Dopis, který válečný fotograf napsal den před svou smrtí

Aktuálně.cz Aktuálně.cz
26. 2. 2013 15:40
Foto: Tomáš Kunc

V turecké nemocnici zemřel v pátek francouzský válečný fotograf Olivier Voisin. Podlehl zraněním hlavy a paže, která utrpěl po výbuchu dělostřeleckého granátu poblíž syrského města Idlíb.

Den před svou smrtí napsal dopis své přítelkyni Mimose Martiniové. Ta ho zveřejnila na Facebooku a server Huffington Post přeložil a publikoval. Později ho na žádost rodiny stáhl. Přečtěte si Voisinovo svědectví přímo z válečné zóny.

-------------------------------------------------

Sýrie, 20. února 2013

Konečně jsem se sem dostal! Turecké úřady mi překročení hranice odmítly povolit, a tak jsem musel projít nelegálně. Zase. Nedaleko hranice jsem podplatil tři vojáky a překročil podminované území. Po asi dvou kilometrech jsem musel překonat řeku, přičemž mi neustále hrozilo, že si mě všimnou na strážní věži. Sakra, já se tak bál – aby mě nechytli nebo abych se neztratil. Pak jsem ale najednou zahlédl svého syrského kamaráda, čekal na mne. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že jsem v bezpečí. Na zádech jsem táhl baťoh a foťáky, tedy asi deset kilo.

Muži z bojové jednotky na nás čekali v autě a rovnou nás vzali na asi dvouhodinovou cestu do severního Hamá. Když jsme tam dojeli, vypnuli světla, aby si nás nikdo nevšiml. Dostalo se mi velmi vřelého přivítání. Tím, že jsem sám překonal řeku, jsem na ně zapůsobil.

V dáli jsem poprvé uslyšel dělostřeleckou palbu. Tvrdí, že vládní vojáci okupují oblast asi 25 kilometrů severně od Hamá a že spolu na frontě bojují alávité a sunnité. Asadovi vojáci pokračují v palbě naslepo a udržují si převahu. Naštěstí je tak špatné počasí, že museli přestat s nálety.

Životní podmínky jsou tady víc než špatné. Dobrou zprávou je, že tady alespoň trochu shodím, ale až se vrátím, budu se muset desetkrát osprchovat, než budu moct mezi lidi.

Dnes jsem navštívil několik rodin, které v Hamá přišly o své domovy. Teď žijí v podzemí nebo v jeskyních. Ztratily všechno. Změnila se tu má představa o špatném bydlení.

Nafotil jsem nějaké snímky, ale nevím, jestli je AFP bude chtít.

Noci jsou chladné. Naštěstí mám dámské punčocháče, které jsem koupil v Turecku, takže je to snesitelnější.

Dělostřelectvo pálí každých dvacet minut a země se pořád třese.

Potíž je v tom, že podle mě pálí naslepo a můžou dostřelit v okruhu dvaceti kilometrů.

Neodehrává se tu příliš přímých bojů. Munice na dvou- až tříhodinovou přestřelku by vyšla asi na dvacet dolarů, proto jsou souboje kratší. Přes den se nic neděje. Vlastně ani nevím, jak si představují, že tuhle válku vyhrají, což jen potvrzuje mou obavu, že válka potrvá ještě dlouho.

Občas přijde jejich velitel a přinese skopové k obědu, aby ho uvařili, musí jeho lidé do lesa pro dříví. Nosí také kartony cigaret a po večerech všechny nutí, aby se modlili. Někteří z nich jsou velmi mladí. Už přišli asi o dvacítku svých spolubojovníků, další jsou zraněni, ale stále naživu.

Nejvíc času trávím s Abou Ziádem, který v boji přišel o oko a pro skupinu vyrábí podomácku dělané rakety. Je hrdý a odvážný. Když je něco třeba, vždy se hlásí jako první, ať už jde o věnování cigarety nebo štípání dříví. Zkusil jsem se s ním bavit mou lámanou arabštinou. Řeč se evidentně stočila k náboženství a ukázalo se, že se opravdu nepovažuje za salafistu. Ale upřímně, kdyby to bylo vážné, už bych nebyl mezi živými. Se Ziádem se cítím dobře. Když se mě ostatní různě nepříjemně vyptávají a prohlížejí si moje věci, vždycky je okřikne, ať mě nechají na pokoji.

Ve srovnání s Aleppem za minulého léta mám pocit, že je bitva méně intenzivní. Boj o Aleppo byl tvrdý, přestože někteří z mých kolegů říkali, že se nedá srovnat s tím, co prožili v Čečensku. Možná mi to tak ale jen připadá, protože jsem tehdy byl blíž k bitevnímu poli a boje byly každodenní. Jsme taky daleko od Libye, kde mají munice, kolik si vzpomenou, a bojuje se i na venkově, což se od pouličních bojů liší.

Minulý týden označili Aleppo za válkou nejzničenější město od bitvy o Stalingrad za druhé světové války.

Velitel se mě ptal, jestli má Francie v úmyslu poslat na pomoc armádu. Nemám tušení! Stydím se, protože už jsou to dva roky a já pořád nevím. Říká, že jim nikdo nepomáhá a on netuší, proč se Západ bojí zasáhnout. Neumím mu odpovědět. Máme strach z extremistů, kteří nacházejí následovníky v lidech bez vzdělání, jejichž jedinou četbou je korán… tak co můžeme dělat? Ale opět, nejsem politik a nemám žádný vliv. Dělám to, co mi řekne AFP. Čím míň toho dělám, tím méně se dozvím a zatím jsem se toho moc nedozvěděl. Už uběhly dva dny a já jsem stále více ve skluzu s fotkami, jež mám pořídit.

Je pravdou, že jsem na tom zatraceném foťáku závislý. Neexistuje silnější droga než adrenalin, který nám dává ten úžasný pud sebezáchovy. Dnes večer už tu budu třetím dnem a jako obvykle jsem si zapomněl vzít knížku, takže večer nebudu mít co dělat. Zpracování fotek mi zabere asi dvě hodiny, a jelikož tady není internet, nemůžu komunikovat. Cítím se jako idiot.

Většina lidí je tu milá a snaží se mi pobyt zpříjemnit. Ptali se mě aspoň tisíckrát na Paříž a Francii a stále nemůžou pochopit, jak můžu být Francouz. Řekl jsem jim, že můj otec je Francouz a matka Korejka. Není to poprvé, co se mi něco takového stalo. V rozvojových zemích mě vždycky považují za Číňana. Korejci jsou ale lépe přijímáni. Vždy jsem nerad, když po mně chtějí vidět fotky Paříže, protože ty rozdíly jsou ubíjející. Jak řekl jeden můj starý přítel po jedné ze svých cest do východních zemí, krátce po pádu Berlínské zdi bylo i pro Litevce složité pochopit, že jsou ve Francii také chudí lidé, kteří umírají zimou.

To, že jim ty fotky neukazuji (ani je nemám v laptopu), mi umožňuje žít přítomností a nevracet se do minulosti ani myslet na to, co bude.

Pomohlo by, kdybych si mohl dát skleničku. Pokud je bůh dobrý, nedopustí, aby byla další válka v arabském nebo muslimském světě. Přinejmenším proto, abych mohl svobodně mluvit o ženách. Taky se mne ptali, jestli nemám nějaké porno. To je směšné a smutné zároveň, protože až tahle válka skončí, stejně k němu nebudou mít přístup. Kvůli těm hloupým náboženským moralistům.

Násilí je tu intenzivní, nenávist je ale ještě silnější. Jak jen mohou lidé cítit tolik nenávisti a touhy zabíjet? Viděl jsem záběry, na nichž jsou obyvatelé Homsu mláceni loajalisty. Nikdy v životě jsem nebyl svědkem takového násilí a tolika krve všude kolem. Viděl jsem muže křičet jako děti… a oni je nepřestávali kopat a mlátit tyčemi, dokud nevykrváceli. Pokud tohle všechno někdy někdo dosvědčí, budou se všichni zpovídat u mezinárodního soudu. My, lidé ze Západu, věříme a jsme vychováváni k tomu, abychom věřili v právo a v to, že lidi mohou soudit jiní lidé. Ale jak to můžeme aplikovat na ty, kdo věří jedině v boží spravedlnost? V křesťanství je důležitá myšlenka usmíření. Opakuji se, ale byl jsem velmi mladý, když jsem pochopil usmíření v křesťanských zemích, takových zemích, jako je Polsko nebo Československo. Ale tady moje fantazie končí. Usmíření zmínil už bratr Roger (zakladatel bratrstva z Taizé - pozn. red.), který měl na mě a mé přátele velký vliv.

Víc než kdy předtím mi na mysli vyvstává Parašutistova modlitba: „Dobrý bože, prosím, dej mi to, co ostatní odmítají, dopřej mi boj a bouři, žádám tě dnes, protože zítra už nebudu mít dost odvahy.“

Olivier

 

Právě se děje

před 7 hodinami

Čeští plochodrážníci vybojovali stříbro ve MS družstev na dlouhé dráze

Historického úspěchu dosáhli čeští jezdci v mistrovství světa družstev na dlouhé ploché dráze, když v německé Vechtě vybojovali stříbrné medaile. Josef Franc, Hynek Štichauer a Martin Málek podlehli ve finále Francouzům, kteří obhájili loňský premiérový triumf.

O velké překvapení se čeští reprezentanti postarali v semifinále, v němž před deseti tisíci diváků vyřadili favorizované Němce. Domácímu týmu nepomohl ani úřadující světový šampion mezi jednotlivci Martin Smolinski. Osminásobní mistři světa se museli spokojit s bronzem.

Dosavadním největším úspěchem českých jezdců bylo třetí místo z roku 2016 z Mariánských Lázní.

před 7 hodinami

Volejbalisté porazili na ME bez ztráty setu Estonsko

Čeští volejbalisté zaznamenali na mistrovství Evropy první výhru ve skupině D. Svěřenci trenéra Michala Nekoly dnes v Rotterdamu i díky deseti esům zdolali Estonsko 3:0 po setech 25:18, 34:32 a 28:26.

Nejvíce bodujícím hráčem utkání byl český univerzál Jan Hadrava s 23 body. Dramatický druhý i třetí set navíc vždy ukončil nechytatelným podáním.

Dalšími českými soupeři budou v pondělí mistři světa Poláci. Pak je ještě čeká Nizozemsko a Černá Hora. Do osmifinále postoupí nejlepší čtveřice.

Další zprávy