Karel Hvížďala: Tři brady a tři tváře Miloše Zemana

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
24. 1. 2013 15:49
Odpovědět na otázku, kdo je Miloš Zeman, je po zevrubnějším studiu jeho knih, článků a rozhovorů i osobního pozorování mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Pokusím se ukázat proč.
Foto: Tomáš Kunc

Portrét - Odpovědět na otázku, kdo je Miloš Zeman, je po zevrubnějším studiu jeho knih, článků a rozhovorů i osobního pozorování mnohem komplikovanější, než se na první pohled zdá. Pokusím se ukázat proč.

Narodil se 28. září 1944, tedy ve znamení Vah. Dle horoskopu mají Váhy mimořádný cit a intuici pro podvod, neupřímnost a lest, a proto dokážou naplnit naději druhých. Rovněž mají nadání ke spekulacím, a využívají-li ho ve vrchovaté míře, je těžké se v nich vyznat. I když horoskopy nemusíme brát vážně, na takové prognóze prognostika by mohlo něco být, zvláště když slova našeho protagonisty se tak zásadně liší od toho, co činí.

Miloš Zeman se narodil v Kolíně, kde před válkou žilo necelých 19 tisíc obyvatel, jako syn poštovního úředníka a učitelky. O jeho prarodičích nevíme nic. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli a malý Miloš vyrůstal jen s maminkou. Moc toho o této době nikdy neprozradil. Snad jen to, že žili z jednoho nevelkého platu, oba měli mopedy a jezdili na nich na výlety. Několikrát zdůraznil, že vždy byl a dodnes je samotář, který raději sedí s knížkou místo s kamarády.

Vystudoval střední ekonomickou školu, ale po maturitě zřejmě v roce 1963 mu nebylo hned dovoleno - údajně z politických důvodů, jak sám uvádí - studovat na vysoké škole, i když se velmi dobře učil. Vynikal velkou pamětí a rétorickými schopnostmi. Vysokou ekonomickou školu absolvoval v roce 1969.

První brada

Z doby jeho studií jsem o něm našel jen zmínku v pamětech novináře Karla Pacnera, který píše: „Začátkem března 1968 za mnou přišel do redakce deníku Mladá fronta vytáhlý mládenec: 'Jsem Miloš Zeman, studuji posledním rokem Vysokou školu ekonomickou. A na první jarní den bych rád založil Futurologický klub. Šel byste do toho se mnou?'" Futurologický klub byl sice skutečně 21. března 1968 založen, ale Miloš Zeman měl před státnicemi a obhajobou dizertace, klub se do prázdnin nesešel, pak přišla okupace sovětskou armádou a stanovy nebyly schváleny. Karel Pacner v knize Život novináře píše, že se s Milošem stýkal dál: „Překypoval nápady, často fantastickými, které se nedaly uvést v život.“ Podle komentátora Reflexu Bohumila Pečinky na něj kamarádi z mládí prozradili, že si projevy cvičil již tehdy doma před zrcadlem.

Během tzv. pražského jara v roce 1968 vstoupil Miloš Zeman do KSČ, ze které byl v roce 1970 vyloučen jako většina nepoddajných lidí, kteří odmítli považovat okupaci za bratrskou pomoc: touha po veřejném angažmá v něm tedy byla od mládí. Živil se jako prognostik, ale protože výsledky analýz, které podobné instituce prováděly, nebyly pro vládnoucí nenormalitu nějak příznivé, byly tyto organizace s pravidelností vždy brzy rozpuštěny.

Veřejně na sebe upozornil až zase v srpnu 1989, kdy se politická situace uvolnila. Tehdy se chystal pracovat v Prognostickém ústavu ČSAV (spolu s Václavem Klausem, Vladimírem Dlouhým a řadou dalších pozdějších známějších ekonomů), který vedl Valtr Komárek a kam nastoupil až 1. ledna 1990.

Pro Technický magazín tehdy napsal článek s názvem Prognostika a přestavba. Tento text bývá dodnes považován nezřídka za nejotevřenější kritiku tehdejšího vedení komunistické strany, která nesla do konce roku 1989 odpovědnost za celkový stav naší společnosti. Článek je napsán zvláštním jazykem: jde o směsici tehdejší bleblem řeči a přirozeného, nepoškozeného jazyka. Poprvé se v něm hovoří i o pluralitě možných budoucností, což bylo do té doby zcela nepředstavitelné. Je to text na hranicích tolerovaného, který velmi dobře ukazuje, jak daleko bylo možné v té době zajít s pojmenováním skutečnosti.

V roce 1990 se nechal Miloš Zeman kooptovat do Federálního shromáždění ještě jako bezpartijní. Jako dobrý rétor se objevoval na nejrůznějších jevištích pražských divadel, která v té době často místo představení nabízela divákům diskusní pořady. Některé se přenášely i v přímém přenosu v Československé televizi, jako například Večírek nejen pro zvané z divadla Semafor. Jiří Suchý dnes na tato představení vzpomíná takto: "Spolu s náma tam vystupovali i politici, hlavně Miloš Zeman, protože měl smysl pro humor. Tenkrát to byl ale jinej Zeman: Už v prvním vystoupení se distancoval od levice i pravice, a to nám tenkrát bylo velmi sympatický. Propagoval vehementně cestu středem.“

Druhá brada

O dva až tři roky později to byl zase jiný Zeman a začala mu narůstat druhá brada.

V roce 1992 přešel do Sněmovny lidu již za ČSSD a stal se předsedou sociálních demokratů v Praze. Další rok stál v čele celé strany a od své původní střední cesty zahnul prudce doleva: Pravici vyčítal "spálenou zemi a legitimace svých spolustraníků chtěl vázat do lidské kůže z členů ODS". Díky této silné rétorice se tehdy začal i velmi nevybíravě vymezovat vůči novinářům, kteří byli považováni za pravičáky, což levici vyhovovalo. Preference sociálních demokratů se mu podařilo vytáhnout ze 6,53 procenta v roce 1992 až na 32,31 procenta v roce 1998.

Připomeňme si jen, jakými prostředky toho docílil.

Mistr Bonmot (termín Bohumila Pečinky) spojil již zmiňovanou negativní rétoriku s neuvěřitelně cílevědomou a pilnou prací v terénu (po vzoru Reagana projel zemi autobusem s názvem Zemák) a pod svá křídla bral cokoliv: bývalé komunisty, kterým se již tato strana nezdála být dost dobrým výtahem pro novou kariéru, ty, kteří se nestačili včas připojit k ODS a zaspali možnost získat „volitelné“ místo, bezradné blouznivce, čisté kariéristy, kteří hledali politické krytí pro své obchody, poslední zbytky autentických starých sociálních demokratů až po lidi, kteří se o politiku nikdy nezajímali a domnívali se, že by měli straně, která byla donedávna zakázaná, pomoci.

Uřídit a zvládnout takto zásadně nesourodé lidské společenství, jehož jediným společným jmenovatelem - alespoň pro většinu - mohla být snadná kariéra, bylo možné jen tvrdou diktátorskou rukou a rétorickými figurami, za nimiž nemusela být jakákoliv duchovnější vize. Miloš Zeman jak tvrdý mezek táhl s vypětím sil svou karavanu do Strakovy akademie, a kdo moc vybočoval, dostal bičem. O jinak myslících hovořil Zeman jako o zrádcích: jiný názor než vlastní neakceptoval, což mi potvrdil jeho ministr Pavel Dostál.

Byl stále brilantnějším řečníkem. Mluvil zásadně bez papíru, měl silně vyvinutou empatii vůči davu, který ho nabíjel: Vždy rychle pochopil, co chce kdo slyšet, a to mu řekl, i když to nebylo vždy politicky korektní (viz xenofobní výroky na zahraničních cestách v USA vůči muslimům či řeči o vystěhování Palestinců v Izraeli), i doma (viz aféra s kufříkem padělaných dokladů od osmnáctkrát trestaného recidivisty Demétera, jenž měl upozornit na to, že Ruml se chystá zavést policejní stát). Lidmi evidentně pohrdal a byl přesvědčen jen o své nadpřirozené, božské výjimečnosti. V roce 1990 při představení Res publica jsme v Realistickém divadle sdíleli spolu šatnu a měl jsem možnost ho sledovat, jak se s potěšením pozoruje v zrcadle a uměle si ohýbá límeček, aby vypadal jako muž z lidu.

Nástup k moci

Ale ani toto období netrvalo dlouho a v roce 1998 Zeman přistoupil na uzavření tzv. opoziční smlouvy a později tolerančního patentu mezi ODS a sociální demokracií.

Klaus a Zeman si padli do náruče: na tvrdé útoky a nadávky na ODS se zapomnělo. V článku VI. Opoziční smlouvy se zavázali, že žádná strana nevyvolá hlasování o nedůvěře vládě. Brzy nato taky došlo k razantním změnám v policii u útvarů, které vyšetřovaly korupci. V roce 1999 byl odvolán s falešným odůvodněním, jak se později ukázalo u soudu, šéf SPOK Evžen Šírek a brzy nato další lidé: ředitel BIS Karel Vulterin, ředitel NBÚ Pavel Kolář, ředitel Útvaru pro odhalování špinavých peněz Stanislav Kosík a agent BIS Roman Hrubant, který vyšetřoval možnou trestnou činnost některých členů ČSSD.

Dodnes toto nejhrubší porušení demokratického systému v České republice Zeman sveřepě hájí.

V poslední knize-rozhovoru Zpověď informovaného optimisty Petru Žantovskému tvrdí: „Každá menšinová vláda musí být kryta dokumentem, kterému se u nás říká opoziční smlouva, protože jinak by nemohla vydržet ani jeden den.“ To je samozřejmě lež! Takový dokument v žádné jiné zemi neexistoval a neexistuje, a proto s ním měli třeba v anglicky mluvících zemích velké potíže: nedokázali takový protimluv ani přeložit.

Dokument měl v podtitulu napsáno: Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí mezi... atd. Jenže politický cyklus moderní demokratické společnosti, jak zdůrazňuje profesor právní filozofie Jiří Přibáň z univerzity v Cardiffu, posiluje svou stabilitu právě tím, jak je nestabilní. Teoreticky sice stačí jeden hlas k tomu, aby byl eliminován politický protivník, ale současně nikdo neví předem, kdo bude vítězem voleb. To, že není žádné vítězství definitivní a žádné řešení konečné, je zásadní politickou výhodou demokracie. Právě proměnlivost a flexibilita je to, co činí demokracii stabilnější a výkonnější ve srovnání s jakýmkoli jiným politickým systémem.

Zatímco demokratický systém byl pro Miloše Zemana (stejně jako pro Václava Klause) vždy příliš komplikovaný a snažil se ho všemožně zjednodušovat, jeho praktická finanční politika ve výsledku – v porovnání s jeho následovníky – nebyla scestná, jak napsal ekonom Pavel Kohout, protože stát nezadlužila a neřídila se populistickými sliby. Nezapřel, že původním vzděláním je ekonom.

Naproti tomu důsledkem jím tak obhajované opoziční smlouvy byl rozjezd absolutně korupčního obsazování straníků do dozorčích rad a představenstev v podnicích se státní účastí i v úřednickém aparátu a převládnutí vlivu regionálních oligarchií ČSSD a ODS.

Zemanova kampaň Čisté ruce z let 1998 až 2000 byla neúspěšná hlavně kvůli opoziční smlouvě. Nikdy také nedokázal vysvětlit, proč nevyužil spolupráci s opozicí k prosazení zákona o státní službě, který by výrazně oddělil státní úředníky od politiků, a tím znemožnil masovou korupci (Parlament zákon sice schválil, ale odložil jeho účinnost do dalšího volebního období). Opoziční smlouva znamenala exponenciální nárůst politické korupce ve státní správě, na což poukázala i Evropská unie. Připomeňme jen stručně: aféru dálnice D47 z června 2002, privatizaci farmaceutického průmyslu Sevac/Sevapharma, přestavby ambasád, Karla Srbu a jeho plánovanou vraždu novinářky Sabiny Slonkové, Český dům v Moskvě, gripeny, Lesy ČR (viz články Jana Urbana).

Proti svým

V roce 2001 Miloš Zeman opustil post předsedy ČSSD a v následujícím roce po řádných volbách i vládu a odešel na Vysočinu, kde ale dlouho nevydržel a v roce 2003 se pokusil utkat s Václavem Klausem o post prezidenta. Vypadl však již v prvním kole dne 24. ledna, kdy ho kromě Václava Klause předběhla i Jaroslava Moserová. Tehdy proti němu hlasovalo i 27 poslanců sociální demokracie (jejichž jména zná – viz Sobotka, Zaorálek atd.) a dodnes jim to vyčítá. Píše: „Se zrádci se nevyjednává!“ Proto obavy z pomsty vůči některým členům ČSSD, kteří jsou dnes v jejím čele, jsou oprávněné. Z Vladislavského sálu po prohře utekl Zeman zadním vchodem. Ze své chalupy se pak snažil podílet na odstranění jak Stanislava Grosse, tak Vladimíra Špidly z politiky. I načasovaným vystoupením ze sociální demokracie 21. března 2007, tedy čtyři dny před volbami předsedy, se pokusil odstranit z čela strany Jiřího Paroubka. To se mu sice nepovedlo, ale alespoň ho silně oslabil. Jiří Paroubek byl zvolen jen šedesáti procenty hlasů, což byl nejhorší výsledek v sociální demokracii, jakým byl předseda zvolen po roce 1989, když neměl protikandidáta.

V posledních letech byl Miloš Zeman aktivní jako předseda Strany práv občanů, která se snažila na politické mapě umístit vpravo od sociální demokracie. Svou aktivitou tedy rozmnožil počet malých stran, o kterých sám kdysi jako předseda sociální demokracie vehementně tvrdil, že každý hlas pro malou stranu, byť se sympatickým programem, je hlas hozený do kanálu, případně pro konkurenci sociální demokracie. Na tato svá slova, jako na mnoho předchozích, dávno zapomněl, protože měl jiné plány. Po posledních volbách v roce 2010, kdy se tato strana nedostala do Parlamentu (získala jen 4,33 procenta hlasů), se stal pouze čestným předsedou. Z této pozice se v prezidentském klání dostal do druhého kola přímé volby.

Tíha Olova

Poprvé vyrazil na Hrad Miloš Zeman ve flanelové košili, manšestrákách a pruhovaných bačkorách s kominíčkem, tedy v převleku za českého Honzu, jako jeden z bezejmenné většiny českých lidiček, který to z malé české chaloupky – v níž hodně o samotě četl – někam dotáhl. Předstíral tehdy, že by byl druhý Antonín Zápotocký, lidový prezident, který utíkal ochrance, aby si zaskočil za svými chlapy do hospody, kterých se chce ve svém úřadě co nejvíce zastávat.

Po deseti letech Zeman vnější image zásadně změnil, jak mimo jiné ukazuje fotografie na titulní straně jeho poslední knihy, na níž pózuje v kožené sedačce v perfektním obleku a naleštěných botkách v karmínové košili a módní, ležérně přehozené šále podobné barvy.

Vzhled důkladně proměnil, ale lživé a účelově překroucené argumenty používá dnes možná ještě častěji v domnění, že v rychlostní společnosti si nikdo nic nepamatuje, protože informace rychle získáváme, ale zároveň je rychle zapomínáme. Jako vzdělaný manipulátor Miloš Zeman ví, že v masmediální komunikaci je život pod diktátem přítomnosti, a všemožně to využívá, jak právě dokazuje zmíněná poslední kniha, v níž mu v této manipulaci hojně asistuje interviewer Petr Žantovský.

Na straně devět se třeba v otázce dočteme, že "proběhla aféra Olovo, o níž se spekuluje, že byla vykonstruovaná Martinem Profantem a lidmi kolem Petry Buzkové a měla prostřednictvím médií posílit právě ji a poškodit Miloše Zemana.“

Miloš Zeman pak odpovídá na něco úplně jiného a tuto vysloveně účelovou lež, kterou v roce 2000 vyvrátila média a o níž novináři Sabina Slonková a Jiří Kubík vydali knihu Tíha Olova, nevyvrací. Autoři knihy jasně dokládají, což nakonec učinilo i státní zastupitelství v Praze dne 14. 3. 2001 (KZL: 1656/ 2000 - G2) a soudní znalkyně Václava Musilková, že autorem dokumentu akce Olovo, která měla vést k dehonestaci Petry Buzkové, byl poradce Miloše Zemana Vratislav Šíma, který dokument zpracoval pod vedením šéfa poradců Miroslava Šloufa. Pan Šlouf to rovněž popřel a tvrdil, že primárně šlo o diskriminaci jeho osoby, protože chtěl kandidovat do Senátu. Zeman zase vykřikoval, že kauza Olovo vznikla v redakci Mladé fronty Dnes, a nechal na ni podat trestní oznámení, což jeden z dalších poradců Miloše Zemana, Zdeněk Šarapatka, už nevydržel a policii do protokolu oznámil, že autorem byl skutečně Vratislav Šíma. Miloš Zeman vzápětí reagoval: „Pokud by se prokázalo, že kdokoliv, opakuji kdokoliv z Úřadu vlády se něčeho tak podlého dopustil, bude samozřejmě hned vyhozen.“ Účast Úřadu vlády na hanopisu nakonec prokázána byla, oba pánové, Šlouf i Šíma, ale vyhozeni nebyli a pan Šlouf, bývalý zaměstnanec aparátů SSM i KSČ, patří mezi nejbližší spolupracovníky Miloše Zemana dodnes, ač se kandidát na prezidenta od něj veřejně distancuje.

Takhle pracoval Miloš Zeman s fakty i v knihách, které napsal sám. Uvedu jen jeden příklad. V publikaci Vzestup a pád české sociální demokracie s podtitulem Politický horor, která vyšla v roce 2006, můžeme na straně 78 číst: „Jako student jsem velice rád chodil do univerzitní knihovny, kde jsem se mohl dostat k archivním ročníkům Národní politiky zvané Čubička. Zaujal mne zejména úvodníkář tohoto deníku, který se, tuším, jmenoval Scheinost. Jeho aktivistické články se v průběhu prvních let stupňovaly a vrcholu dosáhly v době vyhlazení Lidic, kdy Scheinost dojatě děkoval velkoněmecké říši za její shovívavost a vybízel k ještě razantnějším zásahům vůči odpůrcům nacismu. Tyto verbální průjmy odhalující prostituující tvář tehdejší české žurnalistiky pak pokračovaly až do roku 1943. Po Stalingradu se Scheinost na nějaký čas odmlčel. Po několika měsících však od něho v Národní politice opět vyšel úvodník, tentokrát na téma malování kraslic na Českomoravské vysočině. Obdobná národopisná témata volil i v dalších měsících a po invazi do Normandie se zdálo, že není kvalifikovanějšího odborníka na tuto oblast.“

Ve skutečnosti tomu ale bylo s panem Janem Scheinostem přesně opačně: Noviny Národní politika, založené v roce 1885 v Praze, patřily k nejstarším novinám a vyvinuly se ze staročeského německy psaného listu Politik, nešlo o žádný bulvár. V prvních letech okupace byl v Národní politice šéfredaktorem Dr. Václav Crha a většina úvodníků je od šéfredaktora (třeba Neúnavná práce ve prospěch zbraní Říše 1. 1. 1943, Evropský význam Adolfa Hitlera z 20. 4. 1943 atd.). Články Jana Scheinosta najdeme většinou uvnitř listu, jako například 3. dubna 1940 Přirozený zákon o ročním výročí založení Národního souručenství či 3. března 1943, kdy napsal fejeton s názvem Beseda o Karlu Schulzovi. V roce 1943 k Velikonocům napsal do Národní politiky článek Jaromír Laušman a jmenoval se Staropražská oratoria pašijová. V době, kdy se měl podle Zemana Scheinost odmlčet a věnovat se kraslicím, byl 1. května 1943 – tedy po bitvě o Stalingrad – jmenován šéfredaktorem a od té doby všechny zásadní úvodníky jsou od pana Scheinosta. Uvedu několik příkladů: Katyň mluví k našemu národu (9. 5. 1943), Konec materialistického věku (13. 6. 1943), Tragedie osvobozených (1. 12. 1944), O budoucnosti střední Evropy (3. 1. 1945), Buď anebo (15. 3. 1945).

Třetí brada

Politická psychologie zkoumá chování politiků a hledá motivy jejich výstupů. Aby se v takto vymezeném poli mohla pohybovat, zabývá se nejrůznějšími dílčími aspekty a jedním z nich je politická socializace, tedy vyšetřuje a pojmenovává proces získávání politické kompetentnosti. Myslím, že kromě sjednocení již popsaného typu lidí do jedné politické strany, což se týkalo druhé etapy, tedy druhé brady a tváře Miloše Zemana, dotvarované v roce 1996, respektive 1998, lze s odstupem říci, že naši společnost neobohatil ničím. Jen soustavně poškozoval rodící se politickou kulturu země i stranu sociálnědemokratickou: dnes je sice podle Zemana Stanislav Gross lump (viz str. 8 v knize Zpověď informovaného optimisty), ale zapomíná dodat, že jeho kariéru odstartoval právě on sám.

Vymezoval se zásadně negativně. Když mu někdo připomněl sliby či rozpory, byl pro něj hnůj. Jeho slovník ho jednoznačně usvědčuje z toho, že se obracel na lidi frustrované, nespokojené, jejichž očekávání a ambice nebyly naplněny. A takových lidí je po každé výrazné změně ve společnosti, ke které došlo po roce 1989, dost nejen kvůli tomu, že každá vláda, která se na změnách podílí, udělá nutně chyby a nedodrží všechny sliby, ale také proto, že mnoho lidí při střetu s tvrdou skutečností neobstojí. Zeman tedy svou politickou kompetenci založil na přesné diagnóze stavu společnosti po velké změně, a tím vyšel vstříc veřejné poptávce dosti velkého počtu různorodých občanů, kteří hledali viníka či viníky za svá osobní selhání nebo se chtěli jen podílet na moci a z toho vyplývajících výhodách. Využil ji ale výhradně pro své osobní cíle a nebral ohled na osud země.

Proto třetí tvář Miloše Zemana je už jen tváří ostříleného bezskrupulózního lháře, který se snaží zamést stopy za svou skutečnou činností: je vlastně nejtragičtější. Jeho třetí brada je díky tomu největší. Kdybychom se chtěli pustit do psychologických spekulací, nejspíš bychom mohli říci, že kvůli mělké životní stopě svého rodu necítil žádné silné vazby na své předky, a tudíž neměl a nemá vůči nim žádné závazky. Důležitější je vždy cesta, jenže pro něj naopak je nejdůležitější cíl, pro jehož dosažení byl a je ochoten učinit cokoliv. Morálka v něm absentuje: skrupule nemá žádné (proto se bez zábran spojí s pány Šloufem a gen. Zbytkem, kterého zpráva BIS v roce 2009 označuje jako člověka nebezpečného pro stát, či ruskou společností Lukoil). Psychiatr by zřejmě konstatoval, že jde o osobnost sebestřednou, kterou kladné vlastnosti na bližních moc nezajímají, protože tím jsou nemanipulovatelní, osobnost, která je nevyrovnaná, vnitřně lehce zranitelná, jež si nevěří (jako většina samotářů), a proto přehnaně dbá i na artikulaci (i když poněkud amatérsky, písmeno „j“ ve slovech jsem, jsi, jsme atd. se na jevišti nevyslovuje), což potvrzuje i nepřehlédnutelná vysoká míra stylizace vlastních pohybů. Můj starý učitel češtiny by řekl: Nedokrasovědec. A my můžeme dodat: Velmi inteligentní, ale taky velmi nebezpečný a zákeřný.

P.S.: Po dopsání tohoto textu jsem dostal e-mail od bývalého důstojníka J. Volného, který sloužil pod generálem Zbytkem: „To, že se s rakovnickým 2. tankovým plukem počítalo pro zásah proti demonstrantům v Praze (potvrdila to vyšetřovací komise prezidenta Havla v říjnu 1990, díky jejímž závěrům byl nucen odstoupit z funkce ministra gen. Vacek), mi bylo jasné poté, co se naše jednotka musela náhle o den dříve vrátit z výcvikového prostoru do posádky před pátkem 28. října 1988. Pár dní poté nám jeden z velitelů rot řekl doslova: „Na 28. říjen byly zpracovány plány na doplňování tanků municí z muničního skladu přímo až na Václavské náměstí.“ Asi by těch 39 nábojů do tankového kanónu a 5000 do kulometu, které byly v základní výbavě každého tanku, nemuselo stačit. Zvláštní opatření platila dokonce i v sobotu 10. prosince 1988, kdy se konala povolená demonstrace na Škroupově náměstí. Od jednoho ze svých nástupců vím, že v listopadu 1989 byly již tanky seřazeny v koloně, čekalo se pouze na rozkaz.“

Karel Hvížďala

 

 

Právě se děje

Další zprávy