Tento článek vyšel 2. dubna 2015 ve speciálu deníku Hospodářské noviny. Jeho autor Ondřej Soukup v něm hledá odpověď na otázku, která je mimořádně aktuální i dnes: "Máme se bát Ruska?" Text byl zařazen do letošního hlasování o Česko-slovenskou cenu veřejnosti, která je součástí Novinářské ceny 2015. Nabízí detailní - a stále platný - vhled do světa současného ruského vládce. Proto vám ho nabízíme znovu.
Praha/Moskva - Až do loňské zimy (2013/2014 - pozn. red.) panoval relativní klid. Pak ale Rusko vtrhlo na ukrajinský Krym, anektovalo ho, a vydalo se tak na novou cestu agresivní politiky. "Když USA mohly Mexiku sebrat Texas, proč my nesmíme připojit Krym?" citoval jeden z novinových titulků prezidenta Putina.
Ještě před půldruhým rokem (text vznikl najaře roku 2015 - pozn. red.) by se takové výroky zdály jako vtip. Jenže pak ruská rozpínavost vygradovala konfliktem na východní Ukrajině, při němž umírají lidé.
Novinářská cena 2015
Do letošního hlasování o Česko-slovenskou cenu veřejnosti, která je součástí Novinářské ceny 2015, byl zařazen i text Ondřeje Soukupa "Svět podle Putina". Nabízí detailní - a stále platný - vhled do myšlení současného ruského vládce.
Hlasovat pro něj můžete ZDE. Děkujeme!
Ruský prezident se rozhodl, že změní současné uspořádání světa, kdy poslední čtvrtstoletí jsou jedinou supervelmocí Spojené státy. Napětí roste a svět si klade otázku: Máme se bát Ruska?
Putin a jeho klíčoví lidé
Jenže čeho se vlastně bát? Svět vnímá současné Rusko jako metaforu pro Putina – není to ale jen ruský prezident, kdo určuje současnou agresivní politiku. Podílí se na tom ještě několik jeho nejvěrnějších jedinců, kteří při něm stojí od počátku jeho politického vzestupu. Ale dál už de facto nikdo jiný.
Putin za patnáct let své vlády trpělivě budoval autoritativní režim. Klasická demokratická soutěž politických sil, které nabízejí voličům své vize a pravidelně se střídají u moci, zde neexistuje.
Po neklidném období po rozpadu SSSR v 90. letech totiž ruský prezident nevnímá demokracii jako systém, který zemi přinese stabilitu. Zatlačil proto na politickou opozici, která buď dobrovolně přijala roli stafáže jako komunisté nebo Žirinovského liberální demokraté, nebo byla vytlačena do hlubokého ghetta, emigrace či vězení.
Putin sice navazuje na caristické tendence silného vůdce, jehož postavení nikdo nemůže zpochybnit, na druhou stranu ale nikdy netrpěl pocitem člověka, který vše ví nejlépe.
Jistě, velmi rychle se vypořádal s vlivem oligarchů, kteří si zvykli ovlivňovat ruský politický život. Mediální magnáti Vladimir Gusinskij a Boris Berezovskij přišli o své televizní kanály a skončili v emigraci.
Michail Chodorkovskij chtěl postavit soukromý ropovod do Číny, a dokonce prodat část akcií jedné americké ropné společnosti: proto dostal příležitost přemýšlet o těchto svých "chybách" během deseti let šití palčáků za polárním kruhem. Ostatní oligarchové se poučili, a nejenže nevstupovali do politiky, ale zvykli si také svá důležitá byznysová rozhodnutí konzultovat s Kremlem.
V prvních dvou Putinových prezidentských obdobích existoval podle metafory publicisty Alexandra Morozova jakýsi "kolektivní Putin". Tedy desítky osobností, které se ztotožňovaly s tím, jakým způsobem ruský prezident vládne. "V ekonomice tento kolektivní Putin obsahoval třeba levicového ekonoma Sergeje Glazjeva, přemýšlejícího o návratu centrálního plánování, stejně jako liberálního ministra financí Alexeje Kudrina. Ve filmu to mohl být apologet šlechtictví Nikita Michalkov i brutální realista Sergej Balabanov," říká Morozov.
Další vlivnou skupinou byl ekonomický blok vlády, sestávající především z petrohradských liberálních ekonomů. Ti určovali hospodářskou politiku a mají největší zásluhu na zjemnění důsledků hospodářské krize v letech 2008–2009 díky vytvoření stabilizačního fondu.
Velkou roli hrál také silový blok, jehož zájmy sahají do většiny oblastí ekonomiky. Značný vliv měli šéfové státních firem, ať již jde o finančníky, jako jsou German Gref ze Sberbank a Alexej Kostin z VTB, dále vládce Gazpromu Alexej Miller či ředitel jedné z největších světových ropných firem Rosněfť Igor Sečin.
Putin se také pravidelně setkával se svými dávnými petrohradskými známými, podnikateli typu Gennadije Timčenka nebo bratry Rotenbergovými, kteří shodou okolností výrazně zbohatli po nástupu současného ruského prezidenta do Kremlu. Putin naslouchal také svým dávným kamarádům, se kterými v první polovině 90. let zakládal chatové družstvo Ozero.
Bankéř Jurij Kovalčuk se tak stal majitelem největšího soukromého mediálního holdingu, což ukazuje na míru důvěry, kterou k němu Putin chová.
Prakticky všichni pozorovatelé kremelského zákulisí se ale shodují, že Putinův kruh klíčových lidí se v posledních letech výrazně zúžil. "Dnes to jsou vlastně skoro jenom lidé ze silových struktur, pět až šest lidí, všichni ostatní jsou jen vykonavatelé," říká profesor Mark Galeotti, který kromě New York University přednáší i na ruské diplomatické akademii MGIMO.
Ostatně i v propagandistickém pseudodokumentárním filmu "Krym. Návrat do vlasti" Putin říká, že rozhodnutí o nasazení ruských vojáků na poloostrově přijal v úzkém kruhu čtyř osob. S velkou mírou jistoty to byli lidé, které představujeme na protější stránce.
Jednu oblast si ale Putin nechával vždy pro sebe – zahraniční politiku. "Tady rozhodnutí přijímá on sám, ostatní jsou v roli poradců nebo vykonavatelů. Ta rozhodnutí jsou založena na přesvědčení prezidenta o tom, co je v zájmu Ruska, na jeho filozofických názorech a intuitivním přesvědčení, co je správně," říká respektovaný moskevský politolog Dmitrij Trenin.
Zrada Západu
Putin ale přitom původně nebyl žádným protizápadním politikem. Hned po nástupu do funkce prezidenta na přelomu tisíciletí se snažil spřátelit s předsedou NATO Patem Robertsonem a byl jedním z prvních, kdo vyjádřil soustrast americkému prezidentovi Georgovi W. Bushovi po teroristických útocích z 11. září.
Také dovolil USA použít základny ve střední Asii, což do té doby bylo zcela nemyslitelné. Ruský prezident také hovořil o možnosti vstupu do NATO a Evropské unie, byť ve střednědobé perspektivě.
Jenže tyto námluvy neměly dlouhého trvání. Americký prezident Bush, který údajně uviděl "Putinovu duši", v roce 2003 i přes výhrady Ruska zaútočil na Irák kvůli údajným zbraním hromadného ničení. To se ovšem následně ukázalo jako selhání amerických zpravodajských služeb, Saddám Husajn žádné chemické zbraně neměl.
Putina v té době znepokojily i revoluce v Gruzii a na Ukrajině: vnímal je jako akci amerických tajných služeb k prosazení protiruských režimů.
Nejdřív to svět bral na lehkou váhu, ale později všem zatrnulo. To když Kreml začal dávat jasně najevo, že tyto události vnímá jako zradu Západu, který při rozpadu socialistického bloku a následně i Sovětského svazu měl slíbit, že NATO se nebude rozšiřovat na východ – pokud tedy taková ujištění vůbec padla.
Argument, že země jako Česko, Estonsko nebo třeba Gruzie mají stejné právo vybírat si, do kterých spojenectví vstoupí, nikdy Kreml nebral příliš vážně.
Zlom podle všeho nastal v době, kdy se prezidentem stal Dmitrij Medveděv a Putin usedl do křesla premiéra. Medveděv od něj dostal v zahraniční politice do značné míry volnou ruku a jeho, jak se ukázalo, dočasný nástupce se vydal zlepšovat vztahy se Západem, těžce pošramocené během druhého funkčního období George W. Bushe.
Po třech a půl letech ovšem byl Putin výsledky rozčarován. Podařilo se podepsat jen dohodu o omezení strategických zbraní, na níž měly zájem obě strany a nevyžadovala skoro žádné úsilí. Rusko také konečně po více než deseti letech vstoupilo do Světové obchodní organizace WTO.
Ovšem Rusům se už nepovedlo zcela odvrátit americký plán na vybudování protiraketové obrany v Evropě a v roce 2011 se Rusko cítilo podvedeno útokem států NATO na Libyi. Poslední kapkou byly ruské demonstrace ze zimy 2011/2012, kdy městská inteligence protestovala proti Putinovu ohlášenému návratu do prezidentského křesla. Pro Putina to bylo důkazem spiknutí západních tajných služeb.
Jako rovný s rovnými
V kostce se nová Putinova doktrína dá popsat jako snaha, aby Rusko bylo celosvětově vnímáno stejně suverénně jako Spojené státy. Předpokládá to vyloučení jakéhokoli vnějšího vlivu na vnitřní politiku Ruska, sjednocení obyvatel okolo obnovené národní myšlenky a získání svobody na mezinárodní aréně pro bránění tzv. ruského světa.
Dosavadní výsledky ale nejsou zrovna přesvědčivé. Očekávaně nejjednodušší bylo odříznutí příliš těsných vztahů se Západem: nevládní organizace se nyní bojí zahraničních grantů, státní úředníci nesmějí vlastnit majetek v zahraničí a pro jistotu jim bylo doporučeno, aby dovolenou raději trávili doma.
Speciál "Máme se bát Ruska?"
Kompletní speciál Hospodářských novin, jehož součástí je i článek Svět podle Putina, najdete ZDE.
Horší je to ale s novou národní myšlenkou. Ruský nacionalismus nemůže být státní ideologií vzhledem k pestrému národnímu složení a Putinem preferovaný státní patriotismus není dostatečně sexy. Takže jediné, co funguje, je vyvolávání pocitu obklíčení a hrozby zvenčí.
Tento žánr ruská televize ovládá mistrně, otázka ale je, jak dlouho bude fungovat při klesající životní úrovni. Přitažlivost myšlenky "ruského světa" po bojích ruských separatistů na východě Ukrajiny pak výrazně klesla i v Bělorusku, nejbližším spojenci Moskvy. A i největší Putinovi zastánci připouštějí, že představa Ukrajiny vstupující do eurasijského svazu – ekonomické unie pod vedením Ruska – je minimálně v nejbližším desetiletí sci-fi.
V mezinárodní aréně se Putin také zrovna nemůže pochlubit úspěchy. Na summitu G20 v Austrálii se ho nezastali ani kolegové z hospodářského uskupení BRICS v čele s Čínou. Pokud se však Putin rozhodl odvrhnout Západ, musí se obrátit do Pekingu. Jenže Čína se ukazuje jako velmi problematický spojenec, který Rusku diktuje své podmínky neméně tvrdě, než jak to po rozpadu Sovětského svazu dělal Západ.
Jednopolární svět s dominancí Spojených států, který Putinovi vadí, se skutečně hroutí. S největší pravděpodobností se změní na bipolární, jenže nebude to Rusko, kdo bude mít rovnocennou úlohu jako USA: Moskvě totiž připadne role mladšího bratra Číny. A nezdá se, že by to bylo zrovna to, co Vladimir Putin původně chtěl.
