Muže v neoprenu nikdo nehledal. Pomohlo jedno slovo: Calais

Petr Jemelka Petr Jemelka
23. 7. 2015 11:12
Norští novináři rozluštili jednu z největších záhad kriminalistiky. Moře vyplavilo na nizozemské a norské pobřeží těla dvou lidí ve stejném neoprenu. Stopy vedly na Blízký východ. A zase zpátky.
Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Reuters

Oslo - Policii hned v několika evropských zemích po měsíce zaměstnávala zdánlivě nevysvětlitelná záhada.

Na pobřeží Norska a Nizozemska byla v rozmezí několika týdnů nalezena těla v identických neoprenech.

Šlo o ostatky dvou lidí ve stejném stádiu rozkladu, které nikdo nepohřešoval. Jejich identita zůstávala zahalena tajemstvím.

Moře těla vyplavilo na plážích, které od sebe dělí víc než tisíc kilometrů. Policisté věděli, že spolu obě úmrtí s největší pravděpodobností nějak souvisejí, jediným vodítkem ale zůstávaly zmíněné neopreny a ostatky.

Tohle jsme ještě neviděli

První z těl našel 2. ledna letošního roku náhodný kolemjdoucí na pobřeží ostrova Lista, poblíž severonorského města Kristiansand.

"Tohle je jinak naprosto mírumilovné místo," řekl reportérům norského deníku Dagbladet policista Kare Unnhammer z nejbližší policejní stanice ve Farsundu, když se rozhovořil o jednom z nejzáhadnějších případů, který kdy spolu s kolegy vyšetřoval.

Místo činu ani tělo, jež bylo omýváno mořem příliš dlouho, vyšetřovatelům mnoho stop neposkytlo. Zdálo se však, že mladý muž nezemřel násilnou smrtí, a tak se policie domnívala, že jde o někoho, kdo byl pohřešován v oblasti Severního moře.

Případ měl být brzy uzavřen, stal se však pravý opak. "Občas nám tu moře vyplaví nějaké ostatky, ale ještě se nestalo, že bychom nezjistili, o koho jde," konstatoval Unnhammer.

Když forenzní experti odebrali vzorky DNA, zjistili, že nikoho s odpovídajícím genofondem v Norsku nepohřešují. Postoupili tedy případ Interpolu.

Říkáme mu "neopréňák"

Druhý den přišla překvapující odpověď - neidentifikované tělo, v úplně stejném šedočerném neoprénu značky Tribord, se našlo také na pobřeží Nizozemska.

"Říkali jsme mu 'neopreňák'," začal své vyprávění John Welzenbagh z jednotky zvláštního vyšetřování nizozemské policie. 'Neopreňákovo' tělo bylo nalezeno 27. října loňského roku - tedy o 67 dní dříve než ostatky v Norsku - na pobřeží nizozemského ostrova Texel.

Ani druhé tělo vyšetřovatelům příliš indicií neposkytlo. Vzorky DNA se s žádným pohřešovaným neshodovaly a stejně jako v prvním případě zůstával jediným vodítkem neopren určený pro potápění a šnorchlování ve vodě o teplotě mezi 16 a 24 stupni Celsia. To detektiva Welzenbagha zaujalo, protože moře u nizozemského pobřeží je v dané době mnohem chladnější.

Při bližším ohledání pak policista na neoprenu našel radiový čip RFID, což je nová technologie kontroly pohybu zboží. Díky němu mohl zjistit, kdo, kdy a kde neopren pořídil.

Zjistil, že ho kdosi koupil spolu s dalším plaveckým vybavením loni 7. října v Calais. Platil ale hotově, takže identita utonulých zůstala neodhalena.

Stopy vedou do Sýrie...

Tajemný kupec pořídil každou položku dvakrát. Netrvalo dlouho a díky spolupráci Interpolu se ukázalo, že neopren nalezený v Norsku byl zakoupen současně s tím, který se objevil Nizozemsku.

Vše do sebe začínalo zapadat.

Jelikož utonulé nikdo nepohřešuje, vybavení si kdosi zakoupil za hotové v Calais na severním cípu Francie a ještě zvolil kombinaci vybavení, kterou by nikdo, kdo se jen trochu vyzná v potápění, nekombinoval, šlo nejspíš o uprchlíka.

Tím pro policii vyšetřování skončilo. Ne tak pro novináře z již zmíněného norského deníku Dagbladet. Vydali se do Calais a v tamním utečeneckém táboře se sháněli po někom, kdo by muže na obrázku poznal. Marně.

Afghánský překladatel poté reportéry upozornil, že na Facebooku existuje stránka, na níž se rozdělení uprchlíci kontaktují. Zkusili tam tedy umístit identikit s krátkým vysvětlením celého případu.

Po třech dnech se novinářům ozvala francouzská humanitární pracovnice s tím, že zná Syřana, jenž postrádá synovce. Mohlo se prý jednat o mladíka na podobizně.

Po několika telefonátech se reportéři s oním Syřanem skutečně spojili a... poprvé vyslechli Muázův příběh.

...a zase zpátky

Strýci se naposledy ozval z Calais, poté co po 142 dní dlouhém putování ze Sýrie dorazil k pobřeží. "Konečně pobřeží Anglie," napsal.

Strýc ho ale varoval, aby se nepokoušel Lamanšský průliv přeplavat, protože je pobřeží mnohem dál, než se mu zdá. Marně.

Testy DNA prokázaly, že tělo nalezené v Nizozemsku patřilo Muázovi. A norští reportéři se rozhodli příběh sestavený z výpovědí příbuzných, které postupně vypátrali a oslovili, zprostředkovat veřejnosti.

Mladík vyrostl spolu se svou sestrou v Damašku. Když v roce 2011 v Sýrii propukla válka, jeho rodina utekla do Jordánska, Muáz ale zůstal, aby dokončil studia.

Po půl roce, kdy se situace v rodné zemi výrazně zhoršila, však ze strachu o holý život prchl za svou rodinou. V Jordánsku ho ale na studia nepřijali, a když neuspěl ani v Turecku, neměl se kam vrátit. Když totiž uprchlík jednou Jordánsko dobrovolně opustí, vrátit se už nesmí.

Jedinou naději tak Muáz spatřoval v cestě do vysněné Británie. A po 142 dnech skutečně stanul Spojenému království na dohled.

Jak blízko se nakonec dostal a kdo byl jeho záhadným posledním souputníkem, se už zřejmě nikdy nikdo nedozví. Když o sobě dal naposledy vědět, dělilo ho od cíle posledních 34 kilometrů.

Osudným se mu stal poslední 34kilometrový kousek cesty za lepším životem.

 

Právě se děje

Další zprávy