Sýrie a Irák (od našeho zpravodaje) - Uprostřed pustiny za severosyrským městem Derika, kamenité pouště, kde v zimě mrzne, se zničehonic vynoří stanový tábor – vlastně malé město. Pod velkými bílými stany s logem UNHCR, agentury OSN pro uprchlíky, tu oficiálně žije pět stovek rodin utečenců ze sousedního Iráku. To znamená pět až deset tisíc lidí.
Většina z nich se sem dostala loni pěšky z hor Sindžáru v severním Iráku. Cestou přišli o majetek a část příbuzných.
"Šli jsme sem osm či devět dní, měli jsme jídlo jen na dva až tři dny, jedli jsme zkažený chleba, bylo to strašně těžké," říká asi čtyřicetiletý tesař Chalíd Sulejman Chalaf.
"Zemřelo mi dítě, syn, hlady. Moje žena byla těhotná, když jsme sem přišli, vzali ji tady do nemocnice, aby porodila, ale po pár dnech tam zemřela kvůli předchozímu vyčerpání," vypráví.
Útěk ze Sindžáru
V táboře jsou většinou příslušníci starobylého jezídského náboženství, kteří sem uprchli před bojovníky teroristické organizace Islámský stát. Ten loni zaútočil na jejich domovy v Sindžáru v Iráku a oni museli uprchnout.
Před radikály prý prchli i Pešmergové, ozbrojené síly kurdské autonomní vlády v Iráku.
"Vláda nás zradila, Pešmergové utekli, nemohli jsme se bránit," stěžuje si Chalaf. Jezídové totiž podle dlouholeté tradice – stejně jako křesťané – nesmí mít vlastní zbraně: povoleno je jen pár kusů pro lov.
Někteří z nich se sice bránili načerno drženými samopaly, ale to islamisty nezastavilo. "Bránili jsme se tři hodiny, viděli jsme auta Islámského státu - a pak jsme prchli. Bojovníci Islámského státu zabili u nás asi šedesát lidí," líčí.
"Popírači víry"
Teprve později jezídům pomohli kurdští bojovníci ze Sýrie a spolu s dalšími ozbrojenci otevřeli koridor, kudy mohli projít. Část lidí už ale Islámský stát mezitím zajal.
"Pět lidí z mé rodiny chytil Islámský stát, mého syna, vnuka a tři ženy," říká sedmdesátiletý Jusúf Abdalláh s červeným šátkem na hlavě. Islámský stát považuje jezídy za nevěřící, popírače víry v jednoho Boha, za vyznavače ďábla.
Ženy a děti jezídů prodává jako otroky, muže, pokud nepřestoupí na islám, zabíjí. Ženy navíc jeho bojovníci znásilňují, dělají z nich své "manželky" nebo sexuální otrokyně.
Pro odpadlíky a znásilněné ženy to ještě donedávna znamenalo vyloučení ze společnosti a pro jejich rodinu povinnost je zabít. Vše se ale změnilo po útoku Islámského státu.
Muž, který umožnil návrat
Jedním z těch, který pod tlakem Islámského státu striktní pravidla tohoto náboženství uvolnil a umožnil návrat do společenství i znásilněným ženám a nuceně konvertovaným, byl šejch baba Khurto Hajji Ismail, hlavní duchovní vůdce jezídů.
Vítá nás ve vesnici Ain Sifni na severu Iráku, nedaleko města Dohúku a také fronty s IS.
Se svými šedivými vousy a vlasy, oblečen do bílého roucha, vypadá majestátně. "Jezídské náboženství je jedno z nejmírumilovnějších na zemi, náboženství, které nikdy nechtělo škodit ostatním," vysvětluje ve velké, napůl otevřené místnosti jezídského duchovního centra.
"Jediná věc, kterou chceme, je žít v míru v této zemi a s ostatními náboženstvími. Zároveň ale vyzýváme evropské země, aby pomohly našim utečencům a uprchlíkům, udělaly pro ně více, a to jak (tady) v Iráku, tak i v Evropské unii.“
Tábor bez budoucnosti
Obyvatelé tábora Nowruz už ale doma budoucnost nevidí. "Sindžár skončil, musíme do Evropy," tvrdí Chalaf.
Ve svém stanu, kde je se svými čtyřmi dětmi a dalšími příbuznými, má sice televizi a klimatizaci, jak ale upozorňují i další obyvatelé tábora, stany proprší, jsou malé (tedy alespoň pro rodiny čítající více než deset lidí) a nestabilní ve větru.
Když se objeví sníh, je těžké v nich bez topení a podlahy přežít. Latríny jsou venku a venku se i pere.
Navíc tu není práce. Ti, co měli majetek, si za něj pořídili auto a teď si přivydělávají třeba taxikařením. Jenže to není dlouhodobé řešení.
Strach z muslimských sousedů
Navíc: před úředníky z tábora sice tvrdí, že jsou Kurdům vděčni za záchranu, na druhou stranu už jim - jako muslimům - nevěří (byť většina z Kurdů ovládajících sever Sýrie jsou oficiálně "demokratičtí komunisté").
Když zmizí kurdští představitelé z dohledu, neváhají to obyvatelé Nowruzu cizincům říci. Bojí se vlastních muslimských sousedů, ať už těch z původní vlasti, nebo tady v Sýrii.
A také toho, co bude dál. Jestli se opět někde neobjeví bojovníci Islámského státu.
"Doufám, že odejdeme," říká pětadvacetiletý jezídský mladík, který nechce prozradit své jméno. "Chceme kamkoliv, nechceme zůstat na Středním východě. Náš majetek byl zničen, přišli jsme o všechno, chceme do Evropy."
Tihle lidé by si konkrétní zem v Evropě nevybírali, na rozdíl od některých uprchlíků žijících v lepších podmínkách na severu Iráku. Ti například nechtějí odejít do České republiky. Pokud dostanou možnost, míří přímo do Německa, kde už většinou mají známé nebo příbuzné.
