Jak jste se dostal ke sportovní novinařině?
V 16 letech jsem začal psát textové on-line přenosy pro web Onlajny.com, převážně z fotbalových a hokejových utkání v Třinci, odkud pocházím. Tak jsem se dostal i k Aktuálně, s nímž jsem začal spolupracovat před šesti lety stejným způsobem. Časem jsem dostal nabídku zapojit se jako hokejový redaktor, při studiu na vysoké škole to pro mě byla ideální příležitost, jak poznat fungování redakce a získat zkušenosti. Po dokončení bakalářského studia žurnalistiky jsem pak do Aktuálně nastoupil na plný úvazek. Nejblíže mám k hokeji, ale kdykoliv rád vypomůžu i s jinými sporty.
Letos jste reportoval z hokejového mistrovství světa, byla to vaše první podobně velká událost?
Nebyla, už v roce 2017 jsem byl na turnaji v Paříži a Kolíně nad Rýnem, o rok později pak v Kodani a před covidovou pauzou i v Bratislavě. Kromě toho jsem byl v roce 2019 akreditovaný na rychlobruslařském šampionátu v Německu nebo o rok dříve na mistrovství světa v rychlostní kanoistice v Portugalsku.
Zažil jste během těchto pobytů něco, na co dosud vzpomínáte?
Nejsilněji se mi do paměti zapsala Bratislava, kam dorazilo mnoho českých fanoušků a vytvořili úžasnou atmosféru. Navíc se tam našim hokejistům s výjimkou zápasů o medaile skvěle dařilo. A zapomenout nemohu ani závody, v nichž rychlobruslařka Martina Sáblíková získala hned dvě zlaté medaile. Být u toho živě bylo mimořádně silné.
Jak se vlastně na velké mezinárodní podniky dostáváte? Spolu se sportovci, nebo po vlastní ose?
Do Finska jsem teď cestoval se skupinou dalších českých novinářů. Vydali jsme se tam autem přes Polsko, Litvu a Lotyšsko, odkud jsme se pak na trajektu plavili do Helsinek. Pak zbývalo ještě zhruba 200 kilometrů do Tampere, odkud jsem letos reportoval. Cesta byla docela náročná, trvala něco málo přes 24 hodin, ale obešla se bez komplikací.
Jak vlastně vypadá zpravodajův den na mistrovství světa v ledním hokeji?
Záleží, zda se v daný den hrají dva, nebo tři zápasy. Podle toho se přesunuji do haly, odkud připravuji přenosy i články. Mám možnost mluvit s hráči po tréninku, samozřejmostí jsou pak rozhovory po zápasech. S menšími přestávkami stráví člověk v hale většinou celý den. Na pokoj se většinou dostanete až pozdě večer nebo v noci, hokej jsme pak ale schopni u piva s kolegy rozebírat ještě pár hodin. Ráno začíná celý ten kolotoč nanovo.
Měl jste alespoň nějakou chvíli i na vlastní program?
Ano. Hlavně ve dnech, kdy nehrál český tým, jsem se stihl podívat do města. Zúčastnil jsem se komentované prohlídky, kterou pořadatelé připravili právě pro novináře, a jedno utkání jsem zase sledoval čistě jako fanoušek u plátna na náměstí. A díky tomu, že jsem nebydlel přímo v centru, ale v přírodě, jsem se několikrát stihl proběhnout po lese. Rozhodl jsem se také zapracovat na otužilosti a posílení imunity a každý den jsem se vykoupal v jezeře.
Zmínil jste prohlídku, kterou pro vás organizátoři připravili. Jaké ale byly pracovní podmínky?
Velmi komfortní. Novináři měli na stadionu vyhrazené tiskové centrum, kde si každý mohl najít své místo. K dispozici tam byly soupisky, statistiky, voda, kávovar a ve srovnání s předešlými šampionáty i velmi solidní catering v podobě ovoce či slaného a sladkého pečiva. Také v hledišti pro nás byla připravena místa s dobrým výhledem na hru, odkud se navíc bylo možné rychle dostat do mixzóny vyhrazené pro setkávání s hráči. Jinam do zákulisí se novináři nedostanou.
Museli jste dodržovat nějaká speciální pravidla?
Jako jediní lidé na stadionu jsme museli používat respirátory. Smysl jsem v tom nenašel, ale byla to úplná drobnost.
Dostanete se jako zpravodaj k národnímu týmu na požádání, nebo na to existuje nějaký pořadník?
Dostanu se k němu jen v předem určených termínech - po trénincích a po zápasech. Není ale problém požádat skrze tiskového mluvčího o rozhovor s konkrétním člověkem, hráči bývají většinou vstřícní.
Věřil jste letos, že mužstvo konečně získá medaili?
Před začátkem ano, i díky výborným výsledkům v přípravných utkáních. V průběhu turnaje jsem byl ale po slabších výkonech ve skupině už skeptičtější, nicméně po zvládnutém čtvrtfinále jsem si říkal, že jeden ze dvou zbývajících zápasů reprezentace vyhraje. V semifinále proti Kanadě jsem viděl šance 50 na 50, ale nakonec jsme úplně vyhořeli. Naštěstí se pak v boji o bronz podařil reparát.
Jak jste ho prožíval?
Přiznávám, že když jsme po dvou třetinách stále prohrávali, už jsem v obrat moc nedoufal. Hra týmu v první polovině zápasu nedávala velkou naději. Navíc se mi vracely vzpomínky na neúspěšné medailové boje z předešlých turnajů, kdy české výkony v klíčových chvílích vypadaly podobně jalově.
A co jste pak na vývoj v závěrečném dějství říkal?
Byla to paráda! Pro mě jeden z nejsilnějších hokejových zážitků. Že Češi nakonec dokážou nastřílet šest gólů v poslední dvacetiminutovce, asi nenapadlo opravdu nikoho. Když ale Roman Červenka dával na 4:3 - a na své poměry až netypicky divoce gól oslavoval -, začalo to vypadat dobře. Američané se z ledu vytratili, naopak na Češích bylo najednou vidět, že jsou ochotní pro bronz udělat cokoliv.
Oslavy národního týmu v kabině byly velmi euforické. Užíval jste si podobných pocitů?
Ne až natolik, abych zpíval a tancoval, ale na tribuně jsem obrat docela slavil, i když by se to podle pravidel mezi novináři nemělo. Po některých gólech jsem aspoň povyskočil a lehce "zapumpoval" pěstičkou. Přece jen jsme získali medaili po deseti letech a já osobně jsem u toho byl poprvé, takže si toho náležitě vážím.
Jaké dojmy jste si pak odnesl z následného finále?
Předně musím zmínit perfektní atmosféru na stadionu, kterou finští fanoušci pro své oblíbence vytvořili. Po této stránce i podle dramatického průběhu zápasu to bylo skvělé, ale výkon rozhodčích je bohužel kaňkou. Chybným vyloučením kanadského hráče pomohli domácím nepříznivě se vyvíjející zápas vyrovnat. A podobný přešlap pak bohužel předvedli i v prodloužení, Kanada se tak cítí právem poškozena, což je po utkání o zlato samozřejmě smutné.
Máte nějakého hokejového oblíbence, se kterým byste chtěl pořídit větší rozhovor?
Baví mě mluvit s Davidem Pastrňákem, který je upřímný a bezprostřední. Člověk se u toho většinou i zasměje. Skvělým respondentem bývá také Jakub Voráček, ten ale letos na šampionátu bohužel chyběl. Právě jeho mám rád jako hokejistu i osobnost s přesahem. Mimo český tým je pak mým oblíbencem Sidney Crosby. Toho jsem sice naživo viděl hrát, ale možnost mluvit s ním jsem (zatím) neměl.
Hrajete hokej? Pokud ano, s kým byste rád jednou nastoupil?
Hokej jsem odmalička hltal jako fanoušek, ale na led mě to z nějakého důvodu nikdy netáhlo. Přiznám se, že jsem nikdy nestál na bruslích, takže vlastně kecám do něčeho, čemu vůbec nerozumím. Hokejku beru do ruky při hokejbalu a florbalu.
Věnujete se kromě toho i jinému sportu?
Hokej a bruslení se mi vyhnuly asi hlavně proto, že jsem od šesti let hrál fotbal. Vydržel jsem do dorostu a před třemi lety se na trávník a k míči zase vrátil na vesnické úrovni. Vedle toho miluju horské kolo a turistiku, rád si zahraju i badminton.
Chcete se dozvědět více o tom, co děláme? Na Aktuálně+ se vám redakci snažíme přiblížit. Můžete si tam přečíst třeba představení jednoho z našich podcastů Přepište dějiny nebo náhled do projektu Chytré Česko.
