reklama
 
 

Je to horší než válečná vřava, říká historik, jenž hledá mrtvé

8. 10. 2014 19:56
Foto: Tomáš Kunc
Rozhovor s Jaroslavem Tynčenkem, koordinátorem pátrací akce po padlých ukrajinských vojácích v Doněcku a Luhansku.

Rozhovor - Co může být tragičtější a otřesnější než válka? Z rozhovoru s Jaroslavem Tynčenkem, koordinátorem pátrací akce po padlých ukrajinských vojácích v Doněcku a Luhansku, vyplývá, že mohou být i horší věci. "Padlé Ukrajince nacházíme v polích, vedle jejich zničené bojové techniky… anebo v mohylách, pokud se nad nimi vesničané smilovali a alespoň trochu důstojně je pohřbili. Určitě nemusím zabíhat do detailů při líčení nálezů vojáků, kteří v těch polích leží bůhvíkolik dní," svěřuje se Tynčenko.

Insider: Co si máme vlastně přesně představit pod názvem akce "znovupohřbení či reexhumace padlých ukrajinských vojáků"?

Jaroslav Tynčenko: Normálně jsem zástupcem ředitele Národního vojensko-historického ústavu v Kyjevě. Válka nicméně mění věci, lidské osudy, ale i to, co budete anebo chcete dělat. Takže teď po uzavření - jakkoliv křehkého a narušovaného - příměří s Ruskem koordinuji tu nejsmutnější práci, jakou jsem v životě kdy dělal: hledáme padlé ukrajinské vojáky, abychom je mohli důstojně pohřbít v místech, kde žili anebo vyrůstali.

Kolik v Doněcku či Luhansku padlo ukrajinských vojáků? A kolik jste jich už našli?

Odhady hovoří o třinácti stech padlých ukrajinských vojáků. Ale musím vás opravit: neleží v Doněcku a Luhansku, nýbrž mezi vesnicemi či v jejich blízkosti, kde se bojovalo. Většina z těchto padlých byla už - podle toho, jak to boje umožňovaly - odvezena a pohřbena doma. My hledáme asi tak tři sta vojáků v místech nejtvrdších střetů. Sto dvacet jsme jich už našli... a další hledáme. Nechytejte mě ale za slovo - jde o přibližné odhady.

Našli? Promiňte, ale jak našli?! Kde našli?

Jak říkám, prostě našli - v místech nejprudších bojů. Těla těch chlapců leží na polích, kde se bojovalo, anebo spočívají vedle zničené bojové techniky,... tedy tam, kde je zastihla smrt. Anebo leží v takzvaných dočasných bratrských mohylách,... pokud je našli vesničané, smilovali se nad nimi a alespoň trochu důstojně je pohřbili. Z nejrůznějších bratrských mohyl (ony to jsou vlastně takové jámy zahrnuté hlínou) rozesetých po bojištích jsme až dosud vyzvedávali maximálně sedm padlých vojáků. Ty počty jsou různé.

Jak vycházíte se separatisty?

Vymínili si, že naše padlé nebudou hledat a exhumovat ukrajinští vojáci, nýbrž civilisté. Jsme tedy jakýmisi prostředníky mezi ukrajinským státem či jeho armádou a separatisty. Jejich podmínkou totiž je, aby na teritorium, které ovládají, přijížděli pouze lidé, kteří se neangažují v ozbrojených silách. Najímáme proto civilní odborníky, historiky se znalostmi podobné činnosti z druhé světové války anebo i dobrovolníky. No, a já se jim jako koordinátor snažím vytvořit podmínky pro tuto přesmutnou, frustrující a velmi těžkou práci. Dávám tyto skupiny dohromady a zajišťuji transport do míst, o nichž předpokládáme, že tam leží ostatky našich vojáků.

Jak na vaše výjezdy a hledání padlých reagují jejich blízcí?

Ti nebozí chlapci nemají zpravidla žádné dokumenty ani jiné předměty, podle nichž bychom je mohli identifikovat (například kovové identifikační "známky" - pozn. red.),... většinou tedy nacházíme bezejmenné, neznámé vojáky. Ve všech případech se ale zkoumá jejich DNA, takže se dříve či později dostanou ke svým rodinám. A reakce příbuzných? Všichni doufají, že jejich zmizelý syn, manžel či vnuk je v zajetí, a že se tedy za nějakou dobu vrátí, až ho Rusové pustí či vymění za Rusy, které jsme zajali naopak my. Všichni pochopitelně doufají, že padl někdo jiný, a ne zrovna ten jejich... Nicméně rodiny, jimž najdeme jejich mrtvé muže a předáme jim ostatky, naši práci oceňují a jsou za ni vděčné. Děláme vše proto, abychom naše padlé vrátili domů. Pro jejich blízké to hodně znamená - jakkoliv je sužuje velký smutek.

A jak je to u separatistů, respektive Rusů. I oni mají své týmy "hledačů padlých"?

Téměř všechny své padlé si odvážejí. A o těch, které neodvezli, mlčí, skrývají to. Dost možná jsme našli i nějaké mrtvé Rusy - zatím je ale příliš brzy, abychom to podle rozboru DNA anebo jiných detailů přesně zjistili. Avšak i mezi Rusy jsou nezvěstní. Ale jak jsem řekl - nehlásí se k nim. Alespoň ne oficiálně,... takže své mrtvé hledají dost možná po "svých kanálech".

A mohu já vám položit otázku?

Samozřejmě.

Co se to v Česku děje? Proč váš premiér dost aktivně vyzývá Ukrajinu, aby se smířila s Moskvou? Na Ukrajině jsou jeho apely dost citlivě chápány. Proč nám předpovídá brzkou ekonomickou smrt, jestli se nesmíříme s Ruskem? Možná je na těchto slovech něco pravdy, ale určitě ne v takové míře, jak o tom hovoří český předseda vlády. Pro Ukrajince je to přinejmenším velmi urážlivé. Postoje vašeho premiéra svědčí podle všeho zejména o tom, že mnozí Češi nevidí žádný rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. Možná to poněkud zjednodušuji, ale tak to prostě z Ukrajiny vidíme. Věřte tomu, že se každý den učíme žít bez Ruska, ale i bez Evropy, jejíž státy nechávají Ukrajinu i s jejími problémy napospas osudu. Je mi jasné, že mi za vašeho premiéra neodpovíte. Nepochybujte nicméně, že my své potíže zvládneme.

Jan Gazdík

autor: Aktuálně.cz | 8. 10. 2014 19:56

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama