Dopuj za vlast, posílíš mír!

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
16. 3. 2014 11:44
Dokumenty prozrazují, že návrhy, aby se „doping nadivoko“ v Československu centralizoval, dostal předseda ÚV ČSTV Antonín Himl od své pracovní skupiny už v roce 1976.
Foto: Tomáš Kunc

Inside Sport – Dře, maká, dává do toho všechno. Ale její tréninková partnerka je vždycky rychlejší, silnější, mnohem lépe odbourává únavu. Bere totiž koňské dávky Stromby, léku, ve kterém jsou ukryty anabolické steroidy. Až když hrdince filmu Fair Play začne bez jejího vědomí píchat Strombu její vlastní matka, běží se i jí najednou mnohem líp. I když je opásaná špagátem, na kterém za sebou, jako svůj osud, táhne těžkou pneumatiku.

Jarmila Kratochvílová či Táňa Kocembová se takových pneumatik v 80. letech minulého století natahaly do zemdlení. A na MS 1983 v Helsinkách, pro ČSSR veleúspěšném, pak po boku vrhačů Fibingerové, Bugára, Valenta a Machury sklízely medailovou úrodu. Že by ale tehdy byly zařazeny do státem řízeného dopingového programu reprezentantů, obě striktně odmítají.

„S dopingem jsem se nikdy nesetkala,“ říká Kocembová, která teď sama působí jako trenérka.  „Ne, ten film o dopingu jsem ještě neviděla… Do kina bych zašla, ale není čas, musíme se starat o nemocnou maminku. Ale vždycky když někdo začne mluvit o 80. letech, tak mu říkám: A odkdy to jako mělo být řízené? Vždyť o tom nikdo nic neví,“ míní Kocembová.

Mýlí se. Důkazy státem řízeného dopingu prezentoval na stránkách MfD už v roce 2006 novinář Václav Pacina. A další důkazy posléze objevoval Vít Poláček, mladý historik, který s tvůrčím štábem filmu Fair Play spolupracoval na rešerších, jež sloužily jako podklad při psaní scénáře. „To, jak ten systém fungoval, jsme chtěli ukázat co nejpřesněji,“ říká režisérka Andrea Sedláčková.

Dokumenty prozrazují, že návrhy, aby se „doping nadivoko“ v Československu centralizoval, dostal předseda ÚV ČSTV Antonín Himl od své pracovní skupiny už v roce 1976. „Z ČSTV pak šel příslušný požadavek na ÚV KSČ, odtamtud do vlády a ta pak zaúkolovala ministerstvo zdravotnictví,“ rekapituluje historik Poláček.

„Vrcholový sport dnes u nás potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie či biochemie,“ píše Himl v roce 1982 Lubomíru Procházkovi, vedoucímu oddělení společenských organizací a NV ÚV KSČ. O rok později vyjádřil místopředseda vlády Matej Lúčan ministru zdravotnictví Jaroslavu Prokopcovi vládní podporu „k dalšímu zkvalitnění čs. státní reprezentace“ spojené s „výzkumem a kontrolou podpůrných prostředků.“ Mašinérie inspirovaná modelem Německé demokratické republiky se rozjela naplno.

Proces vyústí 1. ledna 1985 zřízením Ústavu národního zdraví pro vrcholový sport. Ten přímo řídil přesně dávkované dopování vybrané skupiny sportovců. I jejich tajné kontroly, které měly zajistit, aby do zahraničí nevyjel nikdo odhalitelný. Ústav navazoval na práci předchozích pracovišť. Například Specializované laboratoře vrcholového sportu, kterou v roce 1985 rozšířili o pět pracovníků, na jejichž platy bylo rozpočtováno 237 500 Kčs. Na nákup dalších přístrojů z tuzemských zdrojů pak 600 000 korun a na přístroje z dovozu 3,85 milionů korun. Pro srovnání a měřítko: vůz Škoda 120 L se tehdy prodával zhruba za 63 000 Kčs.

Poláček se dostal i k řadě dosud utajovaných dokumentů z archivů ministerstva zdravotnictví. „Dostal jsem je ale s podmínkou, že nebudou sloužit k tomu, aby někoho identifikovaly. Jen k popsání systému,“ říká mladý historik. „Ono stejně nikomu nic prokázat nejde. Že jsou ti lidé na nějakém seznamu specializované péče, ještě neprokazuje, že doping opravdu brali.“ Poláček sbíral i zajímavá osobní svědectví. „Několik výpovědí se shodlo na tom, že se závodnice, které doping odmítaly, setkaly ze strany trenérů i s fyzickým násilím.“

Problém měl i vzpěrač ze severní Moravy, jenž se při zdravotních problémech, způsobených steroidy, svěřil svému obvodnímu lékaři, že bere státem ordinované zakázané látky. „Hrozili mu pak sankcemi za to, že porušil slib mlčenlivosti,“ podotýká Poláček.

„Jediné, co jsem brala já, byl vitamín B12,“ opakuje už léta Jarmila Kratochvílová. „A dřely jsme do úmoru,“ vysvětluje, proč jsou její časy na 400 a 800 metrů už třicet let dalším generacím nedostižné.

„To je každého věc, jestli se přizná, nebo ne. Mně tenkrát dopingový program nabídli, já si zjišťoval, co to vlastně obnáší a zprvu jsem to odmítl. Ale pak jsem do toho naskočil,“ přiznává koulař Remigius Machura. Spolu s Otou Zarembou, olympijským vítězem ve vzpírání, patří mezi nečetné výjimky, které účast v dopingovém systému přiznaly.

Nešlo ale jen o atlety či vzpěrače, zásah byl mnohem plošnější. „Dělaly se tenkrát prasárny,“ připustil po letech Petr Krejčí, sportovní lékař, který v inkriminované době pracoval s běžci na lyžích, konkrétně s mužskou částí reprezentace. Dnes ho mimochodem najdete u národního týmu fotbalistů.

Květě Jeriové-Peckové, bývalé závodnici, jež si v 80. letech v bílé stopě dojela pro tři olympijské medaile a dnes zastává funkci předsedkyně Českého klubu fair play, se vůbec nelíbí název nového filmu. „Spojovat doping a fair play, z toho nejsem nadšená. Film jsem neviděla, ale četla jsem, že paní režisérka ho natočila jen na základě nějakého novinového článku a přiznává, že sport ji ani moc nezajímá, že třeba olympijské hry nesleduje,“ říká Pecková.

„Nevím, proč dneska, po 30 letech, kvůli tomu ještě někoho tahat za vlasy. Ono to zase bude sklouzávat k obžalobám těch závodníků, místo aby se někdo staral o skutečné strůjce toho systému. Ten tu přitom nebyl nikdy tak dokonalý a celoplošný jako v NDR. Česká televize už ten film prezentuje sloganem: Tleskali jsme jim, ale nevíme, co zatím bylo. A to se mi vůbec nelíbí,“ říká předsedkyně Českého klubu fair play.

Když jí ale položíte otázku, zda se sama někdy s dopingem potkala, odpoví striktně: „K tomu já vám nic říkat nebudu.“

Do svého svědomí pochopitelně nejlépe vidí sami sportovci této éry. Ti z nich, co dopovali, už dnes nevidí důvod k tomu, aby svá tajemství odhalovali. Obávají se dost možná toho, že by se pravdivější verze jejich příběhů při zkratkovitém podání v médiích obrátily proti nim. Mnozí věci neznalí lidé by jistě mohli mít tendenci domnívat se, že se hvězdy doby minulé jen povalovaly na gauči, pak si „šlehly“ doping a bez námahy si došly pro medaile. Což je samozřejmě nesmysl.

Steroidová éra nepřinášela mnoho alternativ. Závodník si tehdy mohl víceméně vybrat, jestli bude běhat pro radost doma za chalupou, nebo zda chce zápolit o olympijské medaile a sportem se živit. Což tehdy v některých disciplínách šlo bez dopingu patrně jen velmi obtížně. A bohužel je na místě ptát se, jestli to jde dnes.

„Všechno bylo trochu složitější, dneska se to těžko někomu vysvětluje. A ten film mi přijde trochu propagandistický. Ono se totiž úplně stejně dopovalo i v kapitalistickém táboře,“ říká koulař Remigius Machura. A upozorňuje na to, že například sprinter Carl Lewis byl zařazen do atletické Síně slávy, ačkoli vyšlo najevo, že Američané pozitivní výsledky jeho dopingových testů utajovali.

„V NDR či Československu řídil doping přímo stát. V západních zemích to často fungovalo tak, že farmaceutické koncerny byly napojeny na skupiny sportovců, jimž své preparáty tajně dodávaly. Fungoval tam konkurenční systém,“ popisuje Poláček.

A na tom se od té doby zjevně mnoho nezměnilo. Na to, že firma BALCO vyrábí syntetický steroid přezdívaný „clean“, který dodává sprinterům Jonesové či Montgomerymu a řadě dalších hvězd, upozornil antidopingovou agenturu USADA v roce 2003 anonymní dopis, ve kterém nechyběl vzorek tajné látky. Bez něj by celý podvod možná dodnes nikdo neodhalil.

Victor Conte, šéf firmy BALCO, si odseděl pár měsíců ve vězení a před OH v Londýně řekl reportérovi The Times, že podle něj dopuje šest z deseti účastníků her. “Nesmysl,“ míní Jiří Chlumský, šéf Antidopingového výboru ČR.

Ale koho ze sportovních fanoušků by v 80. letech napadlo, že mnoha sportovním hrdinům té doby ordinoval stát, ve kterém jsme všichni žili, vedle vitaminů i anabolické steroidy? Nesmysl, řekli by tehdy asi mnozí.

Žili jsme v bludu. V čem žijeme dnes?

Luděk Mádl

 

Právě se děje

před 45 minutami

V Barmě při teroristických útocích zemřelo 63 lidí, uvedl mluvčí junty

V Barmě při několika teroristických útocích opozice v poslední době zemřelo 63 lidí, uvedl mluvčí barmské vojenské junty Zo Min Tchun. Armáda se chopila moci 1. února a bývalou vůdkyni Do Aun Schan Su Ťij vězní. Po celé zemi se již několik měsíců proti juntě konají protesty, při kterých zemřely stovky lidí, v poslední době přibyly také sabotáže, uvádí agentura Reuters.

"Teroristé dávají bomby na veřejná místa a lidé jsou zranění," prohlásil mluvčí Zo Min Tchun, který během tiskové konference apeloval na veřejnost, aby juntě předala informace o útočnících. Ve městě Mindat v Čjinském státě, kde ve středu a ve čtvrtek asi 150 lidí vyzbrojených po domácku vyrobenými zbraněmi zaútočilo na policejní stanici a banku, junta vyhlásila stanné právo. Vláda označila vzbouřence za "ozbrojené teroristy".

Zdroj: ČTK
před 57 minutami

Vzedmutá Vltava zastavila provoz všech pražských přívozů

V Praze je do odvolání přerušen provoz všech sedmi vltavských přívozů. Důvodem je zvýšená hladina řeky po předchozích deštích. V pražské Chuchli dnes ráno Vltava dosahovala prvního, tedy nejnižšího stupně povodňové aktivity. Vyplývá to z údajů na webu Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a společnosti Ropid, která organizuje dopravu v hlavním městě a středních Čechách. V pátek vydané varování meteorologů před zvýšenou hladinou řek v jižních Čechách a částech Plzeňského a Středočeského kraje platí do dnešního poledne.

Kvůli vysoké vodě byl provoz pražských přívozů omezen už v pátek. Nejezdily tři z nich. Kvůli varování meteorologů před zvýšenou hladinou řek nechal pražský magistrát na Kampě preventivně uzavřít protipovodňová vrata na Čertovce a v pátek večer také vltavské náplavky.

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Při izraelském náletu na Gazu zemřelo sedm lidí, Palestinci si připomenou nakbu

Nejméně sedm lidí zemřelo ve městě Gaza při nočním izraelském leteckém útoku proti radikálnímu palestinskému hnutí Hamás. Podle agentury AP šlo o úder s největším počtem obětí od začátku nynější izraelské operace proti Hamásu v Pásmu Gazy. Násilnosti, které původně vypukly v Jeruzalémě, se v posledních dnech rozlily do smíšených židovsko-arabských měst v Izraeli.

Protesty, které přerostly v násilné střety, v pátek zachvátily i okupovaný Západní břeh Jordánu, kde izraelské jednotky zastřelily jedenáct Palestinců.

Další protiizraelské protesty se dnes očekávají v souvislosti s výročím takzvané nakby (katastrofy). Tou je pro Palestince vznik samostatného státu Izrael v roce 1948. V důsledku této události ze svých domovů odešly nebo z nich byly vyhnány statisíce Palestinců.

Zdroj: ČTK
Další zprávy