Praha - Odkaz parašutistů, kteří zlikvidovali jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů Reinharda Heydricha, aby se po několikahodinovém boji se sedmi stovkami vojáků Waffen SS zastřelili v kostele Cyrila a Metoděje, inspiruje k odvaze i dnes. Říká to alespoň zástupce náčelníka generálního štábu Aleš Opata, jenž se s mnohými parašutisty vycvičenými ve Velké Británii a shozenými do nacisty obsazené republiky dobře znal. Od posledního boje parašutistů dnes uplynulo dvaasedmdesát let.
Aktuálně.cz: Jste výsadkář a právě dnes je to dvaasedmdesát let, kdy sedm československých parašutistů vzdorovalo nacistům v pražském kostele Cyrila a Metoděje až do konce. Jak hodnotíte atentát na Heydricha, ale i poslední boj sedmi parašutistů?
Aleš Opata: Českoslovenští parašutisté vycvičení ve Velké Británii touto akcí ukázali, že jsme se při okupaci nepoložili jako národ. Pro mě osobně jde o velmi silnou symboliku toho, co tito špičkově vycvičení muži s pomocí domácího odboje dokázali - zaútočili na jednu z hlav nacistické říše, hlavního plánovače holokaustu, a zlikvidovali ho.
Na jejich čin jsou dnes různé pohledy, já ale atentát chápu - po mnichovské zradě a po teroru, který Heydrich v Čechách a na Moravě rozpoutal - jako mimořádně silný a hrdinný vlastenecký čin. Zároveň jde o důkaz, co pro tyhle vojáky republika znamenala. Za její osvobození byli ochotni položit i život.
A jejich poslední boj v kryptě kostela? Někdy tak tyto speciální operace končí. Ti kluci až moc dobře věděli, do čeho jdou a že mohou takhle skončit. S tou variantou počítali. Dokazují to ostatně dopisy i poslední vůle, které zanechali před odletem do okupované vlasti ve Velké Británii. A pro nás parašutisty je velkou symbolikou, že se jako Češi (Josef Gabčík byl Slovák - pozn. red.) nevzdali, neukázali slabost a dobojovali to až do konce s výkřikem: "Češi se nevzdávají". (V kostele se kromě Gabčíka skrýval Jan Kubiš, Adolf Opálka, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Jan Hrubý a Josef Bublík - pozn. red.)
A.cz: Pokud vím, jako velitel 43. výsadkového praporu v Chrudimi jste udržoval přátelské kontakty s Josefem Černotou z paraskupiny Wolfram, ale i s dalšími výsadkáři, z nichž dnes žije už jen Jaroslav Klemeš. Jací to byli lidé? Co je motivovalo riskovat a nasazovat životy?
Kromě Josefa Černoty jsme do Chrudimi zvali parašutisty Rudolfa Pernického (výsadek Tungsten - pozn. red.), Rudolfa Krzáka (Silica-South) či dosud žijícího Jaroslava Klemeše (Platinum-Pewter). Tito lidé byli a jsou pro nás výsadkáře symboly statečnosti, vlastenectví... zároveň šlo o skvělé kamarády. Kdykoliv jsme od nich něco potřebovali, vždy nám vyšli vstříc, nikdy neřekli ne.
Armáda, která nemá tradice a nestaví na nich, je něčím uměle stvořeným. V minulosti jsme právě tohle dost podcenili. Měli jsme štěstí, když po rozdělení Československa vznikala nová armáda, tak tu tihle lidé byli, že jsme s nimi mohli mluvit. Jejich zkušenosti nám v lecčems pomohly v přípravě zahraničních riskantních operací.
Jardovi Klemešovi je dnes dvaadevadesát a jeho vitalita je stále záviděníhodná. A když se zamyslíte nad tím, co tihle parašutisté zažili za války, po válce, po roce 1948, tak jejich houževnatost je až neuvěřitelná. A ať byly jejich osudy sebetragičtější, nikdy jsem neslyšel, že by si na něco stěžovali, že by žehrali na perzekuce, jimž byli po válce vystaveni.
Většinu z nich věznili, propustili z armády... vždycky se dívali do budoucna, byli plni optimismu... jejich obrovská vnitřní síla na mě dělala vždycky velký dojem a měla by inspirovat nás všechny, když přijdou těžké chvíle.
Na Majdanu zapomněli na obranu země
A.cz: Když jsme u té inspirace... K čemu vás inspirují slova náčelníka generálního štábu Petra Pavla, podle něhož se ztenčují schopnosti české armády tak, že přestává plnit své spojenecké závazky k zemím NATO?
Souhlasím s nimi. Snižování obranného rozpočtu degradovalo některé schopnosti armády do takové míry, že jsou na hranici použitelnosti. Pokud chápeme obranu státu jako jeden ze základních atributů demokracie, pak to může za jistých okolností mít - pokud budou škrty dál pokračovat - na bezpečnost země fatální dopady.
A Ukrajina je toho zářným příkladem. V době, kdy se bojovalo na Majdanu, kdy se Ukrajinci snažili změnit svůj život a politický systém, tak se tím nechali natolik unést, že zcela zapomněli na obranu země. I proto je dnes na Ukrajině válka. Zároveň se odhalilo obrovské podfinancování ukrajinské armády, její nevycvičenost a nevyzbrojenost.
Tyhle věci jdou vždy ruku v ruce. Na jedné straně snaha změnit svůj život, odstranit korupci i špatné vládnutí, na straně druhé opomíjení bezpečnosti země, které někdo využil.
A.cz: On je to vlastně paradox. Česká armáda exceluje v zahraničních vojenských misích a doma skomírá obrovským vnitřním dluhem a vybrakovanými zásobami. Vysvětlete to.
Zahraničním operacím věnujeme maximum pozornosti - je to o životech a zdraví našich vojáků. Jenomže zahraniční operace nejsou zrcadlem armády. Jsou její exkluzivní schopností. Vojáci získávají zkušenosti, v boji si ověřují to, co se naučili při manévrech. Spojenci nás za to vysoce hodnotí... nejde ale o přesný obraz stavu armády.
Chybou zřejmě bylo, že mnozí lidé si řekli: pokud si armáda skvěle vede v riskantních misích, tak je s ní asi vše v pořádku. Jenomže se zapomnělo na to, že armádu netvoří pouhá tisícovka lidí v zahraniční operaci. Armáda nevypadá tak, jako tato její - jakkoliv důležitá - výkladní skříň.
A.cz: Možná jste jako vojáci měli varovat politiky už dříve, a ne až teď, když jde do tuhého...
Armáda demokratického státu musí být vůči státu - a tedy i politikům - maximálně loajální. Když začala ekonomická krize a začalo se škrtat, nikdo z vojáků ani nemukl, protože jsme chápali, že je nutné snižovat výdaje státu, jakkoliv byly ty škrty drastické. Řekli jsme tehdy, že se připravujeme na obranu země, a jsme tudíž připraveni na strádání, ale i na to, že si s tím musíme poradit. A zvládli jsme to.
Dnes se ovšem stát z ekonomických potíží pomalu vymaňuje, ale škrty v obranném rozpočtu stále dosahovaly takových rozměrů, že jsme jen pragmaticky poukázali na to, co všechno se při obraně země začíná hroutit.
Když není munice a pohonné hmoty
A.cz: A co se začíná v armádě hroutit?
Některé schopnosti armády degradují. Už dříve vyšlo najevo, že některé schopnosti, které jsme z úsporných důvodů zrušili, jsou téměř neobnovitelné. Například protivzdušná obrana vojsk. Ta je dnes na minimu. Její plná obnova by v budoucnu znamenala nepředstavitelnou investici.
Problémy jsou i v naplněnosti armády. V minulosti se až příliš eufemisticky mluvilo o sádle a svalech, o ořezávání sádla, o posilování svalů... jenomže voják - coby onen "sval", který nemá nic v hlavě - je ve válce k ničemu. Personál armády byl ekonomickou krizí, ale i permanentními reformami, v podstatě rozložen. Vojáci ztratili stabilitu, jistotu... z armády znechuceně odešla spousta chytrých lidí. Jenomže profesionální armáda musí mít kvalitní, stabilizovaný personál. Špičkový profesionál nemůže neustále řešit otázku, zda bude mít příští rok práci, či ne. I tohle formuje profesionální armádu.
Stejně jako kvalitní výcvik. Pokud vojáci nemají munici, pokud nejsou pohonné hmoty, tak to opět degraduje schopnosti armády. Jen připomínám, že vojáci dnes ovládají složité a velmi sofistikované zbraňové systémy, dálkově ovládané zbraňové stanice, což představuje spoustu hodin výcviku a času. A pokud vojáci netrénují a necvičí, tak ty stanice neumí ovládat - jsou to jednoduché počty.
Po jedenácti letech v Afghánistánu máme velmi dobře vycvičenou armádu s obrovskými bojovými zkušenostmi. A tyhle schopnosti se neudrží jinak než výcvikem. Nejenom na území Česka, ale i na společných manévrech se zahraničními partnery.
A.cz: Zmínil jste odchody schopných lidí. Ale i vy jste - alespoň pokud je mi známo - chtěl rezignovat.
To je pravda. Odchod jsem zvažoval stejně jako mnoho jiných někdy před deseti lety, kdy jedna ambiciózní reforma armády střídala druhou. Jeden den jsem měl jako velitel výsadkového praporu třicet velitelů družstev a druhý den mi jich půl propouštěli, protože neměli maturitu. Jeden den jsem velel výsadkovému praporu brigády rychlého nasazení s bojovou tradicí a druhý den jsme byli součástí 11. brigády bez tradic. Šoupli nás prostě do nějaké tabulky anonymních čísel. Jeden den jsme cvičili a druhý den jsme kvůli nedostatku financí nedělali nic...
Mluvím tu o mladých profesionálních jednotkách s vojáky plnými nadšení a srdcem - možná byli víc oddaní armádě než ti dnešní vojáci - a dopláceli na nepromyšlené reformní nápady. Říkali jsme si tehdy, zda to má vůbec ještě cenu, zůstávat v armádě.
Iráčané se musí umět bránit sami
A.cz: Směřujete do velitelských struktur NATO. Neobáváte se, že vás jako reprezentanta Česka budou v Alianci považovat za černého pasažéra?
Měl bych se stát národním vojenským představitelem na velitelství NATO v belgickém Monsu. Českou armádu nepovažuji za černého pasažéra v Alianci. Pokud jde o její angažovanost v zahraničních operacích, nemůže nám nikdo ze spojenců nic vytknout.
Našim spojencům jsme vždy pevně po boku. A oni to vědí. V bojových operacích jsme vnímáni jako hodnověrný partner. Třeba v Afghánistánu jsme společně s Američany působili v těch nejhorších oblastech. Před protivníkem jsme nikdy neuhnuli, přestože jsme měli ztráty.
Koaliční partneři to vědí a cení si toho. Nejme ustrašenou, ale hodnověrnou armádou, byť se velikostí nemůže rovnat té německé či americké. A mám-li to říci v nadsázce, nejsme čarodějem třetí kategorie. O něčem snad svědčí i to, že armádě důvěřuje pětasedmdesát procent našich občanů - jde o zavazující a pro nás silný signál.
A výše českého obranného rozpočtu? Je výsostnou věcí politiků, kolik dají armádě peněz. Armáda si v demokratické zemi nemůže diktovat, co bude či nebude dělat a jak to bude dělat. Od vlády a parlamentu dostává zadání.
Pokud stát dospěje k názoru, že armádu nepotřebuje, tak ho poslechneme a armádu rozpustíme. Když se naopak stát rozhodne, že je nutné zvýšit schopnosti armády, tak to uděláme. My dnes politiky jen upozorňujeme, že ztráta schopností armády se blíží katastrofické hranici. Možná jste nicméně zaregistroval diskusi mezi politiky, v níž zaznívají slova o - byť postupném a pomalém - navyšování obranného rozpočtu. Považuji to za první signál změn k lepšímu.
A.cz: Jak hodnotíte postup sil ISIL (Islámského státu v Iráku a Levantě) k Bagdádu? Může nás to nějak ohrozit?
Každý zvrat bezpečnostní situace ve světě má vliv na život ve standardních demokraciích, na hodnoty těchto zemí.
Nechci mudrovat nad tím, jak to dopadne či nedopadne v Iráku anebo na Ukrajině. Obě tyto země mohou vážnou bezpečnostní krizi zvládnout. Mají silnou podporu evropského společenství i NATO.
Vojáci Aliance ale nemohou strávit v Iráku celý život a dělat za Iráčany jejich práci. Tu jsme tam odvedli: Iráku byla nabídnuta obrovská vojenská pomoc, spoustu peněz pohltil výcvik Iráčanů. Oni teď musí prokázat své schopnosti. Bránit sami sebe i v podobných krizích, jako je ta nynější. NATO či Evropská unie nemůže hasit či vojensky zasahovat všude, kde je válka. To bychom nedělali nic jiného a počty vojáků nám k tomu nebudou stačit. Teprve pak může přijít naše pomoc.
