Rozhovor – Podílel se na největších zbrojních obchodech v Česku. K datu tohoto pondělí však ředitel Národního úřadu pro vyzbrojování rezignoval.

Brigádní generál Pavel Bulant předává funkci, v jeho kanceláři dodnes visí portrét bývalého ministra obrany Alexandra Vondry a v rozhovoru pro Insider nechává nahlédnout do zákulisí strategických zbrojních zakázek.

Insider: Byl jste u prodloužení pronájmu švédských stíhaček JAS-39 Gripen a dosáhl jste toho, aby vám Omnipol navzdory stomilionovému penále předal španělské transportní letouny CASA C-295 s fungujícím systémem pasivní elektronické ochrany DAS. Nesvědčí však váš náhlý odchod o tom, že jste začal souboje o cenu a kvalitu dodaných zbraní přece jen prohrávat?

Pavel Bulant: Odchod neberu jako prohru. Jsem jen po velmi hektických časech, po vyjednávání se zbrojaři a po jejich přirozeném tlaku unaven. Když jsem nastupoval, měl tento úřad tři stovky lidí. Dnes je dynamickým a konsolidovaným úřadem s kompletně přestavěnou strukturou, která odpovídá současným požadavkům, i když v ní pracuje jen sto sedmdesát lidí. A já si jednoduše právě teď řekl, že je nejvyšší čas přesedlat, přejít na klidnější režim. Žádost o odchod do zálohy jsem měl napsanou už několikrát a jen jsem měnil datum – podle toho, jak se zmíněná obchodní jednání protahovala.

Insider: Přemlouval vás ministr obrany Picek, abyste zůstal?

P. B.: Žádost o propuštění jsem formuloval tak, že o ní jistou dobu přemýšlel – vyhovět mi totiž nemusel, takže bych musel sloužit ještě dva roky –, pak mi ale vyhověl a já jsem velmi rád.

Jak to bylo s gripeny

P. B.: No... jak to jen říct. Byla to složitá a zajímavá jednání, na jejichž konci jsme spokojeni my i Švédové. Dnes už je to zapomenuto, ale třeba do vyjednávání o prodloužení pronájmu gripenů vstoupil tehdejší ministr obrany Alexandr Vondra, hlavně ale premiér Petr Nečas. Oba švédské straně jasně formulovali požadavky České republiky. Což se v minulosti nikdy nestalo...

Insider: Možná i proto se žádné strategické zakázce nevyhnula nekompetence, podezření z korupce, předražení či jiný průšvih... a tím mám na mysli i první etapu pronájmu gripenů.

P. B.: Na tohle neumím odpovědět. V té době jsem neměl s vyjednáváním o gripenech nic společného. Snad jen tolik, že z předcházejících průšvihů jsme se poučili. Skvělou zkušeností pro mě třeba bylo třístranné vyjednávání o odstranění nedostatků transportních letounů CASA: seděli jsme nad tím nejenom s výrobcem – Španěly –, ale i dodavatelem – firmou Omnipol. Každé takové neobyčejně tvrdé jednání v mezinárodním prostředí a zejména s protřelými obchodníky vás odborně posune o míle vpřed. Dnes systém elektronické pasivní ochrany transportních letounů konečně funguje, takže můžeme jeden stroj poslat na Sinaj do mezinárodní mise MFO (akce Multinational Force and Observers dohlíží na dodržování egyptsko-izraelské mírové smlouvy z roku 1979 – pozn. red.) s vědomím, že česká posádka letounu bude mít tu nejmodernější možnou ochranu v rizikové oblasti.

Co mohou české firmy

P. B.: Začnu odzadu. Nákupy prostřednictvím alianční agentury NSPI jsou jednou z cest, kterou jsme byli povinni vyzkoušet – ať se to někomu líbí, či ne. A nám se osvědčila. Od našeho vstupu do Aliance v roce 1999 jsme do NSPI mimochodem přispívali ročně nemalou částkou, aniž by z toho byl po dobu třinácti let nějaký užitek.

Ale k věci: co je podle vás domácí firma či špičková zbrojovka? Ta, která zaměstnává v Česku stovky kvalifikovaných lidí a odvádí zde i daně? Anebo ta, jež má v Praze kancelář s několika úředníky jako výhradními zástupci zahraniční korporace? Vždy jsme se snažili preferovat ty první – tedy firmy, jež mají pro Českou republiku velkou přidanou hodnotu. Na agenturu NSPI jsme se začali obracet až tehdy, když tuzemské firmy nebyly schopny vyhovět našim požadavkům. A rázem byl oheň na střeše. Prý likvidujeme český průmysl, protože dáváme práci jiným. Já říkám: pokud české firmy nabízejí kvalitu i slušné ceny, nemusí se bát zahraniční konkurence.

Insider: A mohou konkurovat?

P. B.: Vyhlásili jsme například soutěž na dodávku munice do pistolí. Protože se ale přihlásila jen jediná česká firma Sellier & Bellot, museli jsme to zrušit. Pokud bychom se tedy neobrátili na alianční agenturu NSPI, aby nám munici vysoutěžila ona, zůstala by armáda bez munice. A v tvrdé mezinárodní konkurenci vyhrál nakonec stejně vlašimský Sellier & Bellot, čímž se mu zároveň otevřely dveře k dodávkám i pro jiné armády států NATO.

Zeptejte se u K. P.

P. B.: Především byste se měl zeptat Karolíny Peake, co ji vedlo k tomu, že mě spolu s tehdejším náměstkem ministra obrany Vlastimilem Pickem na hodinu odvolala. Ty polní uniformy, které mi hodila na triko, byly jen zástupný důvod mého odvolání.

Insider: Ptám se na to ale teď vás.

P. B.: Mohu o tom pouze spekulovat. Nicméně ano – za naším odvoláním stály podle mě některé vlivové skupiny. Nejsme ale už v divoké době, která tu panovala ještě před nějakými pěti lety. Národní úřad pro vyzbrojování je nastaven tak, že podobné poměry se už nemohou vrátit. Jenomže mě tyto souboje natolik vyčerpaly, že toho mám akorát tak dost a odcházím… snad se štítem.

Insider: Přiznáváte, že jste zde načerpal obrovské zkušenosti. Budete je teď uplatňovat, tak jako někteří vaši předchůdci, ve prospěch zbrojařů, třeba Omnipolu?

P. B.: V armádě jsem strávil pětadvacet let. Platí sice, že nikdy se nemá říkat nikdy… ale zatím si to neumím představit, že bych měl najednou kopat za zbrojaře. Můj odchod z armády je zatím příliš živý a já nechci předjímat. Pokud vás zajímá, čím se budu živit, tak si teprve teď vytvářím jasnější představu. A cesty některých mých předchůdců? To řadím do kategorie velkých cirkusových vystoupení. My hájíme zájmy eráru a oni už jen byznysu. Rozhodně se ale ze dne na den nestanu velkým kritikem ministerstva obrany jen proto, že mě už platí někdo jiný.

Jan Gazdík