Reportér Aktuálně.cz Martin Novák se právě vrátil z Iráku, z okolí města Mosul. Mluví o vesnicích srovnaných se zemí kolem kdysi téměř třímilionového města. Navštívil tunely islamistů, kteří se v nich raději odpálili, než aby se vzdali. O čem to svědčí? K čemu se při právě zahájeném dobývaní Mosulu schyluje?
Ivo Zelinka: Každý boj v urbanizovaném centru patří k těm nejsložitějším, ale také nejkrutějším. Zejména pro jeho obyvatele.
Nejtvrdší a nejkrvavější boje v druhé válce v Zálivu – když hovoříme o Iráku – byly o město Fallúdža. Tehdy ho s velkými ztrátami dobyla americká námořní pěchota. A trvalo jí to několik týdnů, třebaže je to nejlépe vybavená a vycvičená armáda na světě.
Obránci Fallúdže se na boj ve městě dobře připravili – ať už jde o nakladené miny, úkryty, záložní stanoviště, ale i zásoby. Rozdíly mezi špičkově vycvičenou vojenskou jednotkou a mnohdy chaoticky připravenými povstalci či teroristy se zkrátka ve městě stírají. Stejně tomu bylo ve druhé světové válce v Sovětském svazu: v té době nejlepší armáda na světě, wehrmacht, měla ve městech obrovské potíže s nesrovnatelně hůře vybavenou a vycvičenou Rudou armádou. Například ve Stalingradu.
V čem vůbec spočívají záludnosti boje ve městě, jakým je Mosul?
V takovém městě nemůžete vést manévrový boj. Anebo jen s minimální účinností. Často pak dochází na boj muže proti muži, kdy se útočník rve s obráncem o každý metr, každou budovu a patro v ní... přičemž se ve sklepích skrývají ženy s dětmi, takže to jednoduše nemůžete vyhodit do povětří.
Tohle vše dává obráncům Mosulu ohromnou výhodu. Navíc jde o velmi důležité strategické místo s bohatými ropnými nalezišti. Pokud se tedy islamisté nevzdají, tak budeme svědky krvavé a dlouho trvající vojenské akce. Zvláště když je v Mosulu stále přes milion jeho obyvatel...
... kteří při boji o město strádají nejvíc.
Jak jinak. Nikam nemohou uniknout. Snad jen do sklepů, avšak i tam jsou ohroženi. Hladoví, dehydrovaní, odstřiženi od lékařské pomoci. A islamistům mohou posloužit i jako živé štíty – to je další z mnoha problémů boje ve městě.
Kdo je Ivo Zelinka
Frekventant jednoho z nejprestižnějších kurzů US Army Ranger. Vystudoval velitelsko-štábní fakultu námořní pěchoty USA (je magistrem vojenských věd). V Česku pak absolvoval studia mezinárodních vztahů. Třikrát byl nasazen v Afghánistánu - naposledy jako velitel tréninkového a výcvikového týmu afghánské armády. Je zástupcem velitele 43. výsadkového praporu v Chrudimi.
Boj ve "formátu 3D"
Islamisté, kteří Mosul drží, se tedy na boj v ulicích dopředu připravili?
Nepochybně. Anebo s takovou obranou určitě počítají. Ať už jde o obranu budov či celých ulic.
K dobré obraně ve městě nejsou potřeba týdny, ale jen dny. Víte, jak my, výsadkáři, boji ve městě říkáme?
No to netuším.
Boj ve "formátu 3D". Neútočíte a nestřílíte jen doleva či doprava, ale také nahoru (střechy) či dolů (kanály a sklepy). I proto je tak jednoduché a účinné město bránit.
Výsadkář či pěšák neřeší jeden či dva problémy, nýbrž hned pět nebo šest najednou. Tím je dán i pomalý postup útočníků. Chcete po mně charakteristiku boje ve městě? Dá se shrnout do jediné věty: obrana města je poměrně jednoduchá, jeho obsazení a vítězství nesmírně těžké. Těch zvláštností je nepřeberně.
Jaké ještě, například?
Při obsazování budovy je vždy lepší dobývat barák ze shora dolů – třeba výsadkem z vrtulníku –, a nikoliv naopak. Nejen proto, že granáty padají lépe směrem dolů.
Jde i o to, že pokud necháte protivníkovi únikovou cestu, pravděpodobně ji využije a vy ho pak můžete napadnout v prostředí, které je pro vás výhodnější.
Ve chvíli, kdy ho válcujete až k poslednímu patru, bude se bránit do posledního dechu. A to určitě není situace, které chcete být vystaven. To jest – sice marnému, ale velmi houževnatému odporu protivníka.
Specifické je v při obsazování města i to, že jedna chyba pouhého vojína může mít až strategické důsledky. V Afghánistánu jsme byli na pěší patrole asi dvacet kilometrů od jednoho důležitého města, když americká hlídka zastřelila řidiče, o němž si myslela, že jde o sebevražedného atentátníka. Nezastavil totiž na vzdálenost padesáti metrů, ale jen na dvaceti. To už byl ale mrtvý.
Zvedlo to tenkrát obrovský odpor vůči jakýmkoliv patrolám či našim akcím. Afghánský guvernér je dokonce na měsíc zakázal. Tálibán pak celou oblast kontroloval mnohém lépe. Unáhlená chyba jednoho desátníka měla nepříznivý dopad na práci mezinárodních jednotek ISAF v celé provincii.
Vzpomínky nejen příjemné
Ocitl jste se s vaší jednotkou v Afghánistánu v situacích podobným boji ve městě?
Jistě. Nejednalo se však o dlouhotrvající, intenzivní boj. I tehdy si ale uvědomíte, jak velmi obtížné je identifikovat protivníka, abyste nevedl palbu například na vojáky afghánské armády či na jiné spojence – třeba Američany.
Ukrytý protivník na vás vede palbu z úkrytu tak, aby nebyly vidět výšlehy výstřelů, a těžko ten směr rozeznáte i podle zvuku. Takže: protivník vás má jako na dlani, ale sám není viděn. Když na vás tedy spustí palbu, často v první chvíli nevíte, odkud a jak se máte bránit.
Obránce navíc rychle mění svá stanoviště. Třeba na motorkách. Jejich mobilita byla až ohromující. Pro nás jako pěší patrolu to byl často dost velký problém. Protivník nás napadl a bleskově zmizel.
Jindy se nám však podařilo udržet s protivníkem kontakt a těžkými zbraněmi – v tomto případě tarasnicemi – ho eliminovat. Časovače granátů jsme nastavovali tak, aby vybuchovaly nad hlavami protivníků.
Rozhovor s Ivem Zelinkou
Veteránovi z válek v Afghánistánu a Kosovu Ivo Zelinkovi se do interview o svých zkušenostech s bojem ve městě nechtělo. "V Afghánistánu jsme dělali svou práci, jak nejlépe uměli: pomáhali vesničanům, zachraňovali životy, učili Afghánce bojovat s tálibánci... lidé zde v Česku však mnohé věci nepochopí. Nemá tedy ani smysl o nich veřejně hovořit," říkal. "Navíc - utrpením, s nímž je každá válka spojena, se nikdo z nás výsadkářů nevychloubá ani nekochá," dodával. Nakonec zástupce velitele 43. výsadkového praporu v Chrudimi s rozhovorem přece souhlasil. Změnit názor ho přiměly detaily z cesty reportéra Aktuálně.cz Martina Nováka k iráckému Mosulu.
Ještě k té vaší zkušenosti... Zmiňoval jste boj zblízka.
Jedna z mnoha takových situací nastala, když jsme v roli poradců doprovázeli jednotku afghánské armády. Tehdy jsme před vstupem do objektu a jeho obsazením používali ruční granáty.
Už jsem se zmiňoval o stírání rozdílů mezi prvotřídně vycvičeným výsadkářem a banditou. Tak přesně tohle je ta situace. I nejlepší jednotka může v tomhle boji utrpět citelné ztráty. O to důležitější je její sehranost, komunikace, aby se výsadkáři vzájemně neohrozili, což může být ve městě velký problém.
Tohle prostředí neodpouští ani ty sebemenší chyby.
Je vám nepříjemné mluvit o konkrétních zkušenostech?
Přesně tak. Z vytopené místnosti tyhle situace nepochopíte – i proto se o tom těžko vypráví. Při našich akcích sice tálibánci nebrali Afghánce jako živé štíty, zato na nás ale úmyslně útočili z míst, kde žili lidé, takže to vyšlo nastejno. Museli jsme si dávat ohromný pozor, aby při naší palbě nezahynuli nevinní.
Neobávali jsme se ani tak toho, že na nás tálibánci zaměří palbu. Jsme dost dobře vycvičení, abychom věděli, jak reagovat. Mnohem horší to je s výbušnými nástražnými systémy.
Udržet klid v době, kdy jsme byli pod palbou, bylo mnohem jednodušší, než když vybuchla mina a my museli reagovat na naše hořící auto. Fakt o tom nerad veřejně hovořím...
Chápu. Ale rád bych, aby situace, v nichž jste se ocitli v boji o město, byly srozumitelnější i pro čtenáře. Aby chápali, co se teď může odehrávat v Mosulu.
Nejde o příjemné vzpomínky. K dobru snad mohu dát méně krvavou historku: po jednom z incidentů jsme běželi na pomoc americké četě, která se už z léčky tálibánců nemohla dostat sama a měla navíc nějaké ztráty.
Šest českých výsadkářů (mentorů-školitelů) bylo sice obklopeno houfem Afghánců, avšak se sotva průměrným výcvikem. Nemohli se na ně proto plně spolehnout jako na své. Pomoc Američanům zůstala hlavně na nás šesti.
Jeden měl kulomet, takže po směru jeho palby stříleli i Afghánci, veleli jsme jim přes tlumočníka. Ten se ovšem už s prvními výstřely psychicky složil. A tak jsem velel v jazyce paštu.
Říkám to i proto, aby si lidé udělali představu o práci poradců... třeba v Afghánistánu. Bylo to pro nás – šest Čechů – mnohem obtížnější, než kdybychom se mohli spolehnout na svou dobře vycvičenou jednotku. Pouhá šestice uprostřed boje, daleko od všeho a s nejistou podporou.
Při "dočišťování" prostoru vesnice jsem pak se zátěží munice, zásob a neprůstřelné vesty seskočil ze zídky... a vyvrátil si koleno a zpřetrhal v něm vazy. Blesklo mi hlavou: Tak, a jako výsadkář jsi skončil. Do nemocnice mě dopravili vrtulníkem a dobře nakonec dopadla i operace. Obraťme raději list do obecnější polohy.
Červíček a rejdiště odstřelovačů
Jak efektivní jsou v takových podmínkách inteligentní či vysoce přesné zbraně?
Je to vynikají nástroj pro každého vojáka či jednotku. Musíte jim ale zadat přesné údaje pro vedení palby.
Jakmile máte – třeba kvůli špatnému průzkumu – chybné koordináty, nedopadne to dobře. S teroristy můžete zabít nevinné lidi.
Velkým poučením může být i boj o hlavní město Čečny Groznyj z první války v roce 1994. Rusové poslali do města tanky bez podpory pěchoty a téměř všechny tam zůstaly. Čečenci je zapalovali ze střech a vyšších pater protitankovými granáty.
Na druhou stranu: Izraelci dotáhli boj ve městě téměř k dokonalosti. Metodou "červíček", kdy se z baráku do baráku, anebo z bytu do bytu dostávají směrovaným výbuchem trhaviny. Pěchota tedy nemusí postupovat riskantně ulicí, kde ji ohrožuje kdejaký střelec či odstřelovač.
Znamená to, že dobývané město je něco jako "rejdiště" odstřelovačů?
V podstatě ano. Neumím si představit, že bych do něj vedl výsadkovou rotu a neměl podporu vlastních odstřelovačů. Jde o silnou taktickou i morální vzpruhu pro vlastní vojáky.
Předpokládám, že boj ve městě znamená mnohem víc stresu než někde v otevřeném terénu.
Samozřejmě. Protože i vzdálenosti mezi bojujícími jsou mnohem kratší. Třeba v horách na vás protivník střílí z několika set metrů a nemusí vás vždy zasáhnout. Ve městě vás ale může zabít z několika desítek metrů dávkou ze samopalu naprostý začátečník.
I špatně vycvičený střelec tam má velkou šanci trefit se první ranou. Na tři sta metrů vás ale většina tálibánců nezasáhne. Nejde o dobré bojovníky. Dobře jim jde naopak terorizování obyvatel.
A jak jsou na tom s bojovými kvalitami islamisté?
Nepřeceňujme je, ale ani nepodceňujme. Nepochybně mají tvrdé jádro, které prošlo nějakým výcvikem. Jinak se ale jedná o bandity, kteří mohli uspět jen proti špatně vycvičené irácké armádě. Jakmile se však islamistům postavili početně slabší pešmergové, bylo po vítězném tažení.
Je v silách pešmergů, irácké armády a sunnitských či šíitských milicí dobýt Mosul?
Nemusejí k tomu nutně mít speciální jednotky. Určitě ale potřebují efektivní palebnou podporu (Američané podporují pešmergy už delší dobu vzdušnými údery – pozn. red.), zdravotnický odsun. Pokud to budou mít, je v silách této koalice Mosul dobýt.
Pokud ale nemáme přeceňovat Islámský stát, nepřeceňujme ani pešmergy. I oni mají své limity. Budou osvobozovat oblasti obydlené Kurdy. Šance, že by se podíleli na osvobozování zbytku Iráku či Sýrie, je ale nulová. Pešmergové – to jsou v podstatě jen sebeobranné milice a nikoliv ofenzivní jednotky.
