Komentář – Před pěti lety kolem toho byla velká sláva: tisková zpráva stíhala tiskovou zprávu, v novinách a časopisech vycházel jeden článek za druhým a všimla si toho dokonce i televize: že startují jakési datové schránky. Prý něco, co zcela změní dosavadní způsob doručování, tak aby se už nešlo vyhýbat různým obsílkám, předvoláním a dalším zásilkám, jako to do té doby mnozí dělali téměř rutinně. Že se současně zjednoduší a zefektivní i komunikace občanů se státem, když budou moci činit svá podání přímo v elektronické formě ze své datové schránky. A že celkově se přejde z používání dosavadních listinných (rozuměj: papírových) dokumentů na ty elektronické.
Dnes je kolem pětiletého výročí provozu datových schránek ticho po pěšince. Ani jedna tisková zpráva či jiné připomenutí od zřizovatele a správce (ministerstva vnitra) či provozovatele (České pošty). Ani žádné pochlubení se tím, jak jen těsně před pětiletým výročím spuštění datových schránek (1. 7. 2009) překonal čítač přenesených datových zpráv rovných 200 milionů. Že by už datové schránky nikoho nezajímaly? Nebo fungují tak bezproblémově a staly se tak samozřejmou součástí naší každodenní reality, že už o nich není třeba ani mluvit?
Pravdou je, že po provozní stránce už datové schránky fungují bez problémů a natolik rutinně, že asi skutečně není o čem psát. Stejně tak již existují skupiny uživatelů, kteří elektronické formě a komunikaci přes datové schránky „přišli na chuť“ – protože už zvládli jejich nástrahy a naopak docenili, nakolik je to pro ně užitečné a jak to dokáže zefektivnit jejich práci. Není ale příliš radostné, že jde hlavně o exekutory a jejich specifickou agendu.
Nicméně jinde ve veřejné správě už to tak růžové není, stejně jako u komunikace mezi veřejnou správou a občany, resp. celým privátním sektorem. Čím dál tím palčivěji se totiž projevují různé nedomyšlenosti či přímo chyby, ke kterým došlo již při vymýšlení koncepce datových schránek a které dosud nebyly řešeny.
Příkladem může být právě oblast doručování, která byla jednou z hlavních motivací pro vznik datových schránek, ne-li přímo tou hlavní. Stát chtěl převést doručování v listinné podobě, které mu tehdy moc nefungovalo, do elektronické podoby. Jenže autoři datových schránek už nedomysleli všechny jemné nuance toho, jak se doručuje ve světě listinných dokumentů a všelijakých obálek s barevnými pruhy, a doručování skrze datové schránky navrhli jinak, než jak funguje v listinném světě.
Příkladem budiž třeba to, že při použití datových schránek nelze zajistit obdobu poměrně častého doručování „do vlastních rukou výhradně jen adresáta“. K takovýmto zásilkám by se skutečně neměl dostat nikdo jiný než určený adresát. Ani žádný jím pověřený zástupce. Jenže u datové schránky může tento určený adresát vždy pověřit další osoby, které se k zásilce také mohou dostat, místo něj.
Dnes už si to uvědomuje i samotný zřizovatel a správce datových schránek (ministerstvo vnitra). A když třeba někomu, kdo už jednu („vlastní“) datovou schránku má, zřídí přístup do další datové schránky (třeba jako jednateli firmy), posílá mu příslušné přístupové údaje raději postaru (listinnou) poštou místo v elektronické podobě do jeho („vlastní“) datové schránky. Protože nemá jistotu, že se tyto přístupové údaje nedostanou do rukou někoho jiného než určeného příjemce.
Není to ale zdaleka jen doručování skrze datové schránky, kde je řada nejasností, nedomyšleností či přímo koncepčních chyb. Je jich mnohem více a jejich výčet by vydal na podstatně delší článek. Včetně problému tzv. digitální kontinuity neboli otázky, jak zachovat elektronické dokumenty v „použitelné“ podobě i po delší době, třeba po několika letech. To je úplná časovaná bomba českého eGovernmentu, který denně produkuje další a další dokumenty v elektronické formě – ale neřeší, co a jak s nimi „dál“.
Na druhou stranu je existence určitých problémů asi zákonitá: při vymýšlení něčeho tak nového a s tolika důsledky a dopady, jako jsou právě datové schránky a celková elektronizace, bylo nasnadě, že se „tu a tam“ něco nedomyslí, zvolí chybně, zanedbá apod.
Velké věci snad nikdy nevznikají jako dokonalé a bezchybné. Ale když už existují a používají se, měly by se jejich nedostatky co nejrychleji opravovat a odstraňovat. Jenže právě to se u nás dosud neděje, celých oněch pět let. Místo toho se všechny tyto nedomyšlenosti, nedostatky a chyby teprve odhalují, a hlavně se vede úplný boj za to, zda je třeba se jimi zabývat a nějak je řešit, nebo zda je možné je v klidu ignorovat a tvářit se, jako kdyby vůbec neexistovaly.
Na obzoru je ale bič, který nám časem – přesně za dva roky – zapráská nad hlavou a přinutí k řadě změn. Evropská unie totiž dokončuje nařízení o „službách vytvářejících důvěru“ (známé spíše pod zkratkou eIDAS), jehož relevantní pasáže by měly nabýt účinnosti k 1. 7. 2016. A kromě jiného říkají, jak by měly fungovat služby elektronického doručování, mezi které patří i naše datové schránky. A tak alespoň některé jejich vlastnosti a způsoby fungování budeme muset změnit, ať se nám to líbí nebo ne.
Jiří Peterka
