Rozhovor: Češi potřebují více důvěry a kladné příklady

Magdaléna Daňková
5. 10. 2013 16:40
Říká to zakladatelka projektu "Učíme se příběhy" Lenka Papadakisová
Lenka Papadakisová si myslí, že Češi by si měli více důvěřovat.
Lenka Papadakisová si myslí, že Češi by si měli více důvěřovat. | Foto: Aleš Vlachovský

Rozhovor - Lenka Papadakisová je iniciátorkou a manažerkou projektu Učíme se příběhy, jehož cílem je šířit pozitivní energii v české společnosti.

"Skrze lidské příběhy chceme ukázat, že každý může žít svůj sen," popisuje záměr žena, která radí podnikatelům a manažerům, jak vést firmy a zaměstnance.

Poskládat mozaiku příběhů pětadvaceti občansky angažovaných lidí trvalo celý rok. Vznikla z toho webová platforma, celovečerní film, deset rozhlasových rozhovorů a touha měnit české negativní myšlení. Jak toho dosáhnout, objasňuje v rozhovoru šestačtyřicetiletá majitelka vzdělávací společnosti Expertis.

Aktuálně.cz: Jak vznikl projekt "Učíme se příběhy"?

To má několik podnětů. V roce 2010 jsem se zamýšlela nad tím, jak přispět k tomu, aby se klima téhle společnosti, ve které hodně lidí bylo nespokojeno se současným stavem, změnilo, abychom k sobě byli citlivější. No, a jelikož se potkávám s lidmi, kteří jsou hodně aktivní a mají touhu něco tvořit, viděla jsem, že spousta z nich žije pro to, co je zajímá. Řekla jsem si, že by bylo dobré si tyhle příklady začít ukazovat, dělat něco jako pozitivní zprávy, že v Čechách se děje taky něco dobrého, nejen špatného.

Zkombinovaly jsme tedy schopnosti moje a Kateřiny Jonášové, která je novinářkou a vždycky dělala alternativní média, s naší vášní pro příběhy, dokumentární film a různé světové kultury a společenství.  A pak přišel impuls, někdo mi řekl, že ministerstvo školství vypisuje program na občanské kompetence. Zpracovaly jsme tedy naší myšlenku do projektu a na konci června (2011) jej odevzdaly.

Nejprve to dopadlo tak, že zhruba po půl roce, kdy se vyhodnocoval projekt, nám oznámili, že jsme neobdržely dostatečný počet bodů.  Ale asi za tři měsíce na to nám poslali výzvu, že se uvolnily finanční prostředky a projekt můžeme realizovat. Takže k pátému srpnu 2012 jsme podepsaly smlouvu, která trvá čtrnáct měsíců, tedy do října 2013.

A.cz: Kde jste se inspirovala?

Na cestách a v kontaktu s lidmi. Na příbězích mě inspiruje hlavně moudrost, která se vyprávěním předává. Je v nich vždycky téma hodnot a osobních motivací. Uvědomila jsem si, že to v naší společnosti chybí. Že se koukáme hodně na výsledky, které kritizujeme, ale vůbec se nedíváme na to, co nebo kdo za tím výsledkem stojí a jaké je jeho smýšlení, pohnutky.

A.cz: Jak jste se seznámila s ostatními členy týmu?

To bylo zajímavé. S Kateřinou jsme se znaly nějakou dobu předtím, protože jsme spolupracovaly ještě na jiném projektu, Moudré podnikání žen, do něhož já jsem ji přizvala.

A s těmi ostatními jsme se potkaly, jakmile jsme dostaly výzvu z ministerstva. Začala jsem přemýšlet o lidech, se kterými jsem se setkala za poslední půlrok, kteří měli zájem o společnost, vývoj a změny životního stylu. Dostala jsem se do Creative Gatu (organizace podporující firemní rozjezdy, pozn. red.), když se zrovna otvíral, a tady jsem potkala Robina Čumpelíka. To je člověk, který hodně propojuje nejrůznější lidi. Skrze něj začali přicházet další, jako Standa Miler, který pracoval taky na námětu filmu (Žít změnu, pozn. red.). V Creative Gatu jsme taky našli nadšenou koordinátorku.

Chtěli jsme mít různorodé spektrum osobností

A.cz: Podle jakého klíče jste vybírali protagonisty příběhů?

Při vytváření projektové žádosti jsme se zavázali k vytvoření pětadvaceti příběhů z osmi regionů, deseti spotům, jednomu dokumentárnímu a minimálně jedné besedě v každém regionu. 

Nejprve jsme si v tom základním týmu - já, Kateřina, Robin a Standa udělali seznam zajímavých, inspirativních lidí. Pak jsme si lidi přeřazovali, kdo je z jakého regionu a zejména v jakých oborech působí. Chtěli jsme mít různorodé spektrum oblastí, které nás zajímají - a to je zdravý životní styl, vzdělávání, udržitelné zdroje, bydlení a duchovní rozměr. Takových osobností je v Česku hodně, ale my jsme se rozhodli věnovat zejména lidem, kteří ještě nemají žádný mediální obraz.

V každém regionu jsme vybrali jednoho koordinátora, člověka, kterého zajímá stejná věc, ale žije v dané oblasti, zná ty lidi a už se jimi nějakou dobu zabývá. Tito koordinátoři pak přidali další tipy na osobnosti, které mozaiku doplnily. Byla to taková skupinová rada.

A.cz: Proč je příběhů zrovna pětadvacet?

Pro pětadvacet jsme se rozhodli při přihlašování projektu. Byla to zkušenost z práce s mediálně-vzdělávací formou.

A.cz: Který je váš oblíbený?

Nedávno jsem znovu poslouchala Štěpána Málka, pankáče. To je příběh, který mě baví. Protože ten člověk vypadá, jako že je negativistický, a přitom ve vyprávění používá tolik jemných vyjádření a slov. Pak mám ráda Oukropce (Petr Oukropec, vede ochotnický spolek, pozn. red.) a celý příběh Těchonic a jejich divadla. Ten mi hodně utkvěl v paměti.

A Janu Rýdlovou, to je porodní asistentka, která snoubí zákonné porodnictví s tím alternativním.

A.cz: A byla Jana Rýdlová vybraná na základě případu porodní asistentky Ivany Königsmarkové?

Ne, ne. Tohle bylo na doporučení Davida Bartůška (jihomoravského koordinátora), který ji osobně zná, protože rodila jeho děti.

Je třeba zlepšit své vzájemné vztahy

A.cz: Tvrdíte, že Češi jsou negativní a hodně si stěžují. Myslíte si, že je to dáno poměry, nebo uvažováním lidí?

Já myslím, že je to uvažováním. Žijeme ve velmi dobrých, nadstandardních poměrech a naše země je v podstatě velice bohatá a štědrá. To, že máme vztahy, jaké máme, si děláme sami. Takže je to otázka našeho smýšlení.

Řekla bych, že nedůvěřivost a nízká podpora ostatních je největší překážkou toho, aby se tady věci posouvaly dál. Například když se rodí alternativní formy pěstování a mám o takovou zeleninu zájem, mohu podpořit zemědělce tím, že u něj potraviny nakupuji nebo mu dám peníze dopředu na ruku, aby na vypěstování zeleniny měl prostředky. Je třeba víc posílit důvěru a jít do toho experimentu, že dřív dám, než dostanu.

A.cz: Není ta nedůvěřivost Čechů dána léty komunistického režimu v zemi?

Nevím. Já jsem v téhle době naopak měla pocit, že ta vzájemná důvěra byla daleko větší než po revoluci. Navíc jsem vyrůstala na vesnici, kde bylo jiné smýšlení než ve městě, to, že si lidé vzájemně pomáhali, bylo normální. To, že lidi v té minulé době na sebe napráskali ze závisti, je něco, co si v sobě neseme asi daleko delší dobu.

Naše nesoudržnost je možná dána i tím, že zde nebyly vytvořeny vrstvy, které by lidi respektovaly. Všichni chtěli mít takovou tu neoprávněnou rovnost. Často neznáme své místo a hodnotu. Například některé profese, kuchařky nebo uklízečky, byly dlouho považovány za podřadné. Přitom jsou v zahraničí velmi ceněné a vážené. Tohle zkreslení vytváří, podle mě, pocit vzájemné nedůvěry a nevážení si ostatních.

A.cz: Jak jste tedy vnímala porevoluční dobu?

Dva roky po revoluci byli lidé velmi otevření, milí, laskaví a podporující. To bylo krásné žití, v Praze panovala velká sounáležitost, radost a tak.

Po těch dvou letech však euforie vyprchala a naše životy začala hodně ovlivňovat ekonomika. Šířila se dravost, nedůvěra, spekulace, podrazy. Žádné hodnoty a pravidla, jen myšlenka rychlého zisku.

Taky se obrovsky zvýšil počet krádeží. V té době jsem bydlela v Holešovicích a nebylo dne, kdy by někdo nevykradl auto. Nastala taková devastace, která za komunismu vůbec nebyla. Ale je pravda, že se to teď dost vymýtilo. Řekla bych, že za posledních pět let udělala policie velký kus práce.

Jsem vděčná za to, že tahle země je v podstatě bezpečná a že se nemusím bát jít večer po ulici. Samozřejmě jsou místa, která jsou citlivá a ohrožená, ale celkově je tady dost bezpečno. Myslím si, že pocit bezpečí v zemi je rozhodující a určující.

"Je třeba pochopit, že každý ovlivňujeme svůj život a jeho kvalitu."
"Je třeba pochopit, že každý ovlivňujeme svůj život a jeho kvalitu." | Foto: Aleš Vlachovský

Vesnice, nebo město?

A.cz: Mluvila jste o tom, že na vesnicích jsou jiné poměry než ve městě. Myslíte si, že vztahy na vesnicích jsou důvěrnější a lidé si více pomáhají?

V současné době jsou české vesnice různorodé a jsou v nich velké rozdíly. Od osmdesátých let do roku 2000 se z vesnic odcházelo a ty pustly. Spousta střediskových, velkých, živoucích vesnic jsou dnes zpustošené. Ale ne všechny.

Jsou takové, které si našli lidi z města a začali se do nich přesidlovat. Z chalupy si udělali svůj domov, zajímají se o obecní život, spolupracují s místními.

A.cz: V čem vidíte ten obrat, tedy rostoucí trend stěhovat se z měst do vesnic?

Lidé z měst sem přichází s určitou potřebou vymanit se ze sídliště a městského konzumního stylu života. Chtějí zažít něco, co jako děti neměli možnost si zažít, to je také častá motivace různých propagátorů zdravého životního stylu. Chtějí se postarat sami o sebe a něco vybudovat.

Ale i v Praze pozoruji velký přerod. Čtvrtě se proměňují, lidé se začínají více seznamovat. Možná i díky trendu farmářských trhů a festivalů, které vytvářejí náladu takové té pospolitosti. To je moc hezké.

V Česku se žije dobře, ale…

A.cz: Podle vás se v Česku žije dobře. Ale nezapomínáte na negativní stránky, jako je nezaměstnanost, kvalita potravin, vysoké daně?

Já myslím, že se v Česku žije dobře, protože jsou tady dobré klimatické podmínky. Země je štědrá, bohatá, máme tady hodně zdrojů. Pokud je teda používáme a nelikvidujeme.

Co se týká politicko-ekonomické části, tak ta je nic moc, protože tady nejsou vytvářeny podmínky pro odpovědný život. A je tady úplně zbytečně draho. Například jsou zde nesmyslně vysoké daně z některých zaměstnání. Vytváří to obrovské nároky a tím pádem problémy ve společnosti.

A.cz: Jak tedy navrhujete tu politicko-ekonomickou část zlepšit?

Myslím si, že je třeba zjednodušit celý systém. Zrušila bych úplně veškeré zákony a vystavěla úplně nové základy, protože tady ty opravy oprav oprav, nikam nevedou. Jsou v nich zachovány chyby, které se nedají vyřešit. 

Společnost by měla primárně stát na důvěře. Vzhledem k tomu, že momentálně stojí na nedůvěře, tak je tady vysoká kontrola a tím pádem problém s tím, že všechno stojí hodně peněz. To je nemoc celého systému.Právě na vesnicích lidi začínají zkoušet levnější a ekologičtější systémy a zjišťují, že jim to funguje. Jsou z toho samozřejmě nadšení, ale legislativní podmínky toto ne vždy podporují.

A.cz: Vy tedy věříte, že projekt lokálního směnného systému, o kterém mluvila paní Suchánková, má šanci se v Česku uchytit?

Já si myslím, že i takový systém tu může fungovat. Protože je přirozený. Jenže spousta lidí má návyk a představu, že bez peněz to nejde, že bez nich člověk nemůže přežít. Do jisté míry je to pravda, ale dá se to dělat i jinak, což dokazují právě lidi, kteří takovéto alternativní systémy zkouší.  Na vesnici vždycky existovaly takovéto směny.

Ano, jsou tady určité věci, na kterých jsme zatím závislí a musíme je zaplatit. Ve městě je to elektrika, plyn, voda, čističky a tak dále. Platí taky, že život ve městě je dražší než život na vesnici. Ale myslím si, že za určitých podmínek to může fungovat.

A.cz: Dobře, ale co poradit lidem, kteří jsou v tíživé životní situaci a nemají zaměstnání ani peníze?

Nebýt obětí. Největší potíž těch lidí, a to s plným respektem, je to, že si sami stoupnou do té role oběti. Když se díváte v Praze na bezdomovce, vidíte, že často jde o hru. Je to skupina, která se rozhodla pro tenhle život a nemají ho chuť měnit, protože jim vyhovuje. Ví přesně, jak si vyžebrat peníze a nejsou v chudobě, protože těch peněz, co jim proteče rukama, neproteče ani lidem, kteří dělají nižší kvalifikovanou práci. Když se rozhodnu být obětí, tak jsem obětí.

Je třeba pochopit, že každý ovlivňujeme svůj život a jeho kvalitu. V Čechách žije spousta lidí nedůstojně, nemá tu potřebu důstojnosti vůbec v sobě a netuší, o čem je řeč. Takže se k sobě lidi často chovají zle. To není otázka financí, kolik máte, ale otázka chování, jaké máte.

Dost bohatých lidí se nechová vůbec důstojně. Špatné je, když takoví lidé pak začnou rozhodovat o ostatních, protože jejich míra vědomí a zkušeností je většinou velmi nízká a přitom ovlivňují celý systém.

Samozřejmě jsou tady nějaké životní podmínky, ale není to tak, že když se narodím bohatým rodičům, tak budu bohatý, a když se narodím chudým rodičům, tak zůstanu chudý. Tak to prostě není.

A.cz: A jak to tedy podle vás je?

Je to o rozhodnutí, za čím jdu, čemu věřím, čím se obklopuji a jaké podněty přijímám. Zejména při výchově dětí mají tyhle věci velký vliv. Vliv mohou mít také stereotypy přenášené z rodin nebo alkohol, který je v Čechách velkým problémem. A taky drogy, které jsou zde také ve velké míře. Lidi svůj život zabíjejí místo toho, aby se realizovali.

Myslím, že je to kvůli tomu, že je zde málo podnětů a stimulů pro seberealizaci a hledání alternativních zdrojů. A taky zase nízká podpora okolí, které ostatním nefandí. Lidi radši kritizují a říkají - nemá to cenu, radši nic nedělat, stejně se to nevyplatí.Je to ale i o tom, že zejména mladí lidé jsou obklopeni médii - televizí, novinami, kde je všechno negativní a nejsou tam žádné pozitivní příklady. Pak nemůžou mít pozitivní vidění.

Všem bych řekla, ať televizi vypnou a jdou dělat na zahradu. Protože ta seberealizace skrz dělání smysluplných věcí je velmi důležitá.

"Věřím, že díky pozitivním příkladům se změní vnímání české společnosti."
"Věřím, že díky pozitivním příkladům se změní vnímání české společnosti." | Foto: Aleš Vlachovský

Politika je systém vytvořený myšlením lidí

A.cz: Myslíte si, že pro změnu společnosti je důležitější občanská aktivita nebo spíše politická změna?

Jsem přesvědčená o tom, že jde o občanskou aktivitu. Lidé by se měli zajímat o veřejné věci a to, co mohou sami změnit, ne jenom kritizovat. Protože politika je systém vytvořený myšlením lidí a její kvalita je dána hodnotami, které sami ctíme.

A.cz: Jak byste to chtěla změnit?

Navrhuji navýšit základní lidskou vzdělanost. Ne informační gramotnost, protože tu máme poměrně vysokou, ale vzdělanost, co se týká fungování těla, jídla, vzduchu, okolí a vztahů.

Vědět, co umí moje tělo, jak s ním mám zacházet, aby mělo dostatek energie a vitality, nebýt závislý na lécích, ale umět se léčit. Dále vědět, kdo jsem já, znát svou duši a podstatu lidství, vnímat okolí. Že člověk je součást nějakého systému, ať už kolektivu nebo přírody. Rozumět tomu, v jakém prostředí žijeme, a chovat se ekologicky. Přemýšlet a vidět souvislosti. 

Pro spoustu lidí je například nepředstavitelné, že by najednou nebyla voda nebo že by musel přežít v lese.A když se navýší tahle vzdělanost, lidi budou mít daleko větší odvahu, sílu a důvěru v sebe, aby proměňovali společnost. Jakmile se člověk cítí silně a bezpečně, může vykročit dál. Může ovlivňovat nejenom svou blízkou rodinu, podnikání nebo čtvrť, ale taky celou společnost.

Jako velkou změnu v politice vnímám letošní volby. Mám pocit, že tam začíná vstupovat daleko více lidí, kteří už sami něco dokázali. Že jdou do veřejného prostoru ne kvůli kariéře a moci, ale aby se na něčem užitečném podíleli, něco předali.

Myslím si, že nejde dělat politiku jako kariéru, tu je třeba dělat jinde. Věc veřejná je vyšší stadium poznání a zkušenosti. Pokud tohle lidi pochopí, tak se začne měnit to, čím jsme obklopeni, a taky směřování téhle země.

A.cz: Takže změny, které jste popsala, by podle vás měly nastat i díky projektu Učíme se příběhy?

Cílem projektu je ukázat, co všechno se v Česku daří. Že existují formy a způsoby, jak si udělat život šťastnější a spokojenější. Skrze lidské příběhy chceme ukázat, že každý může žít svůj sen a dělat něco užitečného pro ostatní.

"Učíme se příběhy" ukazuje lidi, kteří si za svým snem šli a na překážky koukali jako na cesty, učení se a hledání možných řešení. Chceme, aby se tihle inspirátoři setkávali, navzájem se podporovali a aby proudily praktické informace - co dělat, jak to dělat, co se vyplatilo, co ne a tak dále. Jde o udržení pospolitosti a vzájemnosti. A taky do toho dávám víru a důvěru v to, že díky pozitivním příkladům se změní společenské myšlení.

 

Právě se děje

Další zprávy