Chladné noci v Bělehradu, čaj dětem prodá jen jedna kavárna ze čtyř. Deník z cesty uprchlíků

Michal Pavlásek
Aktualizováno 13. 10. 2015 17:46
Michal Pavlásek prošel s uprchlíky balkánskou trasu, po níž běženci míří do Evropy. Z Řecka se s různými skupinami lidí dostal až do Maďarska. Aktuálně.cz přináší pátý díl jeho cestovního deníku.
Běženci v Srbsku
Běženci v Srbsku | Foto: Reuters

Bělehrad (od našeho spolupracovníka) - Blíží se noc. Má první noc v Bělehradě. Osloví mě mladý muž - Mahmud ze Sýrie

Žádá, zda bych mu nevyměnil dolary za dináry a nezavedl ho do nějaké kavárny. Dvě rodiny s dětmi, které cestují spolu s ním, by se chtěly v teple ohřát u čaje před nocí v parku.

Vedu jej do první, druhé, třetí kavárny... Ale obsluha nás všude ignoruje. Nepomůže ani to, když je o objednávku žádám srbsky. Úspěšní jsme až napočtvrté.

Mahmud u čaje líčí, jak kvůli situaci v Sýrii před dvěma lety odešel do Jordánska. Uprchlíci z okolních zemí zde tvoří už 20 procent populace. I proto se Jordánsku - právem - přezdívá "samaritánská země".

"Nejdříve jsme byli v uprchlickém táboře, ale podmínky tam… to s životem nemá nic společného," vypravuje. "Pak se mi podařilo získat byt v Ammánu, ale ceny bydlení a potravin jdou hodně nahoru. Většina uprchlíků se stěhuje do měst a tím se zvedají ceny nemovitostí. Každý na tom chce vydělat. Ale lidi si to nemůžou dovolit, protože sehnat práci je skoro nemožné. Musíš odejít, nic jiného ti nezbyde."

Fronty bez konce

Události na mé cestě po Balkánu jsou nevyzpytatelné. Stejně jako osudy lidí, které potkávám.

Když se s Mahmudem loučíme v parku s tím, že se vrátím za "svou" skupinkou Afgánců, s níž jsem absolvoval cestu autobusem do Bělehradu, potkávám skupinu čtyř Iráčanů - lidí z Basry a Bagdádu. Mahmuda, Aliho, Mustafu a…Husseina.

Podobně jako mnoho jiných, mají i oni strach směnit v místní směnárně větší obnos peněz. V ruce tak znovu držím štos bankovek, tentokrát osmdesáti tisíc dinárů (skoro 700 eur). Hussein mě s důvěrou prosí i o nákup jízdenek na autobus.

Peníze mají stačit pro asi třicet Iráčanů na cestu z Bělehradu do Kanjiže na severu Srbska. Odkud pak uprchlíci směřují do Horgoše, posledního městečka na hranici s Maďarskem.

V útrobách autobusového nádraží na zemi přespávají desítky uprchlíků. Všichni čekají na své spoje směrem na sever.

Fronty na lístky jsou nekonečné. Taktiku nákupu jízdenek, podobnou té naší, volí i další skupiny.

Spojenectví mezi běženci

Je vidět, že se na cestě Balkánem mezi uprchlíky vytváří vazby a přátelství, převážně na základě země původu. Drží pak při sobě - pro pocit většího bezpečí i možnost vzájemné pomoci.

Utvoření skupiny navíc umožňuje sdílet informace týkající se dalších kroků.

Nejinak vznikla i irácká skupina kolem Husseina. Z Basry vycestoval před čtyřiceti dny - s kamarádem z dětství Mahmudem.

Cestou uzavřel spojenectví s dalšími běženci, ta ale vzala za své při Husseinově snaze dostat se do Řecka (řeckých ostrovů dosáhl až na šestý pokus).

V krizových situacích se lidé rozhodovali postupovat jinými cestami, ztráceli se při nočních pochodech lesy a koryty řek. Anebo byli rozděleni proti své vůli – při několikanásobném zadržení tureckou policií byli například umístěni do různých cel a propuštěni v různé dny.

Základ Husseinovy skupiny tvořili jeho krajané, které potkal v Soluni. V Bělehradě se pak na malou skupinu navázali další Iráčané. Proto kupoval 30 lístků na autobus. Vlastně 31. Rozhodl jsem se totiž, že druhý den ráno vyrazím k maďarské hranici s nimi.

"Jestli budeš chtít, v noci ti povím svůj příběh. Co mě potkalo a dostalo až sem," řekl mi.

Ali jako Ali Baba

Zbývalo už jen vyřešit nocleh. Rozloučil jsem se s "mými" Afgánci v parku.

Jak se však později ukáže,  Aliho si - nevědomky - beru s sebou.

Hussein mi nabídl možnost strávit noc na periferii Bělehradu - v prostoru, kde spí dalších asi 60 uprchlíků včetně jeho skupiny. Neuměl jsem si takové místo představit, ale z Husseina jsem však cítil, že by se chtěl svěřit s věcmi, o kterých jsem ještě neměl potuchy.

Volá taxikáři, se kterým je domluvený. Na místo nás prý vezme za 40 eur a nebude problém, když pojedu s nimi.

Když přijede, představuji se prvním jménem, které mě napadlo: Ali - jako "můj" Ali, s nímž jsem se právě rozloučil.

"Ali jako Ali Baba," směje se taxikář. Raději už nic neříkám.

Ubytovna u Bělehradu.
Ubytovna u Bělehradu. | Foto: Michal Pavlásek

Unimobuňky v polích

Hussein u řidiče anglicky vyzvídá, o jaké místo noclehu jde a zda je to bezpečné.

"Buď bez obav, všechno je legální, je to několik místností, kde každý den přespává hodně lidí jako vy. Ani já nedělám nic nelegálního, jen vás tam vezu, za normální cenu. Žádný strach," odpovídá taxikář.

O jeho slovech trochu pochybuji. Zvláště když míjíme poslední předměstí Bělehradu. Přejíždíme pole, když se z chomáčů mlhy vynoří obrysy staré industriální továrny a záhy shluk unimobuněk. Domlouváme odvoz zpět na nádraží na zítřejší šestou ranní a obcházíme jednotlivé místnůstky se šesti postelemi.

Z některých pokojů se ozývá chrápání, někde se odvíjí družné rozhovory, někdo volá svým příbuzným. Obcházím s Husseinem jednotlivé pokoje a nabízíme k prodeji asi deset lístků na autobus, protože část skupiny se rozhodla zítřek věnovat odpočinku v Bělehradu po předchozích náročných dnech cesty.

"Já jsem nespal ani nepamatuju, snad naposledy v Řecku," usmívá se Hussein, ale potom zvážní. Něco se v něm odehrává, jako by chtěl o něčem mluvit, ale ví, jak to bude těžké.

Nakonec, když vedle sebe sedíme na posteli a já mu navrhnu, že budu spát na zemi, aby se vyspal v posteli a dohnal spánkový deficit, rozhodne se: "Povím ti svůj příběh."

Autor pracuje v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR.

Další díl deníku Balkánskou trasou s uprchlíky najdete na Aktuálně.cz v příštích dnech.

My, jako vědci, v otázce uprchlíků a vysvětlování toho, co se děje, strašně selháváme, migrace zastihla nepřipravené úplně všechny, říká etnolog Michal Pavlásek. V Evropě podle něj chybí solidarita. | Video: Martin Veselovský
 

Právě se děje

Další zprávy