Praha - Dvojice historiků z Vojenského historického ústavu přinesla překvapivý pohled na konstantu totalitního československého režimu. Přibližuje příběhy příslušníků zkompromitovaného Sboru národní bezpečnosti (SNB) v překvapivé roli odpůrců režimu.
Ivo Pejčoch s Prokopem Tomkem v monografii Policisté na popravišti píší, že jenom v letech 1949 až 1962 se na popravišti ocitlo pětatřicet policistů (esenbáků) a stovky dalších byly poslány na mnoho let do vězení.
"Tresty byly drakonické. Za ´velezradu´ lidí, kteří sice měli totalitu hájit, ale vzepřeli se jí, se režim mstil nemilosrdně. Všechny žádosti o milost prezidenti Gottwald, Zápotocký či Novotný automaticky zamítali," říká historik Tomek.
Partyzáni z Hor Hostýnských
Z osudů desítek popravených policistů imponuje příběh strážmistra Vladimíra Rajnocha popraveného v roce 1951 a jeho bratrů Jaroslava a Antonína z odbojové skupiny Hory Hostýnské. "V jejím případě se jednalo o partyzánský odboj se vším všudy. Stříleli zrádce a provokatéry, budovali úkryty v horách, shromažďovali zbraně a přepadávali sklady," říká historik Tomek.
V říjnu 1949 byli zatčeni oba Rajnochovi bratři a pak i strážmistr SNB Vladimír Rajnoch, který byl už za války spojkou partyzánské brigády Jana Žižky. Když ho přišli zatknout, naoko nekladl odpor, ale pak jednoho z kolegů-esenbáků prudce odstrčil, využil zmatku a utekl. Od té chvíle žil v ilegalitě a byl na něj "vydán zatykač kvůli zločinu zběhnutí, velezrady, vyzvědačství či protistátní činnosti".
Rajnoch se pak společně s dalšími dvěma druhy pokoušel odejít na Západ, ale po přestřelce u Horní Plané na Šumavě se to nepodařilo. "Honba za unikajícími partyzány i přestřelky s nimi nabývaly na intenzitě a četnosti. Jen od června do prosince 1949 jich bylo osmnáct. Partyzáni byli postupně zatýkáni a 20. února 1951 dostala Státní bezpečnost po zradě i Vladimíra Rajnocha," říká historik Tomek.
Rajnoch se chtěl těsně před zatčením zastřelit, avšak jeho kamarádi mu to rozmluvili. Určitě by je neposlechl, pokud by si uvědomil, jak kruté týrání (v ničem nezadalo s praktikami gestapa) ho při výsleších čeká. Vladimír Rajnoch byl i se svými společníky odsouzen k trestu smrti a oběšen 4. září 1951 v 05.25 v pražské pankrácké věznici.
Šibenice za soucit k pronásledovaným
Největším proviněním vrchního strážmistra Karla Strmisky (popraven v roce 1952) byl obyčejný lidský soucit, snaha pomoci rodinám postiženým politickými procesy. "Karel Strmiska se totiž podílel na přípravě tajné finanční sbírky pro nejbližší příbuzné politických vězňů. Sám byl navíc opakovaným přispívatelem. Toto odvážné a soucitné gesto značnou měrou přispělo k jeho tragickému konci," domnívá se druhý z historiků Ivo Pejčoch.
Z dochovaných dokumentů vyplývá, že Strmiska se podle všeho podílel i na rozšiřování samizdatového časopisu (policisté jej četli na služebně), kritizujícího nedemokratické poměry v zemi. Nemohl ovšem vědět, že časopis vznikal pod dohledem tajné policie a byl tedy součástí cílené provokace StB.
Pro Karla Strmisku si zatýkací komando přijelo, když s manželkou Idou a třemi dětmi trávil dovolenou na letním bytě. Manželka pak dlouhé měsíce netušila, co se s jejím partnerem vůbec stalo. "Strašlivou realitu poznala až při zahájení soudního líčení. Zmučený vrchní strážmistr se mlčky přiznával i k těm nejabsurdnějším činům a nejtěžším zločinům včetně velezrady a přípravy ozbrojeného povstání," přibližuje atmosféru nezákonných procesů padesátých let minulého století historik Pejčoch.
Strmiska byl například spolu s dalšími policisty Josefem Kmínkem a Josefem Macejem obviněn z toho, že plánovali - ještě před rokem 1948 - zamořit celé území Československa rajským plynem, který by uspal většinu obyvatelstva a umožnil by pozatýkat komunistické funkcionáře. Spiklenci, psalo se v žalobě, měli být vybaveni speciálními detoxikačními cigaretami, které by jim nedovolily usnout. "Podobné zhovadilé obvinění se muselo zrodit v hlavách některých duševně méně disponovaných tajných policistů. Přesto se do trestního oznámení hodilo," říká historik Pejčoch.
Karel Strmiska byl popraven brzy ráno 8. srpna 1952 na nádvoří věznice Praha-Pankrác. Jeho poslední slova byla: "Mám hodinky a chtěl bych, aby tyto byly předány jako poslední památka mému synovi."
Trest smrti i pro legendy
Případ dalšího hrdinného policisty Ladislava Nosáka se stal součástí největšího politického procesu, který kdy byl na Slovensku a jehož ústřední postavou se stal legendární velitel 2. čs. partyzánské brigády (měla nemalý podíl na osvobozování Slovenska) Viliam Žingor.
Ladislav Nosák totiž za války dělal Žingorovi náčelníka štábu brigády. Oba po válce získali nejvyšší československá vyznamenání a Nosák se stal zástupcem oblastního náčelníka SNB v Žilině.
Nelibost komunistické strany však pocítili někdejší partyzáni nedlouho poté, co se KSČ v únoru 1948 chopila moci. Žingorovi se stalo osudným i to, že ještě před tím z KSČ vystoupil a pustil se navíc do ostré kritiky politických poměrů. Žingor i Nosák byli zatčeni po rozsáhlé provokační a diskreditační akci a s nimi se ve vězení ocitlo celkem sto padesát lidí. . Mimořádně drsným mučením se je vyšetřovatelé snažili donutit k přiznán na účasti rozsáhlého protistátního spiknutí, které se jen díky bdělosti a ostražitosti Stání bezpečnosti podařilo odhalit a zlikvidovat.
Viliam Žingor a Ladislav Nosák byli za velezradu odsouzeni k trestu smrti provazem. Na popravišti stanuli 18. prosince 1950. O svém osudu ale rozhodli už dávno před tím: například když už krátce po skončení války zastávali stanovisko, že Slovenský svaz partyzánů má být apolitický a komunistická strana v něm nemá mít vliv.
