K akci Vlajka pro Tibet se podle spolku připojí úřady 748 obcí, měst, městských částí i krajů. Loni bylo účastníků méně, akci tehdy podpořilo 737 radnic, obecních úřadů a hejtmanství. Poprvé se letos k akci přidají například obce Bernartice, Sloup v Čechách nebo Hamry.
Úřady a školy v Česku začaly s vyvěšováním tibetských vlajek již v pátek. Vlajky vyvěsí mimo jiné vedení pěti krajů a po čtyřech letech se do akce zapojí i pražský magistrát.
Kampaň Vlajka pro Tibet vznikla v polovině 90. let minulého století v západní Evropě s cílem, poukázat na dlouhodobé porušování lidských práv v Tibetu. Akce také připomíná 80 tisíc obětí potlačeného povstání v tibetském správním centru Lhase v roce 1959. Kořeny povstání sahají do počátku 50. let, kdy armáda komunistické Číny vnikla na tibetské území a zabrala jej. Česko se ke světové akci na podporu Tibetu aktivně připojilo poprvé v roce 1996, kdy vlajku vyvěsily první čtyři radnice.
87 tisíc Tibeťanů zemřelo
Při protičínském povstání v Tibetu zahynulo na 87 tisíc Tibeťanů a desetitisíce z jeho obyvatel následovaly svého nejvyššího duchovního a politického vůdce dalajlamu na cestě do indického exilu. Příčinou strastiplné cesty za svobodou byly desetileté snahy čínských komunistů o podmanění si této strategické oblasti na "střeše světa" a také tvrdě potlačené povstání. V neděli 10. března to bude 60 let, co se obyvatelé Tibetu vzbouřili a pokusili se vyhnat čínské nezvané hosty.
Tibetští představitelé reprezentovaní čtrnáctým dalajlamou a radou ministrů - kalönů - před čínskou invazí plně rozhodovali o vnitropolitických i vnějších záležitostech země. Její zástupci například uskutečnili cestu kolem světa s platnými tibetskými cestovními doklady. Také proto obyvatelé extrémně hornaté země vždy tvrdili, že Tibet byl v době čínského narušení jeho územní celistvosti svrchovanou a nezávislou zemí.
Jinak ale na Tibet pohlíželi oficiální představitelé Čínské republiky a pak i Mao Ce-tungovi lidé, kteří bývalý vazalský stát považovali za součást Číny. Po vítězství Maových komunistů a konsolidaci vnitropolitických poměrů dostaly jednotky Čínské osvobozenecké armády 25. října 1950 rozkaz k pochodu na Tibet, aby "osvobodily tři miliony Tibeťanů od imperialistického jha a upevnily národní obranu na západní hranici Číny".
Následující desetiletí se neslo ve znamení čínské snahy přeměnit buddhistický feudální řád v zemi v socialistickou sekulární společnost. Navzdory "historickým nárokům" si komunistické vedení částečně uvědomovalo zvláštní postavení Tibetu, proto roku 1951 podepsalo se zástupci dalajlamova kabinetu Sedmnáctibodovou dohodu poskytující Centrálnímu Tibetu vysokou míru autonomie.
Nevyhnutelný konflikt předznamenala až násilná čínská propaganda v roce 1957, jejímž úkolem bylo přimět Tibeťany k přijetí radikálních komunistických reforem. V reakci na stupňující se čínský nátlak i případy genocidy začaly v tibetských provinciích Amdo a Kham vznikat partyzánské bojůvky, které přerostly v mohutné hnutí odporu. Dobrovolnická armáda zaznamenala v bojích četné úspěchy, Číňané ale své vojenské síly vytrvale posilovali. Kvůli rozbouřené atmosféře byla dokonce zrušena návštěva indického ministerského předsedy Džaváharlála Nehrúa, do něhož Tibeťané vkládali veliké naděje.
Pohár tibetské trpělivosti přetekl, když čínské úřady pozvaly dalajlamu bez tělesných strážců na 10. března 1959 na čínské velitelství ke shlédnutí divadelního představení. Toho dne se kolem letního sídla dalajlamy západně od Lhasy shromáždilo na 30 tisíc Tibeťanů, kteří rozhořčeně protestovali proti čínské okupaci a kolem paláce vytvořili ze svých těl obranný val.
Dalajlamův úprk do Indie
Situace se stávala neúnosnou. Kabinet deklaroval, že Tibet už více neuznává čínskou autoritu, založenou na Sedmnáctibodové dohodě. Navíc byl letní palác výhružně ostřelován a dalajlamův život se ocital v ohrožení. V noci 17. března proto tibetský vůdce s nevelkou skupinou spolupracovníků tajně pod rouškou tmy opustil palác a vydal se na úprk do Indie.
Dva dny na to již Číňané bez skrupulí ostřelovali strategicky důležitá místa ve Lhase. Při následném útoku tanků a pěchoty zahynulo asi 12 tisíc lidí. O zmizení dalajlamy se čínské autority dozvěděly až třetího dne. Přestože po něm začaly okamžitě pátrat, dostihnout se ho nepodařilo.
Nedlouho po dalajlamovi, jemuž Dillí poskytlo politický azyl, začaly do Indie proudit tisíce zubožených tibetských uprchlíků, kteří rovněž obdrželi právo pobývat v zemi. Už během více než měsíc trvající vyčerpávající cesty za svobodou vyhlásila dalajlamova družina vznik nové dočasné vlády. Jejím sídlem se stalo letovisko Mansúrí v předhůří severní Indie, odkud dalajlama vyzýval k mírovému a přátelskému řešení tragické situace a požadoval zachování pravomocí, kterým se Tibet těšil před rokem 1950.
Počet obětí povstání mezi březnem a říjnem 1959 je odhadován na 87 tisíc Tibeťanů. Tibetská otázka byla též přednesena na čtrnáctém zasedání OSN. Rezoluce přijatá v říjnu 1959 kromě jiného vyzývala k respektování základních lidských práv tibetského lidu a jeho svérázného kulturního a náboženského života, aniž by se ale zmiňovala o invazi komunistické Číny a okupaci Tibetu. Čínské vedení na výzvy nereflektovalo a naopak začalo upevňovat svou nadvládu. Od roku 1965 je Tibet čínskou autonomní oblastí.
Na znamení solidarity s Tibetem vyvěšuje 10. března řada měst po celém světě tibetskou vlajku.
