Berlín - Zemřel jeden z nejdůležitějších spisovatelů světa, Günter Grass. Na tom, že svou tvorbou zásadně ovlivnil hned několik generací, se shodnou nejen Němci.
"Jeho smrt zanechává mezeru, která se už nedá vyplnit," napsal list Die Welt. "Místo, které uvolnil, už zůstane neobsazeno."
Grassova Plechového bubínku, který vyšel v roce 1959, se prodaly více než tři miliony kusů. Přeložen byl do 24 jazyků včetně češtiny.
Hlavně díky němu dostal Grass o čtyřicet let později - v roce 1999 - za své životní dílo Nobelovu cenu za literaturu. V odůvodnění tehdy stálo: za to, že v "odvážně temných barvách vykreslil zapomenutou tvář dějin".
Seznam významných Grassových literárních počinů ale rozhodně nečítá jen Plechový bubínek. Je podstatně delší, stejně jako soupis kontroverzí, do nichž byl během svého života zapleten.
Nejen literát
Günter Grass literaturu ovlivnil v mnoha ohledech. Sponzoroval literární cenu, angažoval se jako mecenáš. To, co uměl, se snažil předávat dál, hlavně mladým spisovatelům.
"Až do konce psal ručně nebo na mechanickém psacím stroji, pln nedůvěry v digitální mutaci jazyka v masu textu," zdůrazňuje kulturní korespondent Weltu Eckhard Fuhr.
Označovat Grasse jen za literáta ale znamená pomíjet jeho další rozměr. Byl i politickou figurou. Rodák z Gdaňsku se například hodně angažoval v pokusech o poválečné smíření Němců a Poláků.
Ostře kritizoval poměry za železnou oponou. V roce 1968 vyšla jeho korespondence s českým spisovatelem Pavlem Kohoutem o vývoji kolem pražského jara. Za normalizace v ČSSR Grass podporoval režimem pronásledované autory.
Do politických bitev však zřejmě nejznámější německý poválečný spisovatel zasáhl také jinak.
Až do svého skonu například ostře kritizoval sjednocení Německa. "K žádné unifikaci nedošlo. Západ jenom anektoval východ země," tvrdíval.
S politickou elitou bojoval už koncem 50. let, když ho nařkla, že jeho Plechový bubínek kazí mravnost mládeže.
O pár let později pak Grass hodně podporoval sociálního demokrata Willyho Brandta a podílel se na kampani za jeho zvolení. Temnější je ale starší část Grassovy biografie.
Válečné stíny
To, že byl Günter Grass coby čtrnáctiletý u Hitlerjugend, že se z něj stal dobrovolně voják nacistické Kriegsmarine a že v sedmnácti upadl do zajetí, věděli Němci dlouho. Konkrétně od roku 1967, kdy v Izraeli přednesl svou často citovanou "Řeč o zvyknutí si".
Jednu věc ale tehdy zamlčel: že byl též členem Waffen-SS, které byly později pro svou válečnou krutost prohlášeny za zločineckou organizaci.
Jeho divize Frundsberg bojovala na západní i východní frontě. Měla též za úkol zachránit Hitlera z berlínského bunkru, kde se vůdce na konci války schovával. Členství ve Waffen-SS přiznal Günter Grass až v roce 2006 v autobiografii Při loupání cibule.
"Co je zapotřebí říci"
Krom tutlaného tajemství tehdy (nejen) Němce na knize pobouřily i další věci: třeba že Grass staví Němce do rolí obětí nebo že se v knize jedinkrát nezmínil o holocaustu.
Pokaždé zdůrazňoval, že nacisté páchali spoustu strašných zločinů. Že "nevraždili jen Židy".
Na sklonku svého života pak Günter Grass ještě "přitvrdil". Za svou báseň "Co je zapotřebí říci", kterou před třemi lety poslal do redakcí předních evropských novin, si v Německu vysloužil přízvisko "prototyp vzdělaného antisemity".
V emotivní básni vyzval Izrael, aby odhalil svůj jaderný arzenál, pokud totéž požaduje po Íránu. Západ obvinil z pokrytectví a z toho, že v arabském konfliktu upřednostňuje židovský stát.
Izrael mu následně zakázal vstup do země.
