Čtení na víkend - Někdo si ještě vybaví úžas, který prožil, když se za totality dostal k jasně protirežimnímu příběhu sedláka Františka. A jiný si vybaví spíš tu hrůzu, která nastala po Jů-Helácích, když pustili pohádku, v níž se ďábelsky smál našedlý Mrakomor.
V obou případech jde o nezapomenutelné role Radka Brzobohatého.
Jeho smrtí se tento týden v podstatě uzavírá éra velkých herců narozených ve 20. a 30. letech minulého století. Generace, do které patřili Miloš Kopecký, Jiří Sovák, Vladimír Menšík, Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský.
A Radek Brzobohatý.
Insider vybral jeho pět nejlepších filmů a zrekonstruoval jen málo známé historky, které jejich natáčení provázely.
-
1) Všichni dobří rodáci
„Ten film je moje srdeční záležitost,“ říkal sám Brzobohatý. Nejen jeho, Insider sdílí názor mnoha recenzentů a účastníků diskuse na serveru ČSFD.cz, že se jedná o jeden z nejlepších českých filmů všech dob.
Příběh moravské vesnice, která v opojení prožívá první měsíce po skončení války v roce 1945, aby ji pak rozdělil únor 1948 na vítěze a poražené. Ale jak plyne čas, i z vítězů se postupně stávají poražení.
Postava sedláka Františka, který vzdoruje kolektivizaci a kterého hrál Brzobohatý, byla skutečná. Muž se jmenoval František Slimáček. S Brzobohatým se na přání režiséra Vojtěcha Jasného setkal a stali se přáteli.
Právě Slimáček řekl větu, která pak zazní i ve filmu. „S nenávistí se nedá žít, to není žádný život.“
Režisér Vojtěch Jasný se ve scénáři inspiroval i vlastními vzpomínkami z jeho rodného městečka Kelč na Valašsku. To ho spojovalo s Brzobohatým, který se sice narodil ve slovenských Vrátkách, ale vyrůstal v bytě na nádraží ve Valašském Meziříčí.
Malebná vesnice z filmu ale není na Valašsku. Je to Bystré nedaleko Svitav.
Všichni dobří rodáci dostali cenu na festivalu v Cannes a za totality mohli někteří šťastlivci vidět film jen na domácích videoprojekcích. Insider viděl tento snímek ve velmi nekvalitní kopii v roce1987 abylo pro něj zjevením, jak fantastický a silný film se u nás natočil a jak mohl být tak kritický vůči komunistické straně.
Dodejme, že Brzobohatý se jen krátce mihl ve volném pokračování rodáků, které Jasný natočil v roce 1999 pod názvem Návrat ztraceného ráje. Tento film ale totálně propadl u diváků i kritiky.
-
2) Ucho
Na pochopení paranoie a hrůzy, jaká za totalitního režimu ovládla národ a především ty, kteří byli součástí jeho struktur, není třeba číst žádné učené knihy nebo eseje. Stačí si pustit film režiséra Karla Kachyni z roku 1969.
Radek Brzobohatý se coby náměstek ministra vrací se ženou z večírku, na němž byli nejvyšší představitelé moci, a prožije noc hrůzy poté, co zjistí, že má v domě odposlech neboli ucho.
Scénář spisovatele Jana Procházky a výkony Brzobohatého a jeho tehdejší manželky Jiřiny Bohdalové dělají z Ucha dalšího adepta na nejlepší český film všech dob. Kachyňa se později nechal slyšet, že Brzobohatý a Bohdalová byli manželé a zároveň výborní herci, takže lepší dvojici by dohromady na tento film nikdy nedal.
Natáčení přitom samo probíhalo zřejmě poněkud v ponuré atmosféře. Tvůrcům už bylo jasné, že snímek po dokončení půjde do trezoru a možná ho nikdy nikdo neuvidí, protože se dotáčel už za normalizace a po zvolení Gustáva Husáka generálním tajemníkem KSČ v roce 1969.
Premiéry se tak dočkal až v roce 1990, ještě za života Karla Kachyni. Režisér ale právě kvůli Uchu nesměl dlouho v 70. letech točit, a když mu to pak povolili, nemohl ani zdaleka točit to, co by si přál.
Vila, kde dvojice strávila noc hrůzy, se nachází v pražských Střešovicích.
-
3) Atentát
Brzobohatý řadí tento film ke třem, na které je opravdu hrdý. Právem.
Herec také kdysi v rozhovoru řekl, jak pobýval v Londýně ve filmovém archivu a filmový historik mu tam řekl, že českých filmů v depozitáři moc nemá, ale dva z nich jsou skvělé. Jedním z nich byl Atentát.
Režisér Jiří Sequens chtěl Atentát natočit už na konci 50. let, ale nahoře po něm chtěli, aby do scénáře zabudoval tezi, že se na činu podílel také komunistický odboj. To odmítl, takže natáčení mohlo začít až v roce 1964, kdy už došlo k určitému uvolnění.
Film se snaží držet co nejvěrněji historických faktů. Filmaři dokonce na základě dobových fotografií gestapa přesně rozestavěli auta v Resslově ulici tak, jak tomu bylo ve chvílích, kdy nacisté obléhali kostel Cyrila a Metoděje. Ve velkém barrandovském ateliéru vznikla přesná kopie interiéru kostela.
Radek Brzobohatý hraje ve filmu Adolfa Opálku. Jednoho z vojáků, kteří zahynuli v kryptě kostela.
Přestože Jiří Sequens neměl dobrou pověst kvůli kolaboraci s normalizačním režimem a čistkám, které provedl po roce 1969 na Filmové a televizní fakultě Akademie muzických umění, Brzobohatý jej vždy hájil a považoval za přítele. Říkal například, že k režírování seriálu 30 případů majora Zemana Sequense donutili, přestože řada svědků tvrdí opak.
K filmu se váže zajímavá historka o tom, že když se promítal premiérově v Norsku, přišla se podívat i vdova po Reinhardu Heydrichovi. Zhlédla ho celý, ale neřekla, co si o něm myslí.
-
4) Oáza
Bohužel trochu pozapomenutý film režiséra Zdeňka Brynycha z roku 1972. České televizní stanice často vysílají do omrzení mnoho starých průměrných snímků, ale tento z nějakého záhadného důvodu ignorují. ČT se to nyní snaží napravit tím, že Oázu uvede jako vzpomínku na Radoslava Brzobohatého v sobotu večer.
Brzobohatý hraje v komorním válečném dramatu velitele československých legionářů, jejichž nákladní vůz za druhé světové války v severní Africe bombarduje německé letadlo. Zůstanou uprostřed pouště, nadějí na záchranu je nedaleká oáza. Ale k ní míří i Němci z letadla, které se mezitím zřítilo.
Obě skupiny se na čas spojí, aby společně odházely písek ze studně a dostaly se k vodě. Ale nenávist a fanatismus nakonec triumfují.
Z filmu přesvědčivě sálá vedro a žízeň a do chvíle, než o více než třicet let později natočil Václav Marhoul Tobruk, to by jediný snímek o Češích a Slovácích v Africe za druhé světové války.
Z ekonomických a politických důvodů nebylo na začátku sedmdesátých let možné, aby se štáb vydal na autentická místa na sever Afriky. Namísto toho se natáčelo v sovětském Turkmenistánu.
Pamětníci vzpomínají, že herci museli pracovat v děsivých hygienických podmínkách. Neměli čistou vodu, zapáchaly jim na ubytovně lůžkoviny, skoro všichni dostali průjem.
Rudolf Hrušínský, který v Oáze také hraje, si zapsal do deníku: „Nepodepsal jsem žádnou smlouvu na to, že tady budu žít jako prase.“
-
5) Princ a Večernice
Zatímco Oáza není moc známá, Prince a Večernici musí znát snad každý. Pohádku Boženy Němcové převedl na plátno Václav Vorlíček v roce 1978. Možná s Insiderem nebudete souhlasit, ale Prince a Večernici staví výše než Vorlíčkův o něco starší počin Tři oříšky pro Popelku.
Mrakomor Radka Brzobohatého je nezapomenutelným pohádkovým padouchem, zejména scéna s jeho propíchnutím a vytečením.
Slovenský herec Juraj Ďurdiak, který hrál prince Velena, po letech uvedl, že pečlivě trénoval šerm, ale s Radkem Brzobohatým spolu měli poprvé šermovat až na place. Až tam se ale ukázal problém s tím, že Ďurdiak alias Velen je levák, takže se záběr točil dlouho a obtížně.
Ďurdiak a Brzobohatý přitom byli velcí přátelé. Slovenský herec byl spolužákem a dlouholetým kamarádem Hany Gregorové, třetí a poslední ženy Radka Brzobohatého.
Gregorová a Brzobohatý se poznali na natáčení slovenského filmu Noční jezdci v roce 1981 v Tatrách, tedy tři roky po Princi a Večernici.
Brzobohatý se vryl do dětských pamětí coby Mrakomor tak silně možná i proto, že vůbec nebyl „pohádkový“ herec. Insider pátral v jeho filmografii a zjistil, že kromě Prince a Večernice už si zahrál ve filmové pohádce jen jednou. O více než dvacet let později v díle Zdeňka Trošky Z pekla štěstí.
