Balík: KSČM se asi nevrátí. Prototyp normalizačního soudruha ale reprezentuje Babiš

David Klimeš David Klimeš
22. 10. 2021 5:30
Volební zisk nedosahující ani čtyř procent odsoudil KSČM k tomu, že po více než 70 letech nebude mít ani jednoho poslance. Politolog Stanislav Balík se přiklání k tomu, že se tradiční strana do parlamentu už nevrátí. Úpadku nahrává setrvalý úbytek jejích hlasů i stárnoucí členská základna. Andrej Babiš a jeho ANO sice mohou komunistické voliče převzít, v komunálních volbách se to ale neprojevuje.
Politolog Stanislav Balík.
Politolog Stanislav Balík. | Foto: Tomáš Škoda

V sobotu si čeští soudruzi na mimořádném sjezdu vyberou nové vedení. To ale nejspíš mnoho pozornosti nezíská. V říjnových volbách dosáhli komunisté jen na 3,6 procenta hlasů a poprvé od roku 1945 nebudou mít parlamentní zastoupení. Stanislav Balík tipuje, že jejich tradiční elektorát se přesune mezi nevoliče či ponejvíce k Andreji Babišovi.

Ten je totiž, ač jde o dravého kapitalistického podnikatele, může podle politologova mínění nalákat svým chováním, které připomíná zvyky normalizačních kádrů. „Jeho mikromanagement připomíná skutečně dietlovské figury ze seriálů Muž na radnici či Okres na severu - bez jakéhokoliv systému a velkých idejí autoritativně vše okamžitě řeší, málokdy se u toho radí, protože vše je třeba na poslední chvíli neustále zachraňovat.“

Podle Balíka tedy sice ze sněmovny vypadne komunistická značka, nikoli ale manýry.

V květnu čeští komunisté oslavili 100 let od založení strany, už v říjnu ale zmizeli ze sněmovny. Jsou již definitivně v propadlišti dějin?

Takto suverénně se to neodvážím říct, ale všechno tomu nasvědčuje. Nejde o jednorázový výkyv jako třeba u lidovců v roce 2010. Vůbec nic jim do karet nehraje: podoba strany, členská základna, přítomnost v dalších patrech moci. Naopak všude tam pozorujeme v posledních 16 letech ústup, sem tam s malou vlnkou popularity. Skutečně to tedy vypadá na definitivní konec.

Dokázal byste si tipnout, kdo oněch 200 tisíc rudých voličů přebere?

Na první dobrou se nabízí Andrej Babiš a jeho ANO. Ovšem zároveň z komunální politiky vidíme, že tam, kde mizí komunistické kandidátky, je skoro nikdo nenahrazuje. Ti, kdo hlasovali pro komunisty, umírají nebo přecházejí do naštvané pasivity a jsou doma. Možná se tedy nehraje o 200 tisíc voličů, ale třeba jen o pár desítek tisíc volných hlasů.

Říkáte, že z toho může těžit ANO. Ale extrémy se někdy stýkají a na národoveckou protestní notu přece umí zahrát i SPD.

Určitě. Hodně nám chybí, že se v posledních letech už během voleb nedělají detailní sociologická šetření. Ale i z kvantitativních analýz je patrné, že část těchto voličů jde skutečně i za Tomiem Okamurou.

Kromě konce komunistů ve sněmovně si připomínáme i ono jejich sté výročí. Vy jste v jednom textu napsal, že „příběh českého komunismu je příběhem našeho národa, je to příběh nás samých“. To se možná některým čtenářům nebude úplně líbit.

Český komunismus má za sebou zajímavý vývoj. Na začátku vzniká jako radikální levé křídlo sociální demokracie, které hledá záštitu v Moskvě a kominterně. Důležitým zvratem je konec 30. let, kdy soudruzi zavrhují představu, že národ je něco přežitého, a přiklánějí se ke Stalinovu nacionalismu. Během války pak dotvářejí příběh sebe jako autentické části národa, a co více, dokonce se vydávají za dědice všemožných národních pokrokových tužeb. A to jim výborně na tehdejší společnost zafungovalo.

Na prvorepublikové straníky se dnes nemalá část společnosti dívá div ne na jako normalizační kádry, případně jen jako na Gottwaldovy bolševiky. Nicméně třeba ve 20. letech to bylo společenství, které zlákalo kdekoho od dělníků po intelektuály.

20. léta byla celoevropsky výjimečná. Okolo nás - v Maďarsku, Německu - proběhly komunistické převraty, jen jim říkáme těmi nic neříkajícími výrazy Maďarská republika rad a podobně. U nás k tomuto vývoji - možná i shodou okolností - nedošlo, byť někde k tomu bylo dosti nakročeno. Každopádně z tohoto kvasu nakonec povstali zdejší komunisté. Rozhodně ale v celku nešlo o nesmlouvavé stalinské bolševiky. Přestože o obdiv k Leninovu teroru mezi nimi nebyla nouze, stále šlo spíše o radikální formu sociáldemokratismu.

Jenže pak přišla bolševizace Klementa Gottwalda a pokles společenské podpory. Jak je tedy možné, že se po druhé světové válce nakonec zase dočkali obrovské popularity?

To je samozřejmě jedna z nejzajímavějších otázek. Přesnou odpověď neznám. Často se to vysvětluje vítězstvím Sovětského svazu, který osvobodil velkou část východní Evropy, včetně našeho území. V řadách Rudé armády padly za naši svobodu desítky tisíc lidí. Jenže s tím se nemůžeme spokojit, protože stejný společenský vývoj nevidíme v okolních zemích. Polsko Sověti také osvobodili, spontánní silné prokomunistické hnutí tam ale nevzniklo. A ani v Maďarsku to soudruzi neměli tak jednoduché jako u nás.

Roli tedy opravdu nejspíše hrál onen obrat z konce 30. let, kdy se českoslovenští komunisté výrazně nacionalizovali a začali tvrdit, že jsou dovršením národního obrození. Po druhé světové válce pak už zcela přejali český národní socialismus a neustále se vydávali za dědice husitů i dalších pokrokových tendencí českých dějin. Jediné vysvětlení komunistického poválečného úspěchu to ale asi nebude.

Jaký byl vlastně vztah československé společnosti ke komunistům v 50. letech? Měli stále tu masivní podporu z poválečné doby, nebo situaci více vystihuje plzeňská občanská revolta z roku 1953?

V této otázce budeme vždy tápat. Osobně si ale myslím, že v počátcích měl režim podporu velkou. Jen si vezměte širokou účast v akčních výborech Národní fronty. To rozhodně nebylo deset lidí, co by tu udělali převrat, ale statisíce, které se na místní úrovni pustili do čistek. A nejspíše ze svého konání hned tak nevystřízlivěli.

Když zmiňujete rok 1953, pak měnová reforma způsobila nejen onu zmiňovanou revoltu, ale také komunistům přinesla poměrně slušný finanční polštář pro efektivní sociální politiku. Poláci a Maďaři tyto prostředky neměli, a možná právě proto upadli v roce 1956 do krize, jíž se zdejší strana dokázala vyhnout. Nespokojenost u nás vyhřezla až v 60. letech.

Ekonomické a sociální vysvětlení je jistě důležité. Nicméně jak se v 60. letech mohlo v silně nacionalistické a rovnostářské komunistické straně objevit najednou ono humanistické hnutí, které kulminovalo během pražského jara?

Hodně důležitý je faktor času. Být komunistou v roce 1948 bylo něco jiného než jím být v roce 1968. Příslušníci onoho humanistického křídla často byli dvacet let předtím hodně drsnými únorovými sekerníky, to si uvědomme. Každá generace se ale vyvíjí a i tato z mladické nesmiřitelnosti došla k pochybám a reflexi. Dobře je to patrné na komunistických intelektuálech 60. let.

Uznat či pochopit tento generační posun možná tak úplně neumíme dodnes. Typicky je to vidět třeba na postavě Františka Kriegela - v únoru ho vždy haníme jako postavu komunistického puče z roku 1948, ale v srpnu už ho velebíme jako nejodvážnější figuru léta 1968.

To je dobrý příklad, že nic není černobílé. Osobně ale mám s Kriegelovým příběhem problém. Mám sice velkou úctu k tomu, že nepodepsal moskevské protokoly, já na jeho místě bych to zřejmě nedokázal, na druhou stranu jedna velká věc podle mého nemůže přebít to, co jí předcházelo. Neříkám to jako mravokárce, naopak zdůrazňuji, že bez hříchu není nikdo.

Možná jsem se neměl ptát na jednoho komunistu, ale na dnešní pohled na hodně zvláštní generaci osmašedesátníků. Byli ve straně, souhlasili s její vedoucí úlohou, nicméně když dnes někdo potřebuje smysluplný pohled na českou společnost, nabízejí jej často právě oni. Třeba Petr Pithart.

Protože jsou schopni reflexe. Pokud někdejší komunisté řeknou svůj příběh a uznají - často mladický - omyl, těžko s tím někdo může mít větší problém. Pak jsou ovšem komunisté bez reflexe. Ti si vystačí s klišé, že v roce 1948 všichni podporovali Gottwalda, takže i oni. To ovšem není pravda. Řada lidí - včetně mé rodiny - už tehdy věděla, co se děje, a pak za to i trpěli. V úctě právě k těmto lidem nedokážu být blahosklonný ke komunistům, kteří si nikdy nepřiznali své chyby.

Jako společnost se dnes vztahujeme k osmašedesátému, zároveň se ale tváříme, jako by se nás netýkala normalizace. Během ní ale přece nevládla na hlavních tanků jen úzká skupinka pohlavárů - na konci roku 1989 tady měla strana 1,5 milionu členů.

To je už příběh maximálního pragmatismu a adaptace na dobové podmínky. Vím, že to zní nevhodně, ale přirovnejme to k eschatologii křesťanství. Ze spisů Nového zákona máme pocit, že soudný den už už klepe na dveře. Pak další generace přijaly, že to nebude zítra, ale přesvědčení o konci dějin bylo stále silné. Dnes už se křesťan dívá hodně do daleka. A tento náboženský moment je typický i pro komunistické hnutí.

Nejprve všichni věří, že se dožijí komunismu. Pak že jejich děti. Nakonec nastoupil reálný socialismus a žádný normalizační komunista už si nemyslel, že se dočká finále Marxových spisů. Z ideologie tak zůstala jen slupka a nastoupila adaptace. V té době se také rozšířila představa, že prosté členství ve straně vlastně nic moc neznamená. To, čemu se chtěl kdekdo vyhnout, bylo až nějaké vyšší funkcionaření.

Neudělali tedy komunisté chybu, když se po roce 1989 pragmaticky neposunuli k sociáldemokratismu - jak jste to nazval?

Ne. Je přece velkou otázkou, zda generace normalizačních komunistů vůbec ještě levicovým myšlenkám věřila. Statisíce členů sice složily zkoušky z vědeckého komunismu, ale s Marxem se neztotožňovali. Někteří si už i potajmu četli Samuelsonovu ekonomii. Nebyl tedy důvod přecházet na sociálnědemokratické pozice, prostě šli ideově úplně jinam.

Takže v té straně zbyli jen různí pohrobci Miloše Jakeše.

Je zajímavé, že na rozdíl od ostatních postkomunistických stran východní Evropy u nás ani nevzniklo reformní křídlo. Maximálně je objevilo pár individualit. V prosinci 1989 si tak na mimořádném sjezdu neměl kdo sáhnout na stranickou moc. Všude jinde se komunisté zbavovali svých názvů, volili do čela mladé čtyřicátníky. A u nás? Sice se omluvili, ale jméno si ponechali a do čela postavili starou strukturu Ladislava Adamce, který byl vedoucím jednoho z oddělení stranického ústředního výboru už v roce 1963.

Jak je možné, že byli v té chvíli komunisté tak neschopní? Přitom samotné členství nebylo po listopadu moc velký problém, a to ani v nových pravicových stranách. Připomeňme pravidlo antikomunistické ODA, že členové KSČ se neberou, ale jejich ministr Vladimír Dlouhý bude mít vždy výjimku.

Tady sehrál asi důležitou roli srpen 1968. Do čela se tehdy dostala normalizační garnitura, která pak držela moc dalších dvacet let. Prakticky nikdo z mladých kádrů se nedostal v té době výš, takže na sebe v roce 1989 neměl kdo strhnout silnější reformní proud.

Byla po roce 1989 vlastně komunistická strana antisystémová, když s ní třicet let ve sněmovně kdekdo spolupracoval?

Že je nějaká strana antisystémová, neznamená, že s ní nikdo nemůže spolupracovat. Zpět ke komunistům první republiky: ti jistě antisystémoví byli, přesto dodali hlasy ke zvolení Edvarda Beneše prezidentem v roce 1935. Takže bych i o komunistech po roce 1989 tvrdil, že byli antisystémoví, byť s různou intenzitou během oněch tří dekád.

Tak to rozdělte.

Do roku 1993, tedy až do zvolení Miroslava Grebeníčka předsedou strany, se komunisté přece jen pokoušeli stát širší levicovou alternativou. Jenže jim to nešlo, proto pak začali zastávat přístup, že nalevo je od KSČM už jen zeď. A že když nemohou být nejsilnější na levici, budou nejsilnější na krajní levici. Až někdy do roku 2002 tak můžeme mluvit o silně antisystémové straně.

V roce 2005 nastupuje Vojtěch Filip a to je už jiný příběh - chce se dát dohromady s Jiřím Paroubkem (ČSSD) a podílet se výrazněji na moci. Ve volbách 2006 mu jen velmi těsně tato strategie nevyšla, pak už ale jen upadala. Výjimkou jsou snad pouze krajské volby 2008, kdy se komunisté dostali ve velkém do krajských rad. Nemělo to ale dlouhého trvání a hlavně se to nikdy nepřeklopilo na celostátní úroveň.

Vojtěch Filip byl ale splnění svého vládního snu blízko vícekrát. Dohodl se nejen s Paroubkem, ale v roce 2017 i s Babišem. V letošních volbách mu pak chybělo pár desítek tisíc hlasů - a situace tady mohla být úplně jiná.

Ale nezvládl to. A s vidinou většího podílu na moci opouštěl čím dál více antisystémovou podstatu strany, což členům výrazně vadilo. Jeho vyzyvatelé přece nebyli žádní reformisté, ale naopak sekerníci typu Josefa Skály. Nakonec tak nezískal ani moc, ani dostatečnou protestní podporu.

Zničila se KSČM spoluprací s Babišem, nebo naopak zvítězila, protože Babiš se stal tak dokonalým reprezentantem normalizačních komunistů, jen je má pod jinou značkou?

Jsem rád, že se na to ptáte, protože se nesmíme nechat unést tím, že z parlamentu zmizí nějaká nálepka. Andrej Babiš skutečně překonal v mnohém i ty nejdivočejší sny komunistické strany, především v sociální oblasti. Typově by Andrej Babiš mohl být předsedou KSČM a nikdo by se asi moc nedivil.

Je to sice normalizační komunista, ale dnes se vydává za liberálního kapitalistického velkopodnikatele.

Nicméně se chová přesně jako komunistický okresní tajemník z Dietlových seriálů. On si to asi ani neuvědomuje, ale v takové atmosféře jako komunista vyrostl. Jeho mikromanagement připomíná skutečně dietlovské figury ze seriálů Muž na radnici či Okres na severu - bez jakéhokoliv systému a velkých idejí autoritativně vše okamžitě řeší, málokdy se u toho radí, protože vše je třeba na poslední chvíli neustále zachraňovat.

Říct o Babišovi, že je prototypem normalizačního komunisty, přitom rozhodně neznamená, že je přesvědčený marxista, ale naopak že je esencí technicistního a bezideového normalizačního autoritářství.

Takže i když nás opustila po sto letech komunistická strana, normalizační DNA je v parlamentu stále dobře zastoupena?

Rozhodně netvrdím, že v celém hnutí ANO, ale třeba v Andreji Babišovi zcela nepochybně.

Politolog Stanislav Balík.
Politolog Stanislav Balík. | Foto: Tomáš Škoda

Stanislav Balík (43)
Politolog a historik se specializuje především na moderní českou a komunální politiku, církevní dějiny a studium nedemokratických režimů. Od roku 2002 působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde byl v dubnu roku 2019 zvolen děkanem. V roce 2018 získal profesuru. Je ženatý, má dvě dcery.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 2 hodinami

Neapol přišla o výhru v Sassuolu a vede už pouze o bod před Milánem

Fotbalisté Neapole přišli v závěru utkání 15. kola o výhru v Sassuolu a po remíze 2:2 vedou už pouze o bod před AC Milán, který zvítězil 3:0 v Janově. O další bod zpět je třetí mistrovský Inter, jenž porazil 2:0 Spezii a připsal si třetí vítězství za sebou.

Neapoli získali po přestávce Fabián Ruiz a Dries Mertens dvougólové vedení, ale Sassuolu se podařilo srovnat. V 89. minutě skóroval na 2:2 hlavou Gian Marco Ferrari. Domácí se dokonce v nastaveném čase radovali z třetího gólu, ten ale nebyl po konzultaci s videm uznán kvůli útočnému faulu.

Svůj první start v základní sestavě Milána ozdobil dvěma góly Junior Messias, jenž už minulý týden rozhodl o výhře nad Atléticem Madrid v Lize mistrů. Skóre otevřel v 10. minutě precizně provedeným přímým kopem veterán Zlatan Ibrahimovic a nastartoval Milán k výhře nad týmem, který vede slavná postava "rossoneri" Andrej Ševčenko. Vítěz LM a Serie A s Milánem se tak ani v třetím zápase na lavičce sestupem ohroženého Janova nedočkal vítězství.

Inter vyhrál pod pod trenérem Simonem Inzaghim v Serii A poprvé tři zápasy po sobě. Mistra na San Siru ve 36. minutě poslal do vedení Gagliardini. Krátce po změně stran domácí Correa ještě trefil břevno, ale v 58. minutě už přidal pojistku favorita Martínez proměněnou penaltou po ruce Hristova.

Pátý AS Řím podlehl v Boloni 0:1 a klopýtnul po sérii dvou ligových výher. Utkání rozhodl ve 35. minutě Svanberg.

Italská fotbalová liga - 15. kolo:

Boloňa - AS Řím 1:0 (35. Svanberg), Inter Milán - Spezia 2:0 (36. Gagliardini, 58. Martínez z pen.), FC Janov - AC Milán 0:3 (45.+1 a 61. Messias, 10. Ibrahimovic), Sassuolo - Neapol 2:2 (71. Scamacca, 89. Ferrari - 51. Ruiz, 59. Mertens).

Tabulka:

1. Neapol 15 11 3 1 32:9 36
2. AC Milán 15 11 2 2 33:18 35
3. Inter Milán 15 10 4 1 36:15 34
4. Bergamo 15 9 4 2 32:17 31
5. AS Řím 15 8 1 6 24:16 25
6. Fiorentina 15 8 0 7 24:20 24
7. Juventus Turín 15 7 3 5 20:16 24
8. Boloňa 15 7 3 5 21:24 24
9. Lazio Řím 14 6 3 5 25:25 21
10. Hellas Verona 15 5 5 5 28:25 20
11. Sassuolo 15 5 4 6 24:23 19
12. Empoli 14 6 1 7 21:26 19
13. FC Turín 14 5 2 7 17:14 17
14. Udine 14 3 6 5 16:20 15
15. Sampdoria Janov 15 4 3 8 21:29 15
16. Benátky 15 4 3 8 12:25 15
17. Spezia 15 3 2 10 15:34 11
18. FC Janov 15 1 7 7 17:29 10
19. Cagliari 15 1 6 8 16:29 9
20. Salernitana 15 2 2 11 11:31 8
před 2 hodinami

Real díky Benzemovi zdolal Bilbao a vede ligu o sedm bodů

Fotbalisté Realu Madrid v dohrávce devátého kola španělské ligy doma porazili Bilbao 1:0 gólem Karima Benzemy. "Bílý balet" vede neúplnou tabulku o sedm bodů před městským rivalem a obhájcem titulu Atléticem, který má zápas k dobru.

Francouzský útočník Benzema se pohotově trefil ve 40. minutě po Modričově nepovedené střele. Pro nejlepšího kanonýra soutěže to byla 12. branka v sezoně. Bilbao si na Santiago Bernabéu vytvořilo řadu velkých šancí, ale nevyzrálo na madridského brankáře Courtoise. Real tak zvítězil v pátém ligovém utkání po sobě.

před 3 hodinami

Na opoziční mítink v Kyjevě přišly stovky lidí, žádaly demisi prezidenta a volby

Stovky lidí přišly ve středu večer na opoziční demonstraci na kyjevském náměstí Nezávislosti, zvaném Majdan. Demonstranti požadovali předčasné parlamentní volby, aby vznikla nová vláda, odstoupení prezidenta Volodymyra Zelenského a odvolání šéfa prezidentské kanceláře Andrije Jermaka, uvedla agentura Unian.

Deník Ukrajinska pravda odhadl, že na začátek mítinku přišlo asi 2000 lidí, na které dohlíželo asi 4500 policistů. Každou minutou ale počet demonstrantů narůstal.

Kvůli bezpečnostním opatřením byla omezena doprava v centru hlavního města. Policie především částečně zahradila přístupové cesty k vládní čtvrti. Stovky policistů chránily sídlo prezidentské kanceláře. Na její dveře demonstranti házeli drobné mince, což vysvětlovali jako peněžní sbírku, aby Zelenskyj a Jermak mohli odcestovat do Ruska.

Na transparentech nechyběla obvinění Zelenského z vlastizrady či výzvy k odeslání Jermaka na Sibiř. Organizátoři varovali účastníky před počínáním, které by mohlo vyprovokovat konflikt s policii. K žádným potyčkám nedošlo, uvádí na svém webu Ukrainska pravda.

Zdroj: ČTK
Další zprávy