reklama

Přehlasovaní soudci: Amnestie byla rezignací na pravdu

8. 3. 2013 13:14

Ústavní soudci zveřejnili svoje stanoviska k přezkumu amnestie Václava Klause

//cdn.i0.cz/public-data/b1/de/c37822303c9a9729001c6f2b864c_r16:9_w480_h270_gi:photo:268905.jpg Foto: Jan Langer

Brno - Ústavní soud měl amnestii exprezidenta Václava Klause dopodrobna prozkoumat a například zjistit, zda neporušila některé závazky Česka v boji s organizovaným zločinem a nepoškodila oběti trestných činů.

Takový je jeden ze závěrů tří ústavních soudců - předsedy soudu Pavla Rychetského, soudce Vojena Güttlera a soudkyně Ivany Janů - kteří nesouhlasili s většinovým stanoviskem soudu, jímž rozhodl, že se nebude amnestií zabývat. Podle většiny soudců je právo prezidenta amnestii vyhlásit.

Tři soudci si ale vyhradili právo na odlišné stanovisko, které v pátek zveřejnili. Odlišné stanovisko zveřejnil také čtvrtý soudce Miloslav Výborný, ten měl ale námitky především k některým formulacím ve zdůvodnění, s odmítnutím stížnosti souhlasil.

To už milosrdenství není

"Vyhlášení amnestie považuje Ústavní soud za výsadní právem prezidenta republiky, jde o ústavně zakotvený akt milosrdenství, na nějž není právní nárok a který neobsahuje odůvodnění. Takový akt je ze své podstaty z právního i soudního přezkumu vyloučen," rozhodli většinově soudci.

Nesouhlasící soudci, kteří patří mezi výrazné osobnosti na soudu, jsou ale přesvědčeni, že Ústavní soud se měl jednoznačně amnestií zabývat. A námitky mají především vůči plošné a hromadné abolici - tedy zastavení trestních stíhání, která trvala podle exprezidenta Klause příliš dlouho.

Podle soudkyně Ivany Janů nemusí být hromadné zastavování trestních stíhání aktem milosrdenství, ale rezignací na hledání pravdy, rezignací na rozhodnutí o vině, tím zároveň zpronevěřením se jedné ze základních funkcí státu.

„Stát v závažných případech nemůže rezignovat na samotné rozhodování o vině, neboť by se tím zpronevěřil klíčovému úkolu, který je mu svěřen, a odepřel by společnosti integrační pocit očištění, katarze, o dalších funkcích trestního řízení ani nemluvě (odrazovací účinek pro potenciální pachatele apod.)," uvedla Janů.

„Není-li zde viny, není-li trestu, stává se milosrdenství prázdným gestem, které zůstává nepochopeno a nedoceněno všemi dotčenými stranami (omilostněným i celou společností)," napsala také soudkyně.

Podobně se vyjádřil ve svém stanovisku i soudce Vojen Güttler.

"Poškození (oběti) právem očekávali, že orgány činné v trestním řízení činnost později amnestovaných náležitě prošetří a že - podle výsledku řízení - umožní poškozeným, aby se domohli svých majetkových práv. Tomu však amnestie (abolice) zabránila. Tím byl - ve svých důsledcích - porušen i ústavní princip důvěry v právo. Tato důvěra byla otřesena nejen u osob přímo poškozených, nýbrž i u široké veřejnosti," napsal ve svém stanovisku soudce Güttler.

Jak chráníme oběti

Podle něj se v Česku už dvacet let vedou diskuse o tom, že práva obviněných jsou chráněna silně, u obětí trestných činů je tomu často zcela naopak. A argument, že amnestie vyvažuje státní moc, podle soudce u zastavených trestních stíhání neplatí.

"Tento argument by (snad) mohl být přijatelný u jiných druhů amnestie či u individuálních milostí, leč nikoli u abolice, tam, jak již bylo uvedeno, orgány činné v trestním řízení vůbec neměly možnost - až na případy nepravomocných rozsudků - věc dostatečně
prošetřit, neboť právě tomu abolice zabránila," uvedl Güttler s tím, že třeba v Německu abolici vůbec nemají.

Podle předsedy soudu Pavla Rychetského měl soud i s rizikem, že bude obviňován ze soudcovského aktivismu, amnestii přezkoumat.

"Soudím, že ohledně návrhu skupiny senátorů na zrušení rozhodnutí prezidenta  republiky mělo plénum především jednoznačně posoudit otázku, zda skutečně považuje za možné, aby v „demokratickém právním státu" mohla státní moc vydat rozhodnutí, které je vyloučeno z jakéhokoli přezkumu," uvedl Rychetský.

Soudci sice podle něj uvedli, že chápou ztížené postavení obětí trestných činů, které amnestie zastavila, to ale podle Rychetského nestačí.

Podle něj měli soudci zkoumat, zda nedošlo k porušení povinnosti České republiky v mezinárodních závazcích související s trestním postihem například podle Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu.

Předseda vlády měl zjišťovat

"Jsem přesvědčen, že tento příkaz platí bezvýjimečně i pro prezidenta republiky a jeho rozhodnutí o amnestii v aboliční části," napsal Rychetský.

Ústavní soudci se přitom právům poškozených věnovali i ve svém odmítavém stanovisku, to ale podle Rychetského nestačí.

Soudci ve svém nálezu uvedli, jak by obecné soudy mohly při posuzování, na koho se amnestie vztahuje a na koho dopadá, postupovat. Například v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, by mohly soudy zvažovat, zda do osmi let stíhání tuto dobu nezapočítávat.

A podobně by mohly soudy přistupovat k těm, kteří prokazatelně svým jednáním stíhání prodlužovali. A soudy by také měly posuzovat rozpor amnestie s mezinárodními smlouvami.

Svoje odlišné stanovisko zveřejnil také soudce Miloslav Výborný. Ten souhlasí s výrokem většiny soudců od odmítnutí stížnosti, měl však námitky k některým zdůvodněním.

Výborný ale zdůraznil, že důsledky amnestie měl zkoumat předseda vlády, ne soud. "Právě v rámci úvah, nikoliv prezidenta republiky, ale předsedy vlády, měly být vzaty  předsedou vlády v potaz všechny souvislosti s aboličním amnestijním rozhodnutím spojené i všechny důsledky, které takové rozhodnutí může přinést," uvedl Výborný.

autor: Tomáš Fránek

reklama

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
reklama
 
reklama