Praha - Vojtěch Polášek je nevidomý, přesto ve svých 24 letech studuje na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně. Je jedním z prvních postižených dětí, které nikdy nestudovaly na žádné speciální škole. Aby takových dětí mohlo být více, tomu má pomoci novela školského zákona, která od září těmto dětem v běžných školách garantuje lepší podporu.
Nová inkluze
Peníze pro všechny
Od loňského září začal platit takzvaný proinkluzivní zákon, který zaručuje podporu všem dětem se zvláštními vzdělávacími potřebami, například dětem s vadou zraku nebo lehkým mentálním postižením. Aby ji mohly získat, musí je pedagogická centra nebo pedagogicko‑psychologické poradny znovu vyšetřit. Na podporu, kterou doporučí poradna, má pak dítě ze zákona nárok. To dříve neplatilo. Například asistent pedagoga, který se takovým dětem věnoval, byl ve školách mnohdy jen na zkrácený úvazek, protože na něj nebyly peníze. Na přechod ze starého do nového systému mají školy i odborná pracoviště ještě rok.
Názory se liší
O podpoře zařazování postižených dětí do běžných škol se vedly dohady. Přestože už velká část dětí s problémy v běžných třídách byla, část speciálních pedagogů s tím nesouhlasila, protože péče v praktických školách je podle nich pro tyto děti lepší. Loni v září nově přešlo z praktických škol do běžných základních škol 205 dětí.
Polášek měl štěstí, protože dříve byla integrace postižených dětí do běžných škol spíše výjimečná. Když měl v Rožnově pod Radhoštěm nastupovat do první třídy, úředníci doporučili jeho rodičům, aby ho poslali do speciální školy v Brně. "To nechtěli, protože bych musel být od šesti let na internátě," vypráví Polášek.
Nakonec začal chodit do soukromé Základní školy Sedmikráska v Rožnově, která už tenkrát dbala na integraci. "Nebyl jsem tam jediný postižený. Byli tam i dyslektici, žák na vozíku, jinak normální děti. Ve třídě nás bylo méně, maximálně šestnáct," vzpomíná. Měl asistenta a v této škole zůstal celých devět let.
Jeho postižení se však zhoršilo tak, že má jen minimální světlocit. Občas bylo náročné sehnat peníze na jeho speciální pomůcky, ale podařilo se to. "Měl jsem štěstí, že nám dal úřad peníze. Znám spoustu svých vrstevníků, kteří byli také integrovaní a kraje tak vstřícné nebyly, protože nemusely. Museli to zaplatit rodiče," říká.
Proto nový zákon vítá. Nelíbí se mu, že ve společnosti vyvolal tolik nesouhlasných reakcí, když na běžných školách již dnes hodně takových dětí studuje. A také, že se jen málokdo ptal přímo postižených dětí, které jsou integrované nebo už dříve byly.
Nejčastější obavy učitelů a speciálních pedagogů se týkaly toho, jestli dítě s postižením bude zvládat normální výuku a zbytek třídy nebude naopak brzdit. Nejvíce se to řešilo v případě dětí s lehkým mentálním postižením, které se nejčastěji vzdělávají v základních školách praktických. Tam ale často končili i žáci, jejichž postižení nebylo veliké a měli šanci získat lepší vzdělání.
Ministerstvo školství doufá, že právě asistenti, pomůcky a v neposlední řadě odborná pomoc přispějí k tomu, aby učitelé výuku s takovými dětmi lépe zvládli. Školy mají také možnost umístit do třídy méně dětí. "Ano, přijali jsme žádosti o rozdělení přeplněných tříd," potvrzuje například náměstek hejtmana Jihomoravského kraje pro oblast školství Stanislav Juránek. Motivovat učitele má také zvýšení platů, které je čeká už od září.
Polášek říká, že sám nedokáže určit, jestli by se dostal na gymnázium a později na vysokou školu, kdyby chodil do speciální školy. "Nemyslím, že bych měl horší nebo lepší znalosti, ale rozhodně bych na speciální škole nezažil to, co jsem zažil jako integrovaný. Myslím, že mě to hodně připravilo do života," hodnotí i podle zkušeností svých kamarádů.
