Kasama - Piloti kamikadze pro dnešní generace představují symbol šílených sebevrahů. Zmanipulované blázny ochotné obětovat se za japonského císaře.
Během druhé světové války se střemhlav vrhali na spojenecké lodě vstříc jisté smrti.
Jakým způsobem k tomu mohli být donuceni? Přivedl je k obětování vlastního života fanatismus a válečná propaganda?
Agentura Associated Press nyní přinesla výpověď několika z nich. Vyvrací pověsti a stereotypy, které se po léta k tomuto fenoménu vážou.
Z vyprávění je zřejmé, že japonští piloti měli jen málo společného se současnými sebevražednými útočníky. Byli to mladí lidé podobní těm, kteří žili kdekoliv jinde na světě v té době. Byli to idealisté a vlastenci. Především ale neměli příliš na výběr, a tak se obětovali za vlast.
Božský vítr
Slovo kamikadze znamená v japonštině "božský vítr" a odkazuje na tajfun, který ve 13. století zničil mongolskou flotilu chystající se na obsazení říše vycházejícího slunce.
Na konci druhé světové války si toto označení vysloužily speciální jednotky sebevražedných pilotů, kteří měli ve svých výbušninami napěchovaných letounech pomoci Japonsko spasit podruhé.
Podle oficiálních odhadů jich během války zemřelo na 2,5 tisíce, v některých historických pramenech lze ale najít i vyšší čísla.
Přejete si stát se kamikadze?
Kamikadze byli verbováni z řad pilotů. Nikdy nebyli osloveni prvorození synové, kteří byli v tradiční japonské společnosti chápáni jako pokračovatelé rodu.
Adepti byli vybíráni na základě jednoduchých dotazníků, které obsahovaly jednu jedinou otázku: Přejete si připojit se ke kamikadze? Vybrat bylo možné ze tří odpovědí: a) ano, moc si to přeji; b) ano, přeji si to; c) nepřeji si připojit se.
V roce 1945 byl ve svých třiadvaceti letech před takový dotazník postaven i Hisaši Tezuka, v té době stíhací pilot japonského císařského námořního letectva.
Na rozdíl od několika svých kolegů, kteří zaškrtli odpověď téměř okamžitě, si dotazník prohlížel dlouhou dobu, než dokázal odpovědět. Nevěděl, zda si někdy někdo dovolil odmítnout.
Až později zjistil, že ti, kdo to zkusili, dostali jednoduše druhý pokus na to, aby odpověděli správně.
Připraveni zemřít
Tazuka nakonec přeškrtl možnost b) a napsal vlastní odpověď: Připojím se.
Odpověď, která ve své jednoduchosti vystihuje to, co cítil. "Nemohl jsem zaškrtnout, že si to přeji, protože jsem si to nepřál," líčil dnes třiadevadesátiletý Tazuka.
Tak se zrodil další pilot kamikadze. Poháněn vlastenectvím, nutností a ochotou se obětovat. Neměl vlastně žádnou jinou možnost.
Dostal pětidenní propustku, aby mohl navštívit rodinu. Přesto neměl to srdce říci jim pravdu. "Byl jsem připraven zemřít, moje mysl byla zcela prázdná," popsal AP své pocity.
Život mu nakonec zachránilo načasování. Ve chvíli, kdy seděl ve vlaku na cestě na svoji první a zároveň jedinou vojenskou operaci v roli kamikadze, císař Hirohito v rozhlase oznámil kapitulaci Japonska.
Po konci války již nikdy letadlo nepilotoval, na létání ve stíhacích letounech dnes jen nostalgicky vzpomíná. "Víte, jak vypadá duha z kabiny letadla? Je to dokonalý kruh."
Válka se mu ale protivila, a tak v armádě nezůstal. Pracoval jako obchodní konzultant a na svých služebních cestách často navštěvoval i Spojené státy. O tom, že byl za války kamikadze, nikdy s nikým nemluvil.
Mami, tati, právě vzlétám
Výcvik sebevražedných pilotů spočíval v tréninku střemhlavého klesání na vybraný cíl tak, aby těsně před nárazem letoun opět navedli vzhůru.
Při skutečném útoku "naostro" měli piloti za úkol odeslat poslední zprávu v Morseově kódu a držet signál až do konce. V řídícím středisku věděli, že pilot je mrtev, když dlouhé pípnutí náhle přerušilo ticho.
Jošiomi Janai přežil, protože se dopustil vzácné chyby - nedokázal zaměřit svůj cíl. I jemu tehdy bylo pouhých 23 let.
Před svojí misí zanechal svým rodičům dopis, který má schovaný dodnes. "Mami, tati, právě vzlétám. Zemřu s úsměvem na tváři. Půjdu první a počkám tam na vás,” stojí v něm.
Zabíjel perem
Úkol dohlížet na výcvik pilotů a nakonec je i poslat na jistou smrt měl tehdy dvaadvacetiletý Fudžio Hajaši. Patřil k prvním dobrovolníkům, kteří se do projektu kamikadze zapojili.
Věří, že nebýt jich, vůbec by se nakonec neuskutečnil. Nikdy se za to nedokázal přestat obviňovat.
Celý zbytek života ho doslova mučila vina za to, že poslal desítky mladých mužů na smrt. Každý den zapisoval na seznam sebevražedných pilotů nová jména. Sám říká, že je zabíjel svým perem.
Po válce vstoupil do armády a jako její člen se účastnil pamětních akcí na uctění památky padlých pilotů.
"Každý den, kdykoliv si vzpomenu na ty, kteří kvůli mně zemřeli, nedokážu udržet slzy,” napsal ve svých pamětech. "Myslím na ty muže, které jsem zabil svým perem, a prosím o odpuštění.”
Někdo si to musí pamatovat
Se svou minulostí se nikdy nedokázal smířit a nevyprávěl o ní ani svým dětem. Válka pro něj skončila až jeho vlastní smrtí.
Školicí středisko pro kamikadze se nacházelo ve městě Kazama severně od Tokia. Budově, v níž sídlilo, dnes hrozí zánik. Proti tomu bojují dobrovolníci sdružení v organizaci, jejímž cílem je uchovat vzpomínky na piloty kamikadze.
Někdo si to totiž musí pamatovat za ně, říkají přeživší piloti.
