Tripolis – Koncem ledna upoutal zajatkyni Islámského státu Rutu Fisehajeovou na lůžku žaludeční vřed. Stres, ve kterém žila, všechno ještě zhoršil.
Když se jednoho dne vracela z nemocnice, zahlédla, jak jeden mladý chlapec na náměstí zastřelil jakéhosi muže. Tomu dítěti bylo nanejvýš devět let.
Krátce nato byla společně s ostatními ženami přestěhována do budovy skladiště v Syrtě, kde islamisté přechovávali nejrůznější zařízení, pohonné hmoty – a otrokyně.
V tom týdnu se k nim připojila skupina patnácti eritrejských žen, které byly zajaty v červenci, a tři Etiopanky unesené v lednu.
Skladiště se stalo jejich poslední bojovou linií. Jako konvertované muslimky žádaly o lepší zdravotní péči a zrušení statusu otrokyň.
Namísto toho se jim dostalo jenom bití.
Jak se ukázalo, klást odpor bylo marné. Eritrejec ve službách Islámského státu jménem Mohamed, který je často navštěvoval, aby na ně dozíral, v lednu Fisehajeovou koupil.
Nikdy neprozradil, kolik za ni zaplatil.
Zpočátku se k ní choval laskavě, zajímal se o její zhoršující se zdraví a minulý život v Eritreji.
"Byla jsem zmatená," vzpomíná Ruta Fisehajeová. "Myslela jsem si, že mi chce pomoci. Možná je to někdo, kdo jen předstírá, že se dal k nim. Možná to není jeden z nich. Začala jsem si dělat naděje."
On ji však začal znásilňovat a pokračoval v tom po několik týdnů.
"Nikdo nám nikdy v koránu neukázal, že by z nás mohli nadělat otrokyně," říká uprchlice z Eritreje. Chtěli nás zničit, v srdcích měli tolik zloby.
Ruta začala plánovat svůj útěk, nevěděla ale, jak to provést.
Pak ji její vlastník přenechal jinému muži, bojovníkovi IS ze Senegalu. Ten se představoval jen svým bojovým jménem Abú Hamzá. Na frontovou linii do Libye přivedl i svou ženu a tři děti.
Fisehajeová musela bez nároku na mzdu sloužit v jeho domácnosti jako pomocná síla v kuchyni.
Práce bylo hodně, ale podmínky v Senegalcově domácnosti se daly snést. Jedné noci – někdy v polovině února – si však do domu ze skladiště přivedl jednu z eritrejských žen a tu pak celou noc znásilňoval.
"Strašně křičela. Rvalo mi to srdce," říká Ruta Fisehajeová. "Jeho žena stála ve dveřích a plakala."
Následujícího rána přiměla znásilněnou a zbitou ženu, aby s ní utekla.
Opustily společně město a zamířily do pouště. Zkoušely stopovat na dálnici, nikdo jim ale nezastavil a nakonec je za městem chytla náboženská policie.
Obě ženy byly vráceny svým věznitelům. Senegalcem znásilňovaná žena se dostala zpátky do rukou Abú Hamzy, Rutu odvedl do třípodlažního domu Mohamed.
Společně s ní se nastěhovala i dvaadvacetiletá Eritrejka a její čtyřletý syn. Oba byli majetkem tuniského velitele Islámského státu jménem Saleh.
Dole v hale už žila o rok starší Eritrejka s dvouletým synem a dcerou, která se jí narodila v zajetí. Ona i její děti zase patřily Nigerijci, který sám sebe nazýval al-Bagdádím.
Ženy vyprávěly, že je jejich vlastníci mnohokrát znásilnili. "Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl," říkala jedna. "A tak jsem mlčela a nechala si všechno líbit. Přestala jsem klást odpor. Dělal si se mnou, co se mu zlíbilo."
V dubnu toho roku se nově vytvořená libyjská vláda dočasně přemístila na námořní základnu v Tripolisu. Znepřátelené frakce – takzvaní strážci ropných zařízení na východě země a jednotky z měst na západě – plánovaly každá odděleně útok na pozice Islámského státu ze dvou protilehlých směrů.
V Syrtě se mezitím Fisehajeová a její spolubydlící dozvěděly, že jedna z nich, matka dvou dětí, bude prodána jinému muži. Právě to urychlilo plány na útěk.
Předstíraly, že hovoří se svými příbuznými, namísto toho se však spojily s eritrejskými pašeráky lidí z Tripolisu. Pak začaly bedlivě sledovat denní rozvrh jejich věznitelů.
Saleh opouštěl dům vždycky s tím, že v krutém výsměchu nechával klíče na dosah Eritrejky, která mu patřila, odváděl s sebou však jejího syna.
Ráno 14. dubna se ženy konečně odhodlaly k činu. Ze Salehovy tašky sebraly šedesát libyjských dinárů (přibližně 40 USD) a vykradly se z domu zadními dveřmi.
V časné ranní hodině ale ulice Syrty vypadaly zlověstně opuštěně. A jelikož se bály, že budou polapeny, zase se vrátily zpět.
O několik hodin později, když město ožilo, se odvážily ven znovu. Kráčely ulicemi několik hodin, než jim zastavilo taxi.
Fisehajeová vyjednávala s řidičem o ceně lámanou arabštinou. Tvrdily, že jsou služky, které podvedl jejich zaměstnavatel. Daly řidiči číslo pašeráka lidí z Tripolisu.
S tím pak řidič taxi vyjednával přes mobil. Nakonec souhlasil s tím, že je odveze pryč za 750 dinárů (540 dolarů) a že peníze dostane od muže z Tripolisu, jakmile dorazí do Baní Valídu, města vzdáleného pět hodin jízdy.
Cesta tam trvala nakonec dvanáct hodin. Pašerák lidí za ně zaplatil, jak slíbil, a potom je dopravil do domu v Tripolisu. Jakmile byly uvnitř, sundaly nikáby a plakaly radostí. Modlily se za ženy, které zůstaly v Syrtě.
Ruta Fisehajeová si pak od muže z Tripolisu půjčila jeho mobil a zavolala svému otci do Eritreje. Zpráva o jejím útěku se záhy rozšířila mezi příbuznými a přáteli.
Zaplatili za ni dluh a pašerákovi lidí dali další dva tisíce dolarů, aby ji dostal na člun s běženci směřující do Evropy.
V květnu, kdy se ve Středozemním moři utopilo celkem 1133 uprchlíků, Fisehajeová dorazila k břehům Evropy. Deset měsíců jejího zajetí bylo u konce.
Urazila cestu, kterou prošlo mnoho jiných běženců – napříč Itálií a Rakouskem. Měsíc po svém útěku dorazila do Německa. Tam nyní žádá o azyl.
