Retro – Ačkoli „jezevec z Vysočiny“, jak se přezdívalo Miloši Zemanovi v jeho původně mateřské ČSSD, dnes hýří úsměvy a k novinářům projevuje velkorysou vstřícnost, je dobré si připomenout, že to tak vždycky nebylo.
Laťku, kam až může veřejný činitel zajít, dokázal totiž dnešní kandidát pro přímou volbu prezidenta shodit na samé dno.
Začalo to záhy poté, co po volbách v roce 1998 vstoupil jako premiér s opoziční smlouvou v zádech do Strakovy akademie. Obklopil se lidmi s komunistickou minulostí, vrchního aparátčíka Miroslava Šloufa udělal šéfem svých poradců.
Mimochodem, jména Zemanových poradců Úřad vlády dlouho tajil. Potvrdil je až poté, co je média vypátrala neoficiálními cestami. Stejně tak mělo zůstat veřejnosti utajeno, že častým návštěvníkem na Úřadu vlády byl tehdy také kmotr podsvětí František Mrázek, který chodil přímo za Šloufem.
Že se tým poradců ministerského předsedy zabývá i poněkud nestátnickými úkoly, naplno vyšlo najevo během aféry Olovo. Šlo o diskreditační akci proti tehdy nejpopulárnější političce Petře Buzkové, která měla Zemanovu stranickou oponentku znemožnit smyšlenými informacemi.
Nestandardní pokyny od Zemana občas plnili i ministři. Třeba Jan Kavan jako ministr zahraničí dostal za úkol najít důkazy pro Zemanovo unáhlené tvrzení, že předchozí šéf diplomacie Josef Zieleniec uplácel novináře. Kavan tím pověřil svého podřízeného Karla Srbu a ten, jak se provalilo, se pokusil „důkazy“ obstarat vydíráním dalšího zaměstnance resortu (šlo o ředitele zámku ve Štiříně, častého dějiště diplomatických akcí).
Zeman své lidi do poslední chvíle držel, nikdy navenek nepřiznal, že by jeho důvěru zklamali. Přehlížel proto ministerské přehmaty Petra Lachnita (jeho úřad pronajímal pod cenou nemovitosti), Jaroslava Palase (díky němu stát přišel o svůj podíl v Setuze) či Eduarda Zemana (do jeho éry spadají začátky předraženého projektu Internet do škol).
Stejně tak nikdy nepřiznal sebemenší pochybení ani v případě sporných vládních rozhodnutí jako třeba přiklepnutí předražené výstavby dálnice D47 firmě Housing and Construcion či to, že vymáhání ruského dluhu bylo nevýhodně svěřeno společnosti Falcon Capital.
Zemanovu toleranci k nestandardním metodám vystihuje i jeho vlastní angažmá v aféře Bamberk. Ještě coby opoziční předák Zeman vyrazil do stejnojmenného německého města za Čechošvýcarem Janem Vízkem, který straně nabídl miliony a kompromitující materiály na politickou konkurenci. Na oplátku požadoval po očekávaném vítězství Zemanovy ČSSD ministerská křesla pro své lidi.
Když těsně před volbami 1998 Zemanovy výlety za Vízkem praskly, snažil se je lídr socialistů bagatelizovat slovy: „S tím psychopatem jsem po pěti minutách vyrazil dveře.”
Jenže záhy se ukázalo, že nešlo o pětiminutové setkání, ale rovnou pět schůzek. Další jejich účastník, Jaroslav Vlček později přiznal, že skutečně mluvili o rozdělení křesel v případné vládě výměnou za partajní sponzoring.
Bamberk ani žádná další z kauz – vyjma Karla Srby – nikdy neskončila před soudem. Jak bylo v době opoziční smlouvy tradicí.
Insider v souvislosti s výše popsanými postoji prezidentského kandidáta považuje za příhodné připomenout Zemanův výrok z podzimu roku 2002, jak jej zaznamenali reportéři Blesku na mítinku s občany.
„Prezident je v české politické džungli něco jako oleandr, okrasná rostlina. Já jsem ale masožravá rostlina s trny. To je dobré možná pro premiéra, ale ne pro prezidenta."
