Co je pro prvostupňové žáky těžší - po tak dlouhé době se znovu vrátit do školy, nebo spíše dlouhé měsíce sociální izolace bez kontaktu s vrstevníky?
Určitě to druhé. Epidemiologové mají zúžený pohled na věc svým oborem. Ale lidé, kteří pracují s dětmi, ať už to jsou učitelé, nebo dětští psychologové, vidí, že situace je pro velkou část dětí vážná. Některým to moc nevadí, protože jsou třeba introvertní, samostatní, mají dobré rodinné zázemí a silnou podporu. Ale jinak to pro ně znamená velkou zátěž.
Jsou odtrženi od kamarádů a dalších sociálních kontaktů, od volnočasových aktivit, často žijí nakumulovaně v malém prostoru, musí mnoho hodin koukat do počítače, narůstají jejich úzkosti, depresivní ladění. Děti se cítí hozené dospělými přes palubu, jsou na ně naštvané, cítí absolutní bezmoc, frustraci, beznaděj a zcela ztrácí motivaci, když vidí, že zkrátka nejsou pro politickou reprezentaci a odborníky prioritou. A to měly opravdu velkou trpělivost a dlouho se to snažily zvládat.
Jak náročný je lockdown a zavření škol na psychiku žáků druhého stupně a středoškoláků, kteří jsou zvyklí na ještě mnohem bohatší sociální kontakty než žáci prvního stupně? Navíc jejich návrat do lavic je zatím nejistý a tak trochu v nedohlednu, právě proto, že z epidemiologického hlediska představují kvůli svým kontaktům větší hrozbu.
Stále se mluví o tom, kolik toho zameškali z probírané látky, ale tady už jde hlavně o psychické zdraví a sociální život. Doufám, že tam tyto teenagery vrátí aspoň na několik týdnů před letními prázdninami. Oni už prostě potřebují zvednout kotvy z domova, jít se vyvětrat, sejít se s kamarády. Já jako psycholog vidím spoustu dětí a mladých lidí, jejichž stav už je velmi na pováženou. Situace je opravdu vážná a úvahy, že by se vrátili až na podzim, mi připadají dost hrozné.
Martin Hofman
Martin Hofman je psycholog a psychoterapeut, věnuje se dětem, dospívajícím i dospělým, mimo jiné se specializuje na diagnostickou a terapeutickou práci se školními třídami. Kromě soukromé psychologické praxe působí jako psycholog na Gymnáziu Slovanské náměstí v Brně, pracoval také jako školní psycholog na základní škole či v krizovém centru pro děti a dospívající. Je terapeutem a lektorem Českého institutu biosyntézy a do oblasti školství přináší inspirace a aplikace tohoto holistického přístupu, který říká, že psychické a tělesné procesy jsou spolu provázané. Vytváří krátkodobé i navazující programy pro učitele.
Zvládají tuto situaci hůře než prvostupňoví žáci nebo předškoláci?
Obecně vzato jsou žáci na prvním stupni z hlediska psychologického vývoje mnohem stabilnější, pozitivnější a motivovanější. Ti druhostupňoví a středoškoláci procházejí pubertou a nutně potřebují i jiné vztahy než ty rodinné, byť by měli sebelepší rodinu.
Prioritou je chránit nejrizikovější skupinu - lidi nad 65 let.
Je to taková ochrana obyvatel za každou cenu: nemůžete jít na pohřeb někoho blízkého, protože stát vás chrání. Nemůžete se jít rozloučit s umírajícím do nemocnice, protože stát vás chrání. Musíte sedět doma v bezpečí, nemůžete sportovat, protože stát vás chrání, bez ohledu na to, jaký vliv má na naše zdraví obezita a nezdravý životní styl vůbec.
Navíc absolutně ignorujeme, že se nám na druhé straně spektra začíná tvořit jiná ohrožená skupina - děti a mladí lidé, kteří jsou ohroženi úzkostmi, depresemi a ztrátou nejrůznějších návyků. Je nejvyšší čas začít se dívat i do tohoto spektra populace. Navíc vláda neustále bere na zřetel hlavně průmysl, ekonomiku, finance, zatímco studium a děti se ocitly na druhé koleji.
Ekonomický think-tank CERGE-EI vypočítal, že jeden týden bez školní výuky v Česku by se během budoucích dekád mohl nasčítat do ztráty až 66 miliard korun ve formě jejich snížené produktivity práce. Varují proto, že uzavírání škol je velmi mylně považováno za levný nástroj brždění epidemie, zkrátka jen proto, že se tato ztráta neprojeví hned.
Také se pak spousta těchto dětí bude dlouhodobě léčit s úzkostmi či depresemi, což rovněž přinese velké ekonomické, zdravotní i sociální náklady. Nelze zkrátka, abychom tuto generaci dětí obětovali. Přijde mi, že jsme si tento pohled "žáci až potom" příliš normalizovali, stejně jako jsme si příliš normalizovali nošení roušek ve třídách.
To vám potvrdí každý, kdo pracuje ve škole, že děti si o přestávkách roušky sundají, aby se mohly najíst a napít, takže pak je toto nařízení podle mě k ničemu. Další věcí je, že vám pak žáci řeknou, že si roušku mění jednou za čtrnáct dní. A nevidět dlouhé měsíce lidem ve škole do obličeje a nevnímat jeho mimiku, jeho emoce také není nic, na co bychom si podle mě měli zvykat.
Zmínil jste, že stát nás nechává sedět doma v bezpečí, aby nás ochránil před epidemií. Jenže domov pro mnohé děti není tím bezpečným místem. Žijí třeba v nefunkčních rodinách, kde vládne násilí nebo alkohol. A není úniku, protože nemohou do školy, na kroužky ani za kamarády. Co to udělalo s jejich psychikou?
Děti jsou izolované v podmínkách, v nichž jim není dobře. Hodně opatření jde bohužel na úkor mladé generace, takže teď už by se mělo myslet na jejich těžkosti a udělat zásadní kroky k jejich normálnímu životu.
Nejen že tyto ohrožené děti nemohly a často stále ještě nemohou do bezpečí školy, nízkoprahových center či zájmových kroužků, ale navíc ještě stále prezenčně nefungují psychologové a psychoterapeuti, kteří nejsou ve zdravotnickém režimu. Mohou dávat jen on-line konzultace. Jak citelné to je omezení?
Představte si, že budete dělat on-line konzultaci s osobou, která žije s někým, kdo se vůči ní chová násilně. A ten násilník bude ve vedlejší místnosti. Nebo jak si mám promluvit s dítětem, které si potřebuje popovídat o tom, jak už mu rodiče pijou krev, a oni budou ve stejném či vedlejším pokoji? Odborné asociace k tomu opakovaně dávaly stanoviska, ale nikdo je nereflektoval. Duševní zdraví není v tomto státě hodnota, vzdělání není hodnota, volný čas není hodnota, jediná hodnota je, aby lidé chodili do práce.
Mnozí žáci prožívají dilema: on-line hodiny doma nemohou vystát, na druhou stranu se obávají návratu do škol, že zase přijde ten "kobercový nálet" písemek a zkoušení jako před Vánocemi. U on-line testů jde totiž velmi špatně ohlídat, aby si žáci odpověď nenašli na internetu nebo aby nespolupracovali s kamarády. Je ale vlastně toto honění známek v této situaci tak důležité?
Mnohem důležitější je nyní zaměřit se na duševní pohodu žáků. Mnozí učitelé to již chápou a snaží se s dětmi povídat si o jejich pocitech, o tom, jak se mají, a snaží se je lidsky podpořit. Ale pak je tu jiná část pedagogů a ta si toto neumí nebo nechce uvědomit. Kamarád, který učí na gymnáziu, mi říkal, že před Vánocemi dala paní ředitelka pokyn, aby se psaly "jenom" čtyři písemky denně. A takhle to šlo celý týden.
Učit by se měly hlavně kompetence, takže by pak nevadilo, že si dítě najde informace, naopak. Vždyť právě práce s informacemi a umět je použít je velmi důležitá kompetence. Tak ať učitelé dávají písemky takové, kde by zkoušeli schopnost informace aplikovat a přemýšlet o nich, a ne informace samotné. Jedná se o obrovskou mezeru českého vzdělávání a teď je šance ji zacelit.
Je tedy vlastně pochopitelné, že žáci podvádějí?
Stále máme přeplněné osnovy a velká část znalostí je založena jen na tupém memorování, které dětem oprávněně nedává smysl. A tak je takto nepřímo naučíme podvádět a obcházet systém. Přednáším na pedagogické fakultě a ptávám se tam studentů, ať se přihlásí, kdo někdy na fakultě podváděl. Přihlásí se jich 90 procent. Obcházet nesmyslná nařízení nám pak od dětství přijde normální, jenže v jiných státech to rozhodně normální není. Teď máme příležitost to změnit a zredukovat obsah učiva.
Co s dětmi dělá takto dlouhý přesun do virtuálního světa? Už před pandemií a distanční výukou se upozorňovalo na to, jak nezdravě dlouhý je jejich "screentime", čas před obrazovkou, ať již počítače, nebo mobilu. Nyní se prodloužil skoro na celý den: dopoledne on-line výuka, odpoledne on-line úkoly, večer sociální sítě a počítačové hry.
Děti zcela ztratily denní režim. Zvláště ty, které jsou doma samy, protože rodiče odcházejí do práce a nemají home office. Často ani nevylezou z postele, nepřevléknou se z pyžama a v takovém zvláštním stavu se účastní vyučování. Pak plynule přejdou do on-line zábavy, a pakliže na ně rodiče nemají čas, od obrazovky se mnohdy nevymaní. Virtuální svět však není opravdový život, ten se odehrává v reálném prostředí a prostřednictvím reálných kontaktů.
Kromě žáků základních škol nebo gymnazistů, jejichž výuku lze jakž takž převést do on-line prostředí, tu máme třeba učně, věnující se ryze praktickým oborům - od budoucích řemeslníků po budoucí kuchaře. Ti nemohli on-line dělat ze svého oboru v podstatě nic. Co s teenagerem dělá taková nemožnost seberealizace a seberozvoje?
Jedná se o děti, které si vlastně rok nesáhnou na podstatu svého budoucího řemesla a učí se jen teorii. Musíme si uvědomit, že takto to zkrátka nemůže zůstat a musíme hledat jinou cestu z problému. Může přijít další mutace, znovu budeme zavírat školy a ti učni se znovu nebudou rozvíjet ve svém oboru? Chybí mi diskuse o jiných řešeních. Vzdělávání a volnočasové aktivity by podle mě měly být to poslední, co zavřeme, ne to první.
Učni, kteří letos končí tříletý obor, měli dva ročníky narušené pandemií. Chybí jim zručnost, dovednosti, zkušenosti a někteří navíc vidí, že jejich obory jsou zavřené a těžko v nich budou zaměstnavatelé přijímat nezkušené nováčky. Co dělá s osmnáctiletým člověkem takováto existenční nejistota?
Jedná se o globální ztrátu pocitu jistoty. Snažím se vysvětlovat učitelům, že děti reálně čelí situaci, které čelily generace před námi za války. Jedná se o stav intenzivního ohrožení a absolutního rozkladu jistot, které tu fungovaly. Minulý rok na jaře byla pro nás myšlenka, že by děti nešly rok do školy, absolutně nepředstavitelná a bizarní. Musíme začít dětem vracet aspoň základní důvěru ve svět.
Nemůže být aspoň určitou výhodou tohoto stavu, že si děti uvědomí, jak jim vlastně škola schází, jak jim schází skutečné sociální kontakty, které jim komunikace přes sociální sítě nenahradí, a i třeba ještě nedávno tak obyčejné věci jako běhat s kamarády venku nebo navštívit prarodiče?
Ano, jako bohatá společnost si určitých zdánlivě samozřejmých věcí nevážíme. V rozvojových zemích jsem znal situace, kdy když postavili dětem školu, tak do ní chodily už brzy ráno, aby si ji užily, a pak je z ní pozdě odpoledne nemohli dostat. Ale i u nás spousta dětí chodila do školy ráda, socializovala se tam, těšila se na kamarády, učitele.
V této situaci bychom si měli uvědomit, že škola má především dělat z dítěte člověka, který umí s ostatními komunikovat a vycházet. Nejde o výrobnu pracovníků. Schází tomu lidský rozměr. Zatímco většinu látky člověk dávno zapomněl, dobře si pamatuje, jaké bylo ve třídě klima, jak se mu tam žilo, jak se k nim pedagogové chovali, jak je učili o věcech přemýšlet a diskutovat. A to jsou právě ty klíčové kompetence pro život.
Mohla takováto krize třeba i zvýšit naši odolnost nebo schopnost improvizovat?
Ano, museli jsme všichni začít improvizovat. Právě školství se hodně posunulo dopředu, učitelé se naučili improvizovat a účelně a zajímavě používat moderní technologie. Děti a dospívající se posunuli více k samostatnosti, rodiče si prohloubili své rodičovské kompetence, protože mají teď své potomky mnohem více na starosti.
Jak se pandemie a lockdown projevily na vaší práci dětského a školního psychologa? Zažíváte nápor klientů?
Ano, nikdy jsem neviděl tolik klientů v tak těžkém psychickém stavu, a to napříč věkovými skupinami. Pracuji i s dospívajícími a dospělými, takže populaci vidím v celém průřezu a odpovídá to celospolečenské situaci. Dalším dopadem je nutnost dělat práci on-line, což ji do značné míry omezuje. Nicméně snažíme se s danou situací ve škole pracovat, děláme pro žáky psychologické on-line workshopy, bavíme se o relaxaci, o zvládání frustrace a o tom, jak pracovat sám se sebou, aby měli podporu. Podobné služby děláme v rámci Institutu biosyntézy pro učitele, pro něž je ta situace podobně složitá.
Chybí žákům zdroje, ze kterých čerpat pozitivní energii?
Nějaké vnitřní zdroje máme, ale jde o to, jestli s nimi umíme pracovat. A to se je právě snažíme naučit: najít, co nám pomáhá tuto situaci překonat. Když se dětí ptám, většina z nich dá nějaké takové zdroje dohromady a inspiruje tím ostatní, povzbudí je to a dobije. Své vnitřní zdroje musíme umět používat vědomě, rozšiřovat jejich paletu a čerpat z nich.
