Jan Benda: Hledání světla na konci tunelu

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
16. 8. 2012 11:11
Úvaha architekta Jana Bendy, který v současnosti působí v Šanghaji, je součástí seriálu „Jaké bude Česko v roce 2020″, který v Insideru odstartoval 10. 7.
Foto: Tomáš Kunc

Letní seriál - Spíše než odpověď na otázku po české vizi mě zaujala otázka sama - tedy proč byla položena. Myslím, že problémem pro dnešní českou dobu není, co všechno je v politickém, hospodářském a společenském životě země špatně, protože špatné se zdá být snad úplně všechno, ale jak se z toho marasmu dostat ven. Problémem není „česká vize“, ale její totální absence.

Jistě se shodneme na tom, že je třeba současnou situaci v zemi změnit. Nevím, zda se ovšem shodneme na tom, jakých změn chceme dosáhnout a co nám mají vlastně zaručit.

Chceme se mít lépe?

Proč ne! Určitě ano! Ale mít se lépe si podobně jako demokracii v Čechách vysvětluje každý po svém. A jak toho dosáhnout? Obávám se, že tu žádná revoluce nic nevyřeší, ale evoluční vývoj je tím, co má naději na úspěch. Z historie je zřejmé, že jakákoliv společenská diskontinuita silně narušuje morální standard lidí.

Na druhou stranu je třeba také říct, že i přes celou řadu společenských a ekonomických problémů a určitou míru sociální nespravedlnosti není v Čechách v současné době čas k panice, čas k zoufalství, ale je čas k zamyšlení, k sebereflexi a definici strategie, jak dál.

Minulé chyby

Je více než jisté, že rok 89 zastihl českou (tehdy ještě československou) společnost naprosto nepřipravenou. Nebyla tu žádná vize, žádná společně přijatá představa, kterým směrem by se měli lidé nadále ubírat, co by měli (kromě materiálního dostatku) chtít. Chcete-li, chyběla Archa úmluvy. Mluvilo se sice o demokracii, ale bez toho, aby se kdokoliv namáhal formu demokracie - kromě formálního vymezení ústavou - definovat a vymezit její praktické principy nejen na úrovni státoprávního uspořádání, ale především na úrovni každodenního života obyčejných lidí. Každý si pod tím slovem představoval a dodnes představuje něco jiného. Nikdo nekonkretizoval hodnoty české společnosti, okolo kterých by se měl odehrávat veškerý společenský, hospodářský i soukromý život. Všichni jaksi ve víru událostí předpokládali, že je to přeci jasné - svoboda a všechno, co by se dalo označit jako protipól totality.

Že to lidem jasné nebylo, se postupně projevovalo v průběhu posledních dvou desetiletí a důsledky tohoto omylu pociťujeme na sobě velmi silně i dnes. Ale po bitvě je každý generálem.

Co pro nás může kdo udělat?

Od politiků se toho nikde na světě mnoho očekávat nedá (natož od českých), protože žádný politik nepřekročí svůj vlastní stín ani časový horizont volebního období nebo zájmy jeho politické strany. Osvícený politik je pouze výjimka potvrzující pravidlo. Z historie víme, že společenský pohyb byl vždy akcelerován buď osvíceným panovníkem, nebo vládou, anebo lidmi, kteří se nechtěli spokojit se stavem věcí, kteří v sobě našli odvahu změnit svět; blázni a snílci mocní duchem, lidé s vizí, s představou, že věci jdou uspořádat jinak a líp. A potom je tu každý z nás sám za sebe, kdo může přivodit zásadní změnu stavu společnosti tím, že změní svůj vlastní postoj k bližním a ke světu. A to je asi na otázce po české vizi to nejpodstatnější.

Hodnoty a principy

Myslím, že stejné chyby se nemají opakovat. Společnost dobrých časů nemůže fungovat pouze na pravidlech, zákonech nebo idejích, ale musí fungovat na principech. Jakákoliv vize budoucnosti nedává smysl, pokud nebudou zřetelně a jasně definované hodnoty, které jsou nám opravdu společné. Jakési velmi jednoduché a konkrétní desatero, kterým se budeme všichni dobrovolně řídit nikoli proto, že je to součástí ústavy, že je to právní normou České republiky nebo Evropské unie, ale protože ono „desatero" dává smysl naší existenci, našemu každodennímu životu. Tyto principy konkretizují hodnoty, které jsou podstatnější než blahobyt, než jakákoliv lehkost bytí, než jakákoliv forma státoprávního uspořádání. Jsou důvodem, proč se vydat po cestě správné, nikoli snadné.

Obávám se, že bez respektu ke společným hodnotám přestáváme být lidmi schopnými se dohodnout na čemkoliv, natož na nějaké vizi.

Časový horizont

Vzhledem k setrvačnosti technických, technologických a společenských procesů je rok 2020 dnes - tedy v polovině roku 2012 - více méně již definovaný, pokud ovšem nepřijde revoluce nebo jiná vnější událost jako například totální kolaps Evropské unie nebo společné evropské měny, občanská nebo i jiná válka zahrnující české území. Společenský neklid současné doby nevylučuje žádnou alternativu. Samozřejmě osud a hospodářský vývoj naší země není možné vidět izolovaně bez mezinárodních souvislostí, nicméně věci jako morální a etické hodnoty jsou zcela v našich rukou, ať se v Evropě nebo ve světě děje cokoliv. Krást a lhát je nemravné, stejně jako brát nebo dávat úplatky a mnoho dalších věcí.

Horizont, ke kterému je třeba se vztahovat, by měl být delší i vzhledem k tomu, že bude třeba nejprve dokončit odstranění škod napáchaných nejen dobou komunistické totality, ale především napravit chyby řady nezodpovědných a zkorumpovaných politiků a jejich kumpánů za posledních dvacet let. Škoda na morálních hodnotách české společnosti je pro náše hospodářství myslím podstatně větším břemenem než celý národní dluh a asi se ani penězi vyčíslit nedá. Je třeba se zamýšlet nad dobou minimálně dvou desetiletí nebo i delší.

Kdo by měl stát v čele společnosti?

Bude třeba najít osobnosti nejen schopné stát v čele společnosti a vymezovat další cestu, lidi s morálním etosem i schopnostmi starat se o hospodaření s hmotným i duchovním bohatstvím, ale především lidi moudré lidsky i politicky, lidi dospělé, zkušené i odvážné, lidi ochotné věnovat svůj vlastní život ve prospěch nás všech ostatních. Vládnout znamená především sloužit. Nejsem si jistý, kolik ze současných politiků splňuje alespoň částečně takováto kriteria. Nejsem si také ani na chvíli jistý, jaké pohnutky vedou dnešní kandidáty na úřad prezidenta republiky k rozhodnutí ucházet se o tuto službu, ale obávám se, že více než služba je láká prestiž nejvyššího úřadu země.

Co si dovolit můžeme a co ne

Žití nad poměry nebo život na dluh je spekulativní krátkodobá a krátkozraká strategie, která je mimo jiné na české poměry příliš drahá. Snižování hospodářského deficitu rozprodejem státního majetku je cestou do pekel. Každý politik, který podobnou strategii zastává, by měl být považován za vlastizrádce. Strategie utahování opasku dlouhodobě nefunguje, protože v rámci současného ekonomického modelu je to princip "hlavy 22". Snižuje ekonomický potenciál, státní příjmy, kupní sílu obyvatel a zvyšuje sociální nespokojenost. Řešení problémů Řecka, Španělska, Portugalska, Itálie a v neposlední řadě i Česka ukazují, že je to dlouhodobě slepá ulička. To ovšem neznamená, že by se nemělo šetřit. Otázkou ale je, jak šetřit, kde šetřit a kde naopak investovat.

Je více než zřejmé, že dosavadní ekonomický model, řekněme "kapitalistický", jak je dnes stále definovaný, se postupně vyčerpává, že je do budoucna neudržitelný. Ať se to komu líbí nebo ne, zažíváme soumrak kapitalismu v té formě, jak se vyvijel a fungoval až do nedávné doby. Potvrzuje to mimo jiné nejen současná ekonomická krize, ale i horečná snaha světových ekonomů a politiků ho nahradit modelem jiným. Jaký by takový model měl ovšem být, zatím nikdo i přes velkou snahu zformulovat nedokázal. Zatím je vše ve stádiu pokusů a omylů. Jisté snad je jen to, že nový model bude muset zahrnovat současný technologický rozvoj i principy globalizace. Jistě bude muset počítat i s narůstající světovou populací, nedostatkem strategických surovin i energií, rostoucí propastí mezi chudobou a bohatstvím, akumulujicím se vojenským arsenálem v militantních zemích, terorismem, zhoršujícími se podmínkami životního prostředí a nedostatkem těch nejzákladnějších zdrojů pro život, jako jsou kyslík, potraviny a pitná voda. Nový model jistě bude potřebovat jistou formu kapitálu, ale distribuce jeho potenciálu bude muset být dozajista zaměřena jiným směrem než dosud.

Jak tedy dál?

Asi se musíme začít ptát, jaký je opravdu kapitál české společnosti - hmotný i duchovní -, se kterým je možné hospodařit; co jsou konkrétní hodnoty, o které se můžeme opřít; co by mělo představovat základ budoucího rozvoje; na základě čeho je možné formulovat vizi příštího období. Je třeba se rozhodnout nejen jak využít současného potenciálu země, ale především jak ho zhodnotit, jak ho zvětšit, jak ho zúročit, jak k němu přidat něco nového, co by umožnilo nové a do této doby nepředvídatelné alternativy.

Co je a co není vize

Obávám se, že opravdová vize se nedá vytvořit ani u kavárenského stolku, ani v univerzitní pracovně, ani v redakci internetových novin. Nemůže to být traktát skupiny intelektuálů, ani zpráva parlamentního výboru nebo doktorská práce. Nemůže to být ani kompilát dobře míněných názorů intelektuálních špiček země, jak se o to pokusili před dvěma roky v Brně. Opravdová vize není průzkumem veřejného mínění, nejsou to pouze zbožná přání a tužby, náprava toho, co nás trápí, volání po morální nápravě společnosti nebo volání po návratu k duchovním hodnotám a Bohu. Vize nemůže být vložena na bedra některých, kteří ji za nás vyřeší.

Vize je definování cílů na pozadí společných hodnot. Je to kreativní proces hledání možností v našem životě, který nám bylo dáno žít. Vize se realizuje skrze zcela konkrétní činy, slova tu nestačí. K činům, které vedou k naplnění vize, je třeba mít obrovskou odvahu. Vize může být právě tak geniálním výsledkem myšlenky jednoho jediného politika nebo i obyčejného člověka. Může vyplynout ze širší společenské diskuse. Je tu pouze jedna jediná podmínka - lidé ji musí vzít za svou. Opravdu dobrá definice vize by neměla být delší než dvacet slov.

Pokud nějaká vize vznikne, je třeba ji předložit k veřejné diskusi, a pokud by byla neformálně přijata, je možné začít uvažovat o strategii její relizace.

Kde chceme být?

Na počátku úvah o české vizi je třeba definovat, kde chce společnost České republiky za nějakou dobu být, jakou roli v rámci Evropy by měla hrát, jak chce být světem vnímána. Když říkám společnost, myslím tím, že na takovouto otázku si musí odpovědět každý sám za sebe, kde chce být každý z nás a jak chce být světem vnímán. To je výchozí bod, protože společnost je v tomto smyslu slova pojmem abstraktním. Společnost tvoří konkrétní lidé, konkrétní muži a ženy, konkrétní rodiče a děti, sousedé a přátelé. Skrze tyto konkrétní osoby a jejich činy společnost nejen existuje, ale také se formuje, vyvíjí a dostává svůj charakter.

Kde si myslím já, že by Česká republika měla být?

Toto je jen úvaha o možných prioritách a alternativách. Je zřejmé, že pokud by se některé z těchto principů realizovaly, že se také zásadně změní společenská i hospodářská situace země.

1. Chtěl bych, aby se Česko stalo respektovanou zemí stejně jako jeho obyvatelé, abychom nebyli pouze diváky, ale aktéry dějinných událostí - aby se Česko dostalo z periferie zpět do centra Evropy, kam historicky patří. Aby se opět nerozhodovalo o nás bez nás.

2. Chtěl bych, aby se Praha stala vedle Bruselu a Londýna jedním že tří hlavních měst současné Evropy - nikoli formálně, ale fakticky. Aby se do Prahy jezdilo nikoli na pivo nebo za památkami, ale protože se tam něco opravdu důležitého děje.

3. Chtěl bych, aby se Česko a Praha staly permanentně faktickým kulturním centrem Evropy, nikoli pouze na jeden rok.

4. Česko a Praha mají geografický i kulturní potenciál se stát integračním centrem Evropské unie vytvořením prostoru společné řeči pro ty, kteří mluví různými jazyky.

Jak vidím vizi České republiky já?

Vybudovat z České republiky faktické kulturní a integrační centrum Evropy a z Prahy jedno z hlavních evropských měst.

Co je třeba k tomu udělat?

Nyní by tedy měl následovat dlouhý seznam projektů, investic, staveb, institucí, lidí, odborníků a mnoho dalších zcela konkrétních faktů a informací, které by bylo potřeba k realizaci vize připravit a zpracovat. Tedy prověřit vizi realitou. Je to proces komplexní a náročný. Zatímco definice vize by měla být stručná, konkrétní a jasná, její realizace bude vždy obsáhlá a časově náročná.

Respekt je něčím, co si člověk nemůže vynucovat, ale skrze své činy zasloužit. Bohužel česká politika ve svém významu dosud nepřekročila hranice svého teritoria a pro Evropu toho mnoho zatím neudělala. Úvahy o národní suverenitě a národní identitě jsou jistě zajímavé, avšak mimo současnou dobu. Žijeme v globálním světě, žijeme v Evropě a mnoho let jsme po tom strašně toužili. Měli bychom tedy začít uvažovat spíše v dimenzích evropských než pouze českých. Existence České republiky v rámci EU je nejen pro nás přirozená, ale především nezbytná. A pokud chceme být součástí Evropy, měli bychom se snažit v jejím rámci hrát aktivní roli.

Evropská unie je stále ve fázi formování a hledání nejen své vlastní identity, ale především ve fázi ustavování integračích faktorů, které by jí zaručily existenční životaschopnost. Je zřejmé, že měnová, ekonomická a dopravní integrace, stejně jako otevření hranic, není dostačující. Je třeba vytvoření dalších integračních vazeb, které by umožnily EU stabilitu a existenci ve chvílích ekonomických nesnází nebo společenského napětí. Současná Evropa je stále ještě vnímána a do značné míry i funguje jako konglomerát národů, roztříštěný etnicky, hodnotově, jazykově, kulturně, ekonomicky, historicky a nábožensky. Pro euroskeptiky je to dost důvodů pro její rozpad.

Pokud by se z Prahy mělo stát jednoho z hlavních měst Evropy, k tomu, aby se toto město stalo místem přirozené gravitace Evropanů nebo lidí z celého světa, je třeba především definovat a realizovat důvod, proč by měli lidé do Prahy vůbec přijet. Památky ani výtečné pivo nebo atmosféra nočních klubů na to nestačí. Je třeba přijít s něčím novým, současným, důležitým a smysluplným, s důvodem, který osloví nejen nás, ale i evropskou společnost.

K tomu, abychom se dostali do centra evropského dění, musíme založit a vybudovat instituci (nebo několik institucí) evropského charakteru, která by svým významem a dosahem ovlivnila dění v Evropě. Jinými slovy, musíme si své místo v Evropě zasloužit nebo vydobít. Jednou z možností, o které jsem přemýšlel, je například vybudování Evropské knihovny - jakýsi ekvivalent Kongresové knihovny ve Spojených státech. Kromě mnoha jiných funkcí by měla sloužit jako místo, kde se studují podklady pro formulaci evropských zákonů s ohledem na kulturní, historické a společenské pozadí jednotlivých zemí Unie. To, že po takové instituci momentálně nikdo nevolá, ještě neznamená, že jí není zapotřebí. Podrobnější úvahu o její formě a smyslu najdete na mém blogu na Aktuálně.cz.

Jinou možností je stát se kulturním centrem Evropy. K tomu je však třeba chápat kulturu nejen jako prostor pro existenci galerií, výstavních a hudebních sálů, divadel nebo knihoven, ale chápat kulturu v její široké formě. Sem patří nejen kultura ducha, ale i kultura těla, kultura prostředí i kultura chování a jazyka, a především respekt k lidským hodnotám. Jistě existují i jiné a chytřejší varianty a možnosti, o které by se vize mohla opřít, ale to není momentálně tak důležité.

Teorie strategie

Čínský generál Sun Tzu asi před dvěma a půl tisíci lety v knize "Umění války" charakterizuje nejrůznější strategické situace postavení armád v boji, od úplně špatné, ze které není téměř jiné východisko než porážka, až po pozici téměř zaručující vítězství. Tyto pozice kategorizuje do dvanácti skupin. Dále vysvětluje, že je nemožné proměnit jedním krokem pozici prohranou ve vítěznou, ale že je reálné pozici špatnou změnit v pozici o jeden stupeň lepší, tu pak opět vylepšit, až je ve dvanácti krocích možné se dostat do situace vítězné. Je k tomu třeba dobře znát nejen nepřítele, ale především sebe sama, terén, zbraně, počasí a mnohé další atributy války. Avšak nejdůležitější je věřit důvodům, proč se válka vede, protože v době války není nic důležitějšího než mír. Je důležité věřit hodnotám, pro které voják dává v sázku svůj vlastní život.

Tato strategická teorie se dodnes studuje na vojenských akademiích světa a je aplikovatelná nejen na polích válečných, ale i hospodářských, politických a společenských. Smyslem této knihy je umění strategie, nikoli válčení. A strategie je tím, o co tu jde, pokud se ptáme na otázku, kde bychom chtěli, aby Česká republika byla nebo mohla být v roce 2020, nebo spíše v delším časovém horizontu.

Investice

Chceme-li sklízet, musíme napřed zasít. Na vizi se můžeme dívat jako na koncept byznysu - abychom něco získali, musíme nejprve něco investovat. Otázkou tedy je, co a kolik jsme ochotni, nebo spíše musíme do vize investovat, aby se konkretizovaly a naplnily hodnoty, o které nám jde. Realizace není jednoduchá ani levná záležitost. Nic na tomto světě není zadarmo. Pokud by šlo pouze o peníze, bylo by to snadné a laciné. Nemyslím si, že finanční stránka věci by měla být tím největším problémem. Obávám se, že do vize musíme investovat především sami sebe. Otázkou tedy je, nakolik je každý z nás ochoten se sám sobě podívat do očí a něco konkrétního pro její naplnění udělat. Otázkou je, zda si chce každý z nás i nadále pouze stěžovat na poměry, nebo chce poměry měnit.

Strategie vize

Definování strategie, jak oněch cílů dosáhnout, je opravdu důležitým krokem k uskutečnění vize. Pokud bychom se chtěli poučit z moudrosti starého čínského generála, pak se musíme ptát, jaká by měla být posloupnost kroků na naší cestě do společnosti dobrých časů - co by mělo být krokem prvním, co druhým, třetím a co dvanáctým? Myslím si, že je předně nutné se zamyslet nad tím, co každý z nás sám je pro definování a realizaci vize ochoten udělat, kolik síly, energie a času je ochoten ze svého života společné věci věnovat, kolik schopností ze sebe vydat. Zda poctiví a schopní lidé jsou ochotni vstoupit nebo se vrátit do politiky, aby bylo vůbec koho volit. Dnes a denně se potvrzuje, že současní politikové na všech stupních státní správy jsou namnoze zkorumpovaní lidé a nedá se věřit snad už vůbec nikomu z nich. Otázkou je, zda poctiví a schopní lidé jsou ochotni změnit své životní priority, zda jsou ochotni se dát do služby společnosti, protože bez nich jsou veškeré řeči a úvahy o jakékoli vizi i společnosti lepších časů opravdu k ničemu.

Pokud si však myslíme, že Česká republika je demokratickou zemí, nebo jí chce alespoň být, pak účast na politice a její tvorbě není jen jednou ze základních výsad demokracie, ale je to i povinnost jednotlivých členů takové společnosti. Vize je věcí politického rozhodnutí nikoli české vlády, ale politického rozhodnutí každého z nás. Není to věcí politické vůle politiků, ale politické vůle jednotlivých konkrétních lidí.

Otázka na konec

Jak si tedy vy, kdo právě dočítáte těchto pár řádků, představujete společnost dobrých časů? Můžete ve dvaceti slovech nebo dvou řádcích sami pro sebe nebo i pro ostatní definovat, co byste od takové společnosti vlastně chtěli? Jak by měla vypadat a co splňovat? Jak byste chtěli žít? Jak byste chtěli být vnímáni? Co je a co není pro vás opravdu důležité?

Jan Benda, architekt

-

Pozn. red.: Úvaha architekta Jana Bendy, který v současnosti působí v Šanghaji, je součástí seriálu „Jaké bude Česko v roce 2020″, který v Insideru odstartoval 10. 7. Ve vydání s tímto datem také naleznete detailnější informace o celém projektu.

 

Právě se děje

Další zprávy