Komentář – Přes očividně protiprávní jednání Ruska, pokud jde o anexi Krymu, někteří lidé i nadále věří a šíří mýtus, že Krym byl údajně "velkorysým darem" Kyjevu ze strany Nikity Chruščova v roce 1954.

Pojem "dar" Chruščova Ukrajině šířený v médiích je zcela neopodstatněný. Chruščov podobně jako jeho předchůdci Lenin a Stalin bránil imperiální, tj. ruské národní zájmy. Jeho rozhodnutí v národní politice, včetně epizody s Krymem, vyplývala ze zájmu obrany sovětského impéria ve změněných okolnostech.

Předání Krymu Ukrajině byl dobře promyšlený politický tah sovětské moci. Druhá světová válka dvakrát poznamenala území Krymu, jeho populace klesla téměř dvojnásobně z 1,5 milionu lidí před válkou a po Stalinově deportaci krymských Tatarů se jednalo jen o cca 500 tis. lidí. Průmysl a zemědělství poloostrova byly zničeny.

Je třeba zmínit, že i 10 let po osvobození Krymu od nacistů na poloostrově byly jen 3 prodejny s pečivem, 18 s masem, 8 s mlékem a 2 s textiliemi. Byl akutní nedostatek vody a elektřiny, prakticky se neobnovovaly města a vesnice, válkou zničené objekty infrastruktury. V takových podmínkách měla Ukrajina hrát roli spasitelky Krymu, což bylo hlavní motivací "velkorysého daru" Chruščova.

I v dnešní době je poloostrov dotovaným regionem. Ukrajina poskytuje Krymu značné dotace, zejména dodává 85 % pitné vody, 80 % elektřiny, 65 % plynu. Cca 70 % turistů, kteří navštíví Krym, tvoří Ukrajinci.

Z právního hlediska předání Krymu a Sevastopolu Ukrajině v rámci Sovětského svazu bylo uskutečněno dokonale, v souladu s tehdy platnou právní praxí sovětského komunistického vedení. Žádný dokument nepoukazuje na nějakou důležitou osobní roli Nikity Chruščova v tomto procesu. "Krymská otázka" prošla všechny potřebné fáze zpracování a byla jednomyslně schválena prezidiem Nejvyšší Rady SSSR dne 19. února 1954.

Toto předání bylo nakonec potvrzeno zákonem ze dne 24. dubna 1954, který přijala Nejvyšší rada Sovětského svazu jako jediný orgán oprávněný ke schválení takových rozhodnutí.

Borys Zajčuk

Borys Zajčuk (1949) se narodil v Chmelnycké oblasti na západní Ukrajině. Vystudoval ukrajinský jazyk a literaturu na Kyjevském státním pedagogickém institutu a do poloviny 80. let působil ve školství. Pak byl činovníkem na okresní úrovni. V 90. letech vystudoval ještě politologii a finance. Od roku 1993 byl místopředsedou Penzijního fondu Ukrajiny, o tři roky později stanul v jeho čele, kde s krátkou přestávkou zůstal až do roku 2012. Mezitím byl v letech 2009 až 2010 velvyslancem v Chorvatsku. Na ambasádu v Praze nastoupil v prosinci 2012. S manželkou Ljudmilou mají dvě dcery.