátu,“ říká někdejší Páleníkův a Kovandův předchůdce Andor Šándor.
Jiný slavný rozvědčík, někdejší šéf zahraniční rozvědky (Úřadu pro zahraniční styky a informace) Karel Randák, má pro – jak říká – „naprosto neuvěřitelné zneužití vojenského zpravodajství k osobním zájmům“ vysvětlení a vlastní zkušenost.
Ještě jako ředitel ÚZSI byl prý lidmi z okolí tehdejšího premiéra také požádán, aby pomohl jeho blízkému spolupracovníkovi. „Dost na mě tenkrát tlačili. Prý abych si uvědomil, že po volbách bych už také nemusel stát v čele rozvědky. Poslal jsem je do pr… a podle toho také po volbách dopadl,“ načrtává Karel Randák možnou situaci, jíž zřejmě Kovanda s Páleníkem čelili podobně jako on. S tím rozdílem, že ji – soudě podle policejního obvinění – neustáli.
Jak se to mohlo stát? „Oni se podle všeho naučili přežívat i v mírové české džungli,“ říká někdejší šéf armádního Centra pro výzkum stresu, sociolog Jaroslava Sýkora. „Pokud by se nepřizpůsobili, byli by jednoduše odstraněni. To se někdy stává, že válečný hrdina začne ve funkci uvažovat a jednat jinak.“
Případ Kovandy a Páleníka však kromě poměrů panujících v nejvyšších patrech politiky připomněl i to, jak je obraz vojenského zpravodajství po letech naděje špatný.
Když rozvědka před lety překonala obří skandál, když byl za přípravu vraždy novinářky poslán za mříže agent rozvědky a generální sekretář ministerstva zahraničí Karel Srba, zdálo se, že služba získává postupně důvěru rovněž u aliančních spojenců. Čeští vojenští zpravodajci se dokonce dostali na prestižní posty u kontrarozvědky NATO. Když pak vojenská policie s vojenským zpravodajstvím objevily pochybení při prošetřování zakázek vojenské ubytovací služby (obžalováno je téměř 60 někdejších úředníků, vojáků a podnikatelů), byla naděje, že vojenské zpravodajství se změnilo ve standardní alianční rozvědku.
Ale dnes se taková naděje rozsypala. Armádní zpravodajství spadlo podle všeho až do nejnižších pater.
Protože se podle zjištění policie podílel na sledování Radky Nečasové i šéf odboru vnější kontroly vojenského zpravodajství Jan Pohůnek, úpadek této rozvědky může být větší, než dosud tušíme. Na stole je totiž zásadní otázka: koho všeho ještě vojenští špioni – třeba na přání Nagyové – nezákonně sledovali?
Průšvih je zřejmě o to větší, že ministr obrany (v tomto případě Alexandr Vondra), jenž musí podle zákona armádním zpravodajcům sledování osob povolit, o ničem nevěděl. Parlamentní kontrola nad vojenským zpravodajstvím naprosto selhala.
Jan Gazdík
