Inside Sport – Nůžky? To je ve fotbale střela přes hlavu. Ale Daniel Passarella před časem zacvakal skutečnými nůžkami. Jako novopečený trenér Argentiny totiž tehdy vyhlásil, že hráči s dlouhou hřívou mají u něj dveře zavřené. A kdo chce reprezentovat, musí se ostříhat.
„Já bych si u něj rozhodně nezahrál. Fotbalista, který si nechá ostříhat vlasy kvůli nějakému trenérovi, to je prostě nula,“ směje se Miroslav Petříček, profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A pohazuje přitom svou „hipísáckou“ hřívou stříbrných vlasů.
Filozofii studoval potajmu, na bytových seminářích Jana Patočky. Fotbal mu tehdy na rozdíl od vysoké školy nikdo nezakazoval. „Ale to byla jiná doba. Když jsem v šedesátých letech chodil na Slavii, tak z dřevěné tribuny, na které sedávala spousta intelektuálů, zaznívaly jiné urážky rozhodčích než dnes. Třeba: Soudruhu soudče, mýlíte se!“
Miroslav Petříček se věnuje i přesahům filozofie do jiných oblastí, zejména do umění. Ale paralely nachází také ve fotbale, HN dokonce před časem publikovaly jeho pozoruhodné eseje, ve kterých fotbal prezentoval jako alegorii světa.
Pozorně nyní sledoval i šampionát v Brazílii, na kterém se více než individuality prosadily sofistikované týmové strategie. Sedíme u kavárenského stolku na Národní třídě, Petříček se halí do cigaretového dýmu, ale velmi živě reaguje na otázku, zda zmíněný trend z MS není odrazem reality, v níž jako by měl jedinec stále menší šanci postavit se mašinérii světa.
„To máte pravdu. Ta analogie je vlastně strašná. Když se v našem dnešním světě řekne inovace, znamená to většinou, že se stejný prací prášek nasype do jiné krabice. To je tragické. Ale můžeme to také otočit a říct, že na fotbale lze ukázat, co nám chybí. A sice ta odvaha něco vymyslet! Fotbal opravdu může fungovat jako určitý model světa, na tom menším měřítku lze totiž všechno lépe poznat,“ říká profesor UK.
„Někteří intelektuálové se vůči fotbalu vymezují, ale to je spíš taková manýra. Stejně tak žehrají na hollywoodské filmy… Dneska je fotbal díky televizi celosvětovým fenoménem. Hovořit v souvislosti s ním o tom, zda jde o vysoké či nízké téma, to prostě nejde,“ přemítá profesor.
Lidé vymysleli i mnohé jiné sporty, ale fotbal prorazil nejvíc. „Protože je dobře vymyšlený. Je to velice dramatická podívaná po celých devadesát, někdy s prodloužením sto dvacet minut. Pořád se tam něco děje a nic se neopakuje,“ zdůrazňuje profesor Petříček. „Někdy se dívám i na americký fotbal. Tam se veškeré drama koncentruje vždycky jen do několika vteřin, a to mě prostě nebaví. V klasickém fotbale ve většině případů nejde o to, abyste soupeře nějak zdrtili, spíš hledáte způsob, jak ho přechytračit. Není to jen o střílení gólů, ale také o tom, jak se přes celé hřiště k té soupeřově bráně co nejlépe dostat. Já oceňuju Němce, ti hrají velmi inteligentní fotbal, v průběhu jednoho utkání jsou schopni svou strategii třeba i několikrát upravit.“
Právě ve složení německého týmu, plném hráčů, jejichž rodiče přišli do nové vlasti ze všech koutů světa, se názorně odrážejí nové procesy probíhající Evropou. „Samozřejmě, že je to otisk doby. I pro Francouze platí, že pokud něčeho dosáhli, pak kombinací úplně jiných mentalit, to je velmi pozoruhodné,“ říká Petříček. Že by ale multietnická složení národních týmů měla pozitivní vliv na snižování míry rasismu v Evropě, si nemyslí. „Já jsem v tomhle ohledu skeptický. Záleží na jednotlivých státech, jak se k menšinám chovají. Pokud je ten přístup skrytě rasistický, ani fotbal nepomůže.“
Konkrétně v Německu ale podle něj fotbal pozitivní roli sehrál. „Právě díky fotbalu se tam teď poprvé nestydí za německou vlajku,“ říká Petříček. Po tom, aby si své češství upevňovali na základě velkých sportovních úspěchů i jeho spoluobčané, však příliš netouží. „Vyhrát třeba mistrovství světa ve fotbale, to by asi národ trochu změnilo. Ale obávám se, že k horšímu. My dneska ani nevíme, kdy jsou státní svátky, je nemožné se s tím identifikovat. Ovšem tohle by byla pouhá náhražka. Národní státy by se v dnešní globalizační době měly starat hlavně o svou kulturu, to je lepší než vyčnívat tak silovým způsobem, jakým je vítězství nad soupeřem i ve fotbale či v hokeji. Vždyť tam jde vlastně o blbost, o zábavu.“
Petříček pokračuje: „Já jsem ze Žižkova, fandím Viktorce, to je lokální patriotismus jako z Mužů v ofsajdu, který nikomu neškodí. Jenže velký úspěch, třeba na fotbalovém šampionátu, by mohl přinést hloupý pocit superiority, kterým bychom si jen kompenzovali, že jsme malý stát. Ne, takových národních vášní, které by se projektovaly do sportu, bych se u nás spíš bál.“
Kosmopolitní klubový fotbal časem utlumí zájem o soutěže národních týmů, mínili před časem mnozí. Ta předpověď vychází jen částečně. Interes o evropské pohárové soutěže stále roste, ovšem obliba mezistátních zápasů neklesá. „Každopádně jistý proces už běží a odráží se na vztahu národních soutěží s Champions League. Vždyť ty domácí, národní soutěže už vlastně fungují především jako kvalifikace do Ligy mistrů, o ni se hraje především,“ upozorňuje Petříček.
Fascinace světovými šampionáty ovšem neuvadá. „Váže se k nim obrovská tradice, hrávají se jen jednou za čtyři roky. Navíc mají právě tyhle turnaje obrovský význam v možnosti přímé konfrontace kontinentů. Najednou je krásně vidět, jak lze jinde dělat různé věci, tady konkrétně fotbal, i jinak, než jsme zvyklí. A různorodost přináší inspirace,“ zdůrazňuje Petříček.
Fotbalisté Messi či Neymar se v Argentině, respektive Brazílii těší roli polobohů, Evropané přeci jen vnímají své hvězdy poněkud realističtěji. A Petříček vysvětluje, v čem je rozdíl: „Jihoamerická kultura udržuje velmi důležitou tradici svátků. A právě fotbal pro ně tím svátkem zůstává, projevuje se skrze něj i jejich zvláštní vztah k nelidskému světu. Díky tomu se pak i fotbalisté, samotní aktéři těch svátků, těší jiné pozici, než jak to známe z Evropy, kde už tohle pojetí svátku vymizelo.“
Největší míry zbožštění na subkontinentu se dostalo Diegu Maradonovi, jeho obdivovatelé založili dokonce maradoniánskou církev.
„A to není recese, oni to myslí opravdu vážně. Zrovna Maradona je mi tedy velmi nesympatický, vybrali si zrovna blbýho boha,“ ušklíbne se Petříček. „Ale svým způsobem nadpřirozené schopnosti na hřišti projevoval… Etnografie pro takové případy používá termín „mana“. To je cosi, co nikdo neumí popsat, třeba že někdo vyskočil do výšky metr a půl. Prostě se zničehonic projeví ta mana, něco nadpřirozeného. Jde o jev, který popsali u jihoamerických Indiánů stejně jako u dávných obyvatel Kréty, kteří naskakovali běžícím býkům na rohy. Jako by do některých vyvolených, ale jen do nich, do jiných ne, vstoupila přírodní energie. Ve fotbale je to stejné. Hráč jde do kličky, ale aby mu vyšla opravdu kouzelně, musí se stát i něco zvláštního.“ Magický dotek, prolnutí jiného světa. A pak se divte, že fotbal umí okouzlit i filozofy.
Luděk Mádl
