Letošní, 54. benátské bienále nabízí kromě artefaktů oficiální české výpravy ještě jednu výstavu, jejíž autor žije v ČR. Interaktivní instalace Federica Díaze Outside Itself přitažlivě komunikuje se symbolickým tématickým zadáním bienále 2011, které hlavní komisařka benátské výstavy Bice Curiger vyjádřila slovní hříčkou ILLUMInations. Tedy - světlo a národy.
Pod záštitou pražského centra Dox vytvořil Díaz pro Benátky ve spolupráci se svým týmem a kurátorkou Alannou Heiss (zakladatelkou P.S.1 Contemporary Art Center v New Yorku) složitou prostorovou instalaci. Její funkcí, nástrojem i estetickou hodnotou je interaktivní reprodukce.
Pomocí robotů řízených matematickým programem, bude do 30. 09. 2011 v prostorách Arsenale Novissimo / Nappa 90 Diazův objekt růst a měnit podobu. Organismus, který ke svému životu potřebuje světlo a pohyb.
DR: Instalaci Outside Itself jsi do Benátek přivezl na vlastní pěst. Cítíš se tu jako reprezentant české kultury a kulturní politiky?
Jak to říct. Já se v Čechách cítím hrozně dobře, ta krajina je úžasná. Není moc zemí, kde si můžeš na dvě tři hodiny zdřímnout na mýtině u lesa, aniž by tě někdo vyhodil s tím, že je to soukromý pozemek. Co se ale týká místní kulturní politiky, ta podle mě vlastně vůbec nefunguje. Je mizivá a nevím, jestli je to dané historicky až po druhé světové válce, nebo to takhle v Čechách fungovalo už i za Antonína Dvořáka. Ten taky musel odejít do Ameriky.
Přesto žije v Čechách spousta lidí, kteří sice nejsou extrémně bohatí, ale o to víc své věci věří a jdou za ní. Jdou proti té šedosti, která je produktem nevýrazné kulturní politiky. Ta je špatná, nekomunikativní, bez nějaké vize. Já se tím necítím nijak frustrovaný, protože mám svou vlastní cestu a spolupracuju s organizacemi z celého světa. Je mi to jenom líto, protože mí čeští přátelé jsou odkázáni na zcela nefungující, spící instituce.
DR: Kdo tvoří tým se kterým spolupracuješ při realizaci svých projektů?
Základ týmu se kterým pracuju vznikl vlastně už v roce 1992. Od té doby sice přibíráme odborníky na některé speciální problémy, protože by bylo zbytečné a zpomalující, aby každý detailně zkoumal nové oblasti. Takže letos bych vypíchl Kryštofa Peška a Lukáše Kurillu. Týmová práce je tady logickým řešením složitosti problému. Je to jako u filmu. Když si režisér dělá všechno sám, povede to spíš k "home videu" než k něčemu, co překračuje technologické hranice.
DR: Jak složitá byla instalace projektu Outside Itself ?
Instalace trvala asi tři týdny. Ale největší zážitek mám asi z toho, že jsme vlastně všechno museli převážet po vodě. To byla hodně dobrodružná zkušenost. I když jsme třeba jen potřebovali dokoupit nějakou drobnost, trvala cesta pro ni tři až čtyři hodiny. Ale během prvních dvou tří dnů jsme si na to zvykli a přijali ten rytmus moře. Vlnění hladiny nás pak začalo uklidňovat a vlastně i nabíjet. Velmi příjemné napětí při instalaci projektorů, robotů i ostatních částí instalace pak vytvářela i zvláštní vlhkost vzduchu staré haly v Arsenale Novissimo. Stojí tam už od čtrnáctého, nebo patnáctého století a Marco Polo tu prý stavěl svoje lodě.
DR: Co vlastně člověk uvidí, když výstavu navštíví?
Když člověk vejde do místností s instalací Outside Itself, vejde vlastně do takového moře světla. Mám tam dva projektory s výkonem 22 000 Ansi lumenů, což je dost zásadní, protože celý ten projekt je vlastně tvořen světlem. Světlo tu detekuje pohyb návštěvníků a každá taková akce je převedena na plastikovou kuličku o váze 9 gramů. Tu přibližně každých 26 vteřin vyrobí robot a unikátně jí umístí.
Každý den tak vyrobí asi 2500 - 3000 kuliček, které odpovídají konkrétnímu pohybu návštěvníků a staví je do podoby objektu, nebo sochy. Instalace vlastně jeden den data nahrává a druhý den je zpracovávají roboti a stavějí svou sochu.
DR: Co když na výstavu nikdo nepřijde?
Pokud nikdo nepřijde, socha jako produkt výstavy nevznikne. Pokud ale ano, instalace komunikuje s divákem. Je vytvořena tak, aby se dala navštěvovat víckrát a pokaždé přinesla divákovi, nebo spíš účastníkovi něco nového.
Infračervená kamera pozná podle odrazu světla i barvu oblečení, takže výsledná socha pak svým způsobem vystihuje i náladu a pocity lidí, kteří na výstavu přišli. Všechny tyto informace - data, pak vlastně spoluvytváří i finální sochu.
Zpracováváme vlastně mapu pohybu. Tvoříme průsečík nejčastějších cest a tato intenzita má pak vliv na to jak a kde je socha vysoká. Z dat místa kde nikdo nechodí nevznikne žádná kulička, tam kde je pohyb nejintenzivnější, bude socha nejvyšší.
I když, v Benátkách jsme maximální výšku omezili na dva metry. Aby se na výslednou sochu dalo dobře dívat a měla lidské měřítko. U podobného projektu v exteriéru - v americkém Massachusetts - byla výsledná socha v některých místech vysoká i 11 a půl metru.
DR: Projektory, infračervené kamery, roboti … mají v tvém projektu podobné postavení jako třeba štětec nebo uhel? Nebo jsou tyto věci díky své „inteligenci" něčím víc než nástrojem?
Ty technologie jsou pro mě spíš novou perspektivou, jak se dívat na svět okolo nás. Představ si rybu v akváriu.Vidíš rybu a okolo ní vodu. Ryba ale tu vodu, její molekuly, nevnímá. Návštěvník instalace v Benátkách je stejně jako ryba v akváriu, plném bílého světla.
Díky technologii ale vnímá svoji realitu rozšířenou o vjemy, které nám tělo nedovolí akceptovat. Člověk který prochází tou instalací ale vidí a má možnost se i dočíst, že jejím jádrem je nějaký systém, který ho sleduje a další, který buduje tu sochu.
Jakmile tohle návštěvník pochopí, začne s tím artefaktem komunikovat. Může se na zkoumání reality pomocí tohoto technologického prodloužení vjemu aktivně podílet. Technologie je tedy pro mě vlastně prodloužením smyslů. Něčím co nás spojuje s údaji za hranicí našeho vnímání. Díky této extenzi můžeme stále něco odhalovat a zároveň se na svět dívat pořád jinou perspektivou. Můžeme pořád doplňovat informace, které by jinak unikaly bez toho, abychom jim věnovali pozornost, nebo si jich vůbec všimli.
DR: Jakou funkci má pak v tomhle „systému" živý umělec?
Víš já mám u vchodu do Outside Itself dokonce takový slogan: "Umění není umění, pokud je tvořeno lidskou rukou." A i když je to provokativní, tak to opravdu myslím vážně. Tady se můžeme vrátit k tomu nástroji o kterém jsi mluvil.
V dřívějších dobách se lidé drželi u kulturních center, kterými byly například katedrály. Ty vyjadřovaly určitý duch doby, který reprezentovala církev. A tato instituce použila tělo umělce jako nástroj, kterým tvořila svoji realitu, ducha doby - katedrálu.
Dláto, štětec a další technologie, které dílo vytvořily pak byly prodloužením toho umělce, jeho záměru. Technologiemi zkoumal realitu a odkrýval z ní dosud skryté souvislosti. Předával tyto poznatky dál, ve formě stavby, obrazu nebo sochy.
DR: Takže umění tvořily nástroje a zároveň nějaké instituce, které prostřednictvím umělce konfrontovali svou realitu s tou, kterou objevoval nástroji? Rozumím tomu dobře? Jak je to dnes?
Dnes je to to samé, jenom máme složitější technologie a odhalujeme z reality víc, než to šlo dřív. Dnes už nemáme šroubovák, protože skříňkou nikoho nepřekvapíme. Ale máme něco jako "mediální šroubovák", technologii pro sběr dat. Něco co je víc než klasický nástroj, protože zkoumáme mnohem subtilnější části reality.
Duch doby tvoří v naší kultuře vždycky nějaké instituce. Dřív to byly církve, které stavěly katedrály a dnes jsou to korporace. Ty vytvářejí technologie i životní styl. Já když dneska sedím v nějakém Boeingu 747 nebo dneska už spíš Airbusu 380, tak mám stejný pocit jako v katedrále. To je stejná oslava ducha naší doby, je stejně majestátná a silná, jako byly ve své době katedrály.
DR: Jestli ale funguje tak silné sepětí mezi institucemi a umělcem, neskončíš jednou jenom u prezentování nejnovějších vynálezů těch, jejichž technologie potřebuješ pro svůj projekt? Co nějaký kritický odstup od reality tvořené institucemi?
Rozumím o čem mluvíš, ale já si věci poctivě půjčuju nebo pronajímám. Takže jsem se nikdy nesetkal s tím, že by po mě nějaká firma chtěla abych prezentoval její výrobky. A je to dobře, protože bych se bránil. To je ale jasné každému návštěvníkovy mojí výstavy. Protože tam neuvidíš žádné korporátní logo, i když vybavení od nich pochopitelně používám.
Zkusme se vrátit k té katedrále, o které jsem mluvil a kterou když procházíš tak vidíš po stranách obrazy svatých, nebo papežů, nebo biblických výjevů. To jsou vlastně loga církve. Je to jejich brand. Na mojí výstavě uvidíš jenom dva odkazy k současným institucím - benátského Bienále a Centra moderního umění Dox. To jsou moje loga, to je můj erb.
