Vždycky to je nejistota, říká ředitel výjimečné školy

Jakub Novák
28. 7. 2012 11:40
Aktuálně.cz přináší pokračování rozhovoru s ředitelem inkluzivní školy Vladimírem Foistem
Vladimír Foist
Vladimír Foist | Foto: Jakub Novák

Poběžovice (Domažlicko) - Dvacet kilometrů od Domažlic stojí škola. A není to obyčejná škola, je to inkluzivní škola.

Díky tomu, že se zde daří do hlavního vzdělávacího proudu zařazovat děti se zvláštními vzdělávacími potřebami, jsou zdejší třídy naplněné.

Cenu za to platí její vedení, pro které řízení takové školy představuje nikdy nekončící nejistotu.

"Nikdy nevíme, jak to bude vypadat za půl roku, jestli se nám podaří udržet počet asistentů na základě rozpočtu, jestli udržíme školního psychologa," říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz Vladimír Foist, ředitel školy v západočeských Poběžovicích.

A jak se s tím vyrovnat?

"U nás se snažíme řídit mottem ´otevřít školu znamená především otevřít sebe´ - věřit té myšlence a přijímat všechny podněty, abychom tu situaci nějak zvládali," dodává Foist.

A.cz: Zřizovatel nápomocný není? Nebo je problém v městském rozpočtu?

I kdybych to zdůvodňoval sebevíc, tak ten zřizovatel na to nemá peníze. Nereálné je i jít cestou sponzoringu v tomto regionu. Potom je to v nastavení toho systému.

A.cz: Z jakých zdrojů je financován třeba právě školní psycholog?

Ten funguje v rámci projektu, v rámci šablony, ten ale vyprší v únoru 2013, takže musíme mít od března příštího roku pro něj připraven další zdroj financí. Krátkou dobu to lze překlenout z peněz ze státního rozpočtu, ale opravdu jen krátce. Když se ale povede OP VK, tak tam bychom si zajistili funkčnost systému na delší období.

Foto: Jakub Novák

A.cz: S asistenty je to podobné?

V případě asistentů jsou dva základní zdroje financí - peníze z krajského úřadu na podporu inkluzivního vzdělávání, druhý zdroj je přímo z ministerstva školství na podporu pro asistenty sociálně znevýhodněných dětí. Tak se to postupně složí dohromady.

A.cz: Co je pro celý proces, nebo alespoň jeho úspěšné nastartování, zásadní?

Obrovská výhoda je mít pedagogicko-poradenské pracoviště přímo na škole - to bylo dlouho nevýhodou této školy.

To se vracím k minulosti, kdy tu inkluzi prakticky nebylo možné provádět, protože děti, které potřebovaly speciální vyšetření nebo další sledování, tak tam bylo prakticky nemožné dotlačit tu rodinu k tomu, aby jednala a aby to dítě vzala na vyšetření třeba do Domažlic nebo do Plzně.

Když to máte v jedné budově, tak stačí získat souhlas rodiče, jakmile se tu objeví, a díky tomu můžeme ty děti vyšetřit a nějak na tom stavět. To je asi největší rozdíl.

V minulosti ten systém fungoval tak, že když se ho nepodařilo zvládnout, tak se dítě umístilo do speciální školy nebo ústavu, eventuálně to rodiče zkoušeli po dalších školách, dokud nakonec to dítě stejně neskončilo v nějakém ústavu. Ve výsledku byli nešťastní všichni. V současné době, již tak třetí rok, držíme všechny ty děti tady a to beru jako obrovské plus.

A.cz: Jak se inkluze u vás odráží na počtu žáků? Rodiče dětí vás vyhledávají, nebo se vám naopak vyhýbají?

Ono když třeba řeknete, že přijímáte do školy dítě, u kterého už dopředu víte, že má nějaké problémy a je třeba se mu individuálně věnovat, tak mám takový pocit, že na některých školách to vnímají spíše jako problém, věc, které je potřeba se věnovat, je to něco, co dopředu nedokáží odhadnout.

Když dnes u nás řeknu "heleďte, máme možnost tuhle a tuhle", tak to většina těch kantorů kvituje naprosto normálně, protože je jasné, že díky tomu udržíme stavy tříd tak, že můžeme mít třídy rozdělené na A a B, což je také pro nás podstatné.

V současné době je to i vidět - my jedeme už třetí rok - přestože dětí nijak mohutně nepřibývá - 1.A a 1.B a tak dále. Je to i jeden z ukazatelů, že nás ti rodiče začali vyhledávat.

Je ale pravda, že je to zároveň závazek - nikdy nevíme, jak to bude vypadat za půl roku, jestli se nám podaří udržet počet asistentů na základě rozpočtu, jestli udržíme školního psychologa.

A.cz: Často se v souvislosti s inkluzí mluví o Romech. Jaká je jejich situace u vás?

Já mám někdy pocit, že inkluzivní vzdělávání je v Česku obvykle prezentováno jako projev romské komunity - a to je naprostý nesmysl. My tu máme poměrně velkou romskou komunitu, máme tu tak dvacet až třicet procent Romů, z nichž samozřejmě ne každý se k romské národnosti hlásí, ale v podstatě my - co se týče zařazení, té multikultury - tak jsme s tím nikdy neměli žádný problém.

Občas se stane nějaký exces, kdy sem přijde nová rodina zvyklá na jednání odjinud a začne nám to tu ostře vysvětlovat, to jsme tu také měli, dvakrát došlo k napadení paní zástupkyně, kdy sem dvakrát vlítli a chtěli si to všechno vyřídit sami, no tak to končí samozřejmě kolotočem policie-přestupky - také se tomu nevyhneme, patří to k tomu životu. Ale co se týče inkluze, tak to je daleko širší problém.

Máme tu Vietnamce, Němce, Ukrajince a další děti z jiného prostředí - to je jedna věc.

Pak tu máte postižené děti, děti s poruchami chování a samozřejmě i ty sociálně znevýhodněné, což jsou ti, co si zaslouží být do toho hlavního proudu zařazeni.

A.cz: Je inkluze nějak vidět i mimo školu?

Když si na to lidé zvyknou od školy, tak věřím tomu, že jako dospělí nebudou mít problém spolu žít - promítá se to do celé společnosti, do celé komunity.

Ocenili bychom, kdyby bylo možné do toho systému získat asistenty, kteří by se věnovali přímo terénní práci s některými těmi rodinami.

A.cz: Jaké rady byste mohl dát dalším ředitelům, kteří by se chtěli do inkluze pustit?

U nás se snažíme řídit mottem "otevřít školu znamená především otevřít sebe", věřit té myšlence a přijmout všechny ty podněty, abychom tu situaci nějak zvládali.

Chyba, která se stává, je podcenění práce s veřejností - drtivá většina rodičů, kteří mají děti ve školách, totiž zažila školu úplně jiného typu - učíš se, za to dostáváš známky a to je vše. Známky vypovídaly o tom, jaký člověk je.

Dnes je to tak, že se v dětech snažíme hledat další věci a hodnotit jinak - nezbavili jsme se tedy hodnocení známkami, to by byl na tuto oblast asi příliš velký šok, ale řešíme to různými doplňkovými hodnoceními, kdy děti hodnotíme ještě nějakým doplňkovým dopisem.

Většinou se snažíme rodiče do projektového vyučování zapojit, když to vyjde, je to skvělé.

Další věc je mít dobře zpracovanou webovou stránku a hodně publikovat v regionálním tisku, vysvětlovat pořád ty kroky.

Nesmí se podcenit spolupráce s místní samosprávou, kde to občas kulhá, protože dřív nebo později vám do toho vstoupí různé politické machinace, i na těchto malých městech - ne každý musí ten záměr vidět a ztotožňovat se s ním.

 

Právě se děje

Další zprávy