Čtení na víkend - Životní příběh Noriho Harela (84) - největšího přítele Čechů v Izraeli -, jenž v pondělí zemřel v Haifě, odkazuje na jednu málo známou, ale významnou kapitolu českých dějin. Totiž na pomoc poválečného Československa vznikajícímu izraelskému státu v roce 1948.
Útočící egyptské tanky byly tehdy už jen třicet kilometrů od Tel Avivu a nebylo síly, která by je zastavila. Mnozí izraelští vojáci byli přesvědčení, že je konec.
Události, které následovaly, srovnávají židovští veteráni se zázrakem. Na poslední chvíli přišly tehdy z Československa v bednách stíhačky Avia S-199 (mechanici je přes noc smontovali) a už ráno vzlétly bez záletu proti egyptským obrněncům. Egypťané byli v šoku, že je napadlo silné izraelské letectvo. Útok zastavili a stáhli se. Na mostě, k němuž dojeli, je dnes pamětní deska s nápisem „Až sem - Ad halom“.
Na této úspěšné spolupráci měl nemalý podíl i letec Harel. Žid, narozený v Německu, měl úzký vztah k Československu už z dřívější doby: v tuzemsku našel útočiště před Hitlerem. Jeho pražští přátelé jej nepředstavovali jinak než jako „největšího přítele Čechů v Izraeli“. On sám se ostatně v rozhovorech s autorem těchto řádků rád opakovaně zmiňoval, jak v letadle vždy pookřeje, když kapitán oznamuje, že už je nad Českou republikou.
„Do Izraele jsem odešel tři roky po druhé světové válce, ale doma jsem přece jenom tady - v Česku. Těžko to vysvětlit: mé rodině jste poskytli už před druhou světovou válkou azyl, když utíkala z Německa před nacisty. Ale také bez Československa by nebylo Izraele,“ připomínal. Noriho Harela vždy mrzelo, že v Izraeli vědí o pomoci z Prahy v roce 1948 i školáci. Naopak to však neplatí. „Vy si ani neuvědomujete, jak důležité to pro nás tehdy bylo. Byli jste jedinou zemí, která nám pomáhala dodávkami letadel, pěchotních zbraní i s výcvikem vojáků. Všichni ostatní se na nás vykašlali a jen čekali náš konec.“
Tátu máš na dvorku mezi nebožtíky
Harel byl německý Žid, jeho rodina pocházela z okolí Frankfurtu nad Mohanem. Ale doma se cítil v Československu. Tam totiž emigroval po nástupu nacistů. Usadili se v Českém Těšíně. Jenže netušili, jak je střední Evropa neklidným místem k životu. Těšín obsadili nejdřív Poláci a pak nacisté, takže Harelova rodina zase utíkala. Až do tehdejšího Sovětského svazu. Tam ho ale s tatínkem a bratrem Hermanem poslali do gulagu.
Většina rodiny skončila mezitím ještě hůř - v nacistickém koncentračním táboře, odkud se už nevrátila.
Z gulagu vedla pro Harela jediná cesta: jen pokud se Herman přihlásí do Rudé armády. „Udělal to… a mne s tátou poslali do kyrgyzského kolchozu sklízet bavlnu. Až později jsem se dozvěděl, že bráška padl kdesi pod Stalingradem. Zachránil mě před jistou smrtí,“ vzpomínal Harel.
Zbýval mu už jen tatínek, ale i ten později zemřel v nemocnici, kam ho Nori chodil navštěvovat. Jednou ho nenašel a sestřička ho poslala s kahanem na zadní dvorek, aby si tam prý otce mezi nebožtíky našel. Bylo mu tehdy pouhých třináct.
„Obracel jsem jednoho nebožtíka po druhém, až jsem tatínka konečně našel... Zůstal jsem ve zcela neznámém Kyrgyzstánu docela sám. Vůbec jsem zoufalstvím nevěděl, co budu dělat, co se mnou bude... Přežil jsem jen zázrakem. Malinko jsem si nakonec musel pomáhat krádežemi jídla,“ vzpomínal Nori.
„Dnes si ani neumíme představit, jak musel Harel bojovat o holé přežití. Jako výrostek pracoval v továrně na kabely a žil přitom na ulici s partou dalších sirotků,“ říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu. S neuvěřitelným štěstím se pak Harel po válce vrátil do Československa, kde zúročil svou „životní univerzitu“ při studiu vojenské školy leteckých mechaniků v Liberci.
Přítelem prezidenta-stíhače
Byly jen tři roky po válce, ale jakmile se naskytla Norimu příležitost, vstoupil do formujících se izraelských jednotek, které se v roce 1948 začaly cvičit v tehdejším Československu. A k paradoxům doby patřilo i to, že Židé, letci jako on, vyfasovali trofejní uniformy německého letectva - Luftwaffe -, na nichž byly patrné obrysy po čerstvě odpáraných nacistických insigniích.
Ostatně i československé stíhačky Avia S-199 vycházely z upravených německých letadel z druhé světové války - šlo o legendární německé stroje Messerschmitt Bf 109.
Vše bylo tak trochu naruby. Židovští piloti, kteří válku strávili v kokpitech spitfirů britského Královského vojenského letectva (RAF), seděli najednou ve strojích, jichž se dříve obávali. Na československé Avie S-199 se v Žatci přeškoloval i pozdější prezident Izraele Ezer Weizman. Někdy v té době vzniklo celoživotní přátelství Noriho Harela a EzeraWeizmana.
„Z řadového stíhače se Ezer postupně vypracoval na velitele letky, šéfa letecké základny a nakonec i velitele letectva. A mne vždy táhl za sebou. Nejdříve jako mechanika 105. perutě a po mých studiích v Británii už jako hlavního leteckého inženýra. Weizman byl mým celoživotním pilotem a já jeho mechanikem,“ svěřil se před lety Harel. Prošli spolu většinu izraelsko-arabských válek.
Prakticky až donedávna se staral o Weizmanovu osobní černou stíhačku Spitfire, kterou Židům dodali Čechoslováci. „Je stále v perfektním technickém stavu, takže až dosud létá. Než Ezer zemřel, musel jsem mu to slíbit,“ vzpomínal Harel ještě v prosinci minulého roku na své přátelství s Weizmanem.
Weizman stál nakonec za Harelovým odchodem z letectva. „Řekl mi, že mne potřebuje jako generálního manažera letecké fabriky Cyklon, a tak jsem v armádě skončil.“ Na válečná léta mu zbyly už jen vzpomínky, někdy hodně bolestné.
„Celou Noriho vojenskou i manažerskou kariéru mu totiž na bojištích umírali nejbližší přátelé. V padesátých, šedesátých, sedmdesátých i osmdesátých letech minulého století,“ vysvětluje Harelův přítel Milan Mikulecký z Historické letky československé.
Stesk po kamarádech
Nejvíce se ale Harela dotkla jomkipurská válka, která vypukla v roce 1973 a v níž Izrael porazil egyptská i syrská vojska. Izraelská armáda sice Harela nedlouho před jomkipurskou válkou po pětadvacetileté službě v letectvu propustila do zálohy, ale jakmile válka vypukla, plukovník musel okamžitě narukovat. Stal se velitelem malé letecké základny.
„Zajímá vás, proč o válce nerad hovořím? Pro každého velitele základny či technického inženýra je těžké, když mu vzlétnou čtyři letouny a vrátí se jen dva. A ještě horší je, když zahyne velitel letky. Se smrtí velitele Munika Tadmora jsem se už nikdy nevyrovnal. Dlouho jsem stál bezmocně na letišti a pořád doufal v jeho návrat. Přestože mi něco říkalo: Smiř se s tím, smiř. Jeho stíhačce došlo přece už dávno palivo a žádná z izraelských základen nehlásí jeho návrat,“ vzpomínal Harel ještě po letech s pohnutím v hlase na svého kamaráda.
Jak vypadá vlastně vděk?
Když jsem se před lety zúčastnil setkání izraelských a českých leteckých veteránů, domníval jsem se naivně, že vím, jak silný může být lidský vděk. Ale nevěděl jsem o tom zhola nic.
Nori Harel stál tehdy se svými izraelskými kamarády proti poněkud zakřiknuté skupince Čechů - svých bývalých učitelů z Liberce či Žatce. Poté, co se totiž vztahy Československa s Izraelem ocitly na bodu mrazu, školili jejich někdejší učitelé piloty Egypta. Tedy země, která v té době vedla s Izraelem válku. Československo dodávalo Egyptu navíc i zbraně – stíhačky nevyjímaje.
A nebyl by to celý Nori, aby tehdy jako první neprolomil rozpačité mlčení: „Už tenkrát jsme věděli, že naši učitelé stojí tentokrát proti nám. Ale nezazlívali jsme jim to – voják si protivníka nevybírá. O to se starají politici a ti také naše učitele do Egypta nakomandovali,“ vysvětlil mi Harel.
Ani v těch nejtěžších chvílích války v Suezu prý Izraelci necítili k Čechoslovákům zášť. A Herzle Bodinger (bývalý velitel izraelského letectva) se k Harelovi připojil: „Stále jsme k vám cítili ten obrovský vděk. Po druhé světové válce jste nás jako jediní nenechali v zoufalé situaci na holičkách. Vše, co přišlo potom, už pro nás není vůbec důležité.“
Jen stíhaček dodalo Československo v roce 1948 Izraeli 85 a vycvičilo 200 letců. Čechoslováci navíc pro Izrael vycvičili a vyzbrojili pěší brigádu Hagana (1335 mužů a žen).
Noriho zprávy z bojiště
Letecký historik Jiří Rajlich nabízí i méně známý pohled na Noriho Harela: jako na kluka z ulice, z něhož se stal v Izraeli v boji o přežití země jeden z nejváženějších mužů. „Jako hlavní inženýr izraelského vojenského letectva se podílel na vzniku moderního systému technického zajištění. A ačkoliv to neměl v popisu práce, tak díky své mimořádné technické erudici má na svém kontě několik významných zlepšováků.“
Nepřekvapí tedy, že Nori Harel vedl před odchodem do důchodu pět pobočných podniků koncernu Kur Industries. A například po pádu komunismu v Československu vedl zahraniční obchodní jednání s významnými strojírenskými firmami.
Pravidelně jsme si psali. Až mě jednou vyzval, abych mu prostě říkal Noriku. A tak vždy, když si Hizballáh začal s raketovými útoky na Izrael, jsem volal a vyzvídal, jak to tam vypadá.
Jednou dopadla odpálená střela jen pár desítek metrů od Norikova domu. A jeho ani nenapadlo, aby ho vyklidil, naopak. Své přátele v Česku „zásoboval“ z počítače nejčerstvějšími zprávami i fotografiemi z bojiště. „Jak se mám? Z balkonu právě pozoruji výbuchy raket Hizballáhu i naše nízko přelétající stíhačky. Stejně mi to ale připadá celé divné. Je válka, já sedím doma a nemohu ji už nijak ovlivnit. Pomoci našim vojákům. Prostě nic. Jen se dívám a hlídám se svými vrstevníky - válečnými vysloužilci – domy lidí, kteří před válkou ve strachu odjeli.“
I takový byl největší přítel Čechů v Izraeli – Nori Harel.
Jan Gazdík
Foto: Archiv Jiřího Rajlicha. Na snímku předává velitel izraelského letectva a pozdější prezident Izraele Ezer Weizman svému mechanikovi Norimu Harelovi ocenění.
