Živě z poslední vsi před frontou: Výbuchy už nikoho neděsí

Petr Štefan, Člověk v tísni
28. 4. 2015 10:00
Nedaleké Debalceve se dostalo na titulní strany světových médií. O obci Luhanske na východě Ukrajiny ale téměř nikdo neslyšel.
Luhanská lidová republika.
Luhanská lidová republika. | Foto: Reuters

Luhanske (Od našeho spolupracovníka) - "Dál nemůžete jet, objeďte to tady vedlejší cestou," říká nekompromisně ukrajinský voják.

"Proč?" ptáme se. "Ten most za mnou mohou ostřelovat," odpoví stroze a my musíme sjet na vedlejší cestu.

Jsme na silnici spojující Artěmivsk s Debalceve. S přibývajícími vojenskými zátarasy ubývá osobních aut a na toto kontrolní stanoviště přijíždíme již jen spolu s tankem.

Na dalším zátarasu je vidět souvislý pás zákopů. Ty zarostly do už tak zjizvené krajiny na Donbasu, podobně jako stovky důlních věží. Navršené pytle s pískem na bojových pozicích dotváří místní siluetu stejně jako haldy vytěžené hlušiny.

Jenže tady v zákopech v pravidelných rozestupech stojí vojáci se zbraněmi a ostražitě hledí směrem, kam jedeme. Všechno nasvědčuje tomu, že bojová fronta už nebude daleko.

Střechu má málokdo, okna nikdo

Zatímco ukrajinské Debalceve se před pár týdny alespoň "prostřílelo" do titulků všech světových médií, o vesnici Luhanske, ležící jen 16 kilometrů daleko, nikdo neví. Přesto tu vystrašeným lidem ukrytým ve sklepích padaly na hlavy desítky bomb denně. Právě sem míříme s humanitární pomocí Člověka v tísni.

Luhanske je poslední vsí na území pod správou ukrajinské vlády. Nedaleké Debalceve už leží na území ovládaném proruskými separatisty a mezi oběma městy je neprostupná bojová fronta, kde teď - pár týdnů po podpisu minských dohod - vládne křehký klid.

V okolí se stále ozývají výbuchy. Daleko častěji, než by se na příměří slušelo, ale takhle prostě místním příměří zní.

Jedna z explozí se ozývá už hodně blízko nás a oblak prachu, který se záhy objeví nedaleko, pomalu stoupá k nebi.

Podél rozstřílené školy, kde si vojáci z učeben udělali válečné ležení, sjíždíme do Luhanského. Před radnicí postávají desítky lidí, které sem telefonem svolala místní starostka Galina Petrovna a její spolupracovníci.

"Ještě na začátku roku tady bylo registrovaných 2860 lidí, ale hodně jich pak uteklo před bombardováním. Odcházeli především mladí s dětmi, chtěli je odvézt do bezpečí. Staří většinou zůstávali," líčí situaci s tím, že mnoho lidí strávilo ve vesnici nejkrušnější časy, kdy byla na dohled od ohniska bojů o Debalceve, pod neustálou palbou.

Následky únorových bojů o Debalceve a okolí jsou vidět všude kolem. Málokterý dům má střechu, okna tu nemá vůbec nikdo a leckdo má na zahradě kráter po bombardování.

Příměří protnuté výbuchy

Ve školce zeje zlověstná díra od granátu, ohořelá okna v nemocnici poseté kulkami jen podtrhují smutné otisky války. Místností, kde tým Člověka v tísni místním vysvětluje, jak vyplnit formulář, aby v budoucnu mohli dostat finanční příspěvek ve výši 300 dolarů, každou chvíli otřese výbuch.

Nikdo z místních ale ani nehne brvou. V uplynulých měsících zažili stovky výbuchů jen pár metrů od sklepů, kde se snažili přečkat nejhorší.

Foto: Petr Štefan, Člověk v tísni

"Ostřelování už polevilo. Teď už jen na polích odpalují nevybuchlé miny," říká starší muž. Zní to, jako by přesvědčoval sám sebe, načež se mu do řeči vmísí žena a z kabelky vytahuje střepiny velké jako dlaň. "Včera to přiletělo od kolchozu na práh našeho domu a málem mi to zabilo sestru a bratra," stěžuje si. "Bouchá to každý den, však to sami slyšíte."

Na uplynulé týdny by zdejší nejraději zapomněli. "V lednu jedna střela dopadla kousek od našeho domu, o den později jedna spadla do zahrady a další těsně před náš dům. Tak jsme s manželem utekli a pronajali si byt ve Svetlodarsku, ale tam se začalo také bojovat a museli jsme utéct znovu," popisuje úprk před válečným běsněním osmapadesátiletá Galina Nikitičina. A dodává, že z jejich ulice utekli všichni sousedé a některé domy jsou totálně zničené.

"Bojím se, ale kam bych šla? Nemám žádné peníze a tady jsem se narodila a žila celý život," vysvětluje Galina. Nyní musí vyžít s penzí 1050 hřiven měsíčně, a to na živobytí zdaleka nestačí.

Okna už tu nemá nikdo. Sklo nahradí fólie.
Okna už tu nemá nikdo. Sklo nahradí fólie. | Foto: Petr Štefan, Člověk v tísni

"Kdybych dostala příspěvek, tak bych si koupila jídlo a léky. Ty jsou teď čím dál tím dražší. Jen jedny prášky mě stojí 224 hřiven, tak jak mi má tisícovka vystačit? A to nepočítám plyn a další poplatky," popisuje útrapy.

Dům shořel do základů

"My jsme odsud utekli k dceři, a když jsme se vrátili, dům tu prostě nebyl. Shořel až do základů. Teď nemám oblečení, jídlo, vůbec nic a spím různě po sousedech," říká starší pán a dodává, že je to poprvé, co dostává humanitární pomoc.

Za dlouhé týdny bojů ostatně do takové blízkosti fronty dorazila pomoc jen dvakrát. Červený kříž sem přivezl potravinové balíky a seniorům nad 65 let rozdávala pomoc i Nadace Rinata Achmetova, nejbohatšího Ukrajince. "Z lidí, kteří dnes dorazili, ale pomoc zatím nedostal téměř nikdo," říká starostka.

Kromě žádosti o finanční příspěvek lidé dostávají to, po čem je teď na Donbasu největší poptávka - svíčky, deky a především fólie na zakrytí vysklených oken a děr ve střechách.

"Jednu stranu domu mám úplně zničenou a všechna skla jsou rozbitá, tak se mi fólie hodí," říká muž v čapce, sedá na kolo a odjíždí spravovat dům, aby do něj nezatékalo. Rodiče, kteří utekli s dětmi, většinou nechávají ratolesti dokončit školní rok v místě, kde našli dočasné útočiště. Ale domov je domov, a tak se lidé do vesnice pomalu vrací.

Často najdou jen trosky toho, co léta budovali. Mnoho domů obsadili vojáci, z jiných jsou ruiny.

Vzkřísit svůj život zcela bez prostředků a zdrojů příjmů - a k tomu na Donbasu, který už před válkou trpěl mnoha ekonomickými a sociálními neduhy - bez pomoci často nejde. "Snažíme se stále zajistit pomoc od různých organizací, protože lidé často nemají ani na jídlo," říká starostka.

"Pomalu obnovujeme elektřinu i vodu, ale například vodovod poničily miny a některé jsou stále v zemi. Pyrotechnici měli přijet dneska, ale museli jet jinam, tak snad dorazí zítra," naráží Galina Petrovna na hrozbu, která bude východní Ukrajinu strašit ještě dlouho.

Válka jednou nohou zůstala

Nevybuchlá munice se tady válí všude kolem a představuje hrozbu nejen pro nenechavé děti. Na radnici proto visí leták, který ukazuje, jak různé rakety, miny nebo granáty mohou vypadat, a důrazně varuje, aby se jich člověk nedotýkal.

Varování před nebezpečnou municí.
Varování před nebezpečnou municí. | Foto: Petr Štefan, Člověk v tísni

Kousek od trosek nemocnice, kde se ozývá dávka ze samopalu, kráčí pohřební průvod na zdejší hřbitov. Opodál stojí za plotem Jelena a smutně kouká na kráter před svým domem.

Pár desítek kilometrů odsud ve Slavjansku už téměř není poznat, že je za humny bojová fronta. Zprávy o den později ale prozrazují, že pár povstaleckých raketových útoků poblíž míst, které jsme navštívili, opět zasadilo příměří vážný šrám.

Další důkaz toho, že válka ještě jednou nohou na Donbasu zůstala.

 

Právě se děje

Další zprávy