Recenze - Dvě mladé ženy potkala bizarní smrt - po zásahu neznámou zbraní se utopily vlastní krví. A oddělení vražd v Oslu, dobře si vědomé hlasů volajících po jeho radikální reorganizaci (čti: kontrole zvnějšku) se v nouzi rozhodne povolat slavného Harryho Hola. Má to však háček - geniální, avšak problematický detektiv zmizel kdesi v Hongkongu.
Najítt jej v doupatech překupníků opia a sázkařských gangů však bude jen prvním krokem v případu, který spojí sněhem pokryté Norsko se žhavým konžským sluncem. Policie i Harry Hole se vydávají na nebezpečnou cestu za spásou. Pokusí se nalézt vraha a opravit svou vlastní pošramocenou identitu. Pokud jim to tedy jejich nepřátelé dovolí.
Dlouhé čekání na osmý případ Harryho Hola, vyplněné reedicí prvních dvou románů Jo Nesba (Netopýr a Švábi), je u konce. Nedostává se k nám pouze jako další várka eskapád oblíbeného hrdiny, ale především jako odpověď na otázku, co bude dál? Ve Sněhulákovi totiž Nesbo uzavřel většinu zápletek procházejících sérií v podstatě od samého začátku a také vyčerpal vedlejší postavy. Bylo jasné, že Harry potřebuje nový impulz a perspektivy.
Jízda několika žánry
Což je přesně to, co Levhart, rozkročený mezi třemi kontinenty - a minimálně stejným počtem žánrů - nabízí. Harry musí dokázat, že po vzoru legendárních "tough guys" (o narážku na Hemingwaye nebudeme pochopitelně ochuzeni) obstojí v jakémkoliv světě. Mezi složitě organizovanými asijskými gangy, ve zdánlivě bezpečné civilizaci, kde jednotlivé úrovně státní moci bedlivě sledují jedna druhou, i v anarchistickém prostředí afrických rasových bouří.
Rozchod s předchozími díly se zdá být doložen již na první pohled; román je rozčleněn do deseti částí (nepočítaje epilog) a zabírá více jak sedm set stran. Pryč je tradice posledních knih, kdy Nesbo před čtenářem vytvářel jakési kompozičně velmi sevřené divadelní kriminální drama. Oproštěn od až metafyzických vychytávek (jako bylo mystérium krve v Pentagramu) se Harry vrací ke svým kořenům a divokým adrenalinovým jízdám.
Jenže oproti nim se mnohem více baví. Už jsem zmínil, že Levhart koketuje hned s několika žánry - a kromě očekávaných thrilleru a krimi se dostává do velmi blízkého kontaktu s komedií; ovšem notně černou. Dozvíme se, co je nejdůležitější průpravou pro obsazení postu v norské vládě, zásadní pátrání probíhají z cel blázince a u střetu Harryho s dopravní policií má jeden skoro chuť si psát poznámky.
Podobná odlehčení byla pochopitelně v sérii přítomna vždy, ale nikdy tak výrazně. A stejně tak se dosud nikdy Nesbo tolik neinspiroval v současných krvavých thrillerech. Již v první kapitole naservíruje čtenáři scénu, která by se neztratila v kterémkoliv díle filmové série Saw.
Bizarní a mnohdy naturalisticky vylíčená úmrtí, pomocí prostého násilí i obskurních vražedných technik, pak před pádem do hlubin laciných útoků na první signální zachraňuje právě zmíněný černý humor, obsažený v chování vyšetřovatele, vraha i samotného autora.
Nejde přitom jen o způsob, jakým Nesbo rozehrává další ze svých již pověstných her s falešnými stopami a postupným nabízením hněd několika "stoprocentních" pachatelů. Popravdě řečeno, v tomto ohledu je Levhart nejpůsobivější paradoxně tehdy, když se vůbec nejedná o vraha, ale o milence pohledné kriminalistky Kaji Solnessové. Nesbo zde se čtenářovým očekáváním vyběhne opravdu potměšile.
Stejně potměšile pak dává vyniknout popisované brutalitě - třeba když je, psychologicky naprosto perfektně, zdůvodněno, proč se jedné z obětí nedostane pomoci, přestože se jí daří na sebe upozornit hlasitým kopáním.
Spojení několika informací a postřehů o lidském charakteru je v takové chvíli mrazivější než kupříkladu scéna, v níž se stane Harry obětí laviny a musí zvolit, koho z kolegů zachrání...
Harry Hole - Houdini žánrových pastí
Toto vyhýbání se lacinosti bychom mohli nazvat také autorským utíkáním se z žánrových pastí. Harry - a s ním Nesbo - se rozhodně nenaučí nové triky, jen znovu nachází radost v těch starých. Hole se ani na okamžik nezpronevěří svému chrakteru, jak jej ustavily předchozí knihy, ale přesto působí svěžeji. A tak si může Nesbo dokonce dovolit pojmout některé pasáže Levharta jako rekapitulaci, čím vším už Harry prošel, a dopřát tak svému hrdinovi jakousi katarzi.
Více než kdy jindy proto hraje roli Harryho minulost a jeho úvahy, nakolik se může změnit. Naštěstí však ne v těch důležitých věcech: Nesbo sice chce umožnit Harrymu být lepším člověkem, ale rozhodně nechce popřít skutečnost, že nejsilnější je jeho hrdina tehdy, když se stává neřízenou, odbržděnou střelou; někým, kdo nehledí na kompomisy a jde až démonicky za potrestáním zločinu.
Toto "unikání" autora se odráží i s samotném ději, kde se motiv pastí a útěků opakovaně vrací. Nejen v rovině vrahových obětí, ale pochopitelně i Harryho (viditelně v již zmíněné scéně zavalení lavinou; symbolicky tehdy, kdy je zranitelný a manipulovatelný kvůli zdravotnímu stavu otce), ale i ve vedlejších liniích.
V pasti je Harryho šéf, na kterého tlačí ministerstvo spravedlnosti, v pasti je kriminalistka Kaja a nakonec i vrah sám...
Toto dvojí unikání, respektive jeho propracovanost, je pak tím, čím se Levhart tak dokonale napojí na svého čtenáře. Ten se stává nakonec jediným, kdo nemá šanci ze své pasti uniknout. Podobně jako jmenovaná šelma, i kniha si dokáže svou obět dokonale podmanit a strhnout ji k zemi na několik vydatných večerů.
Ovšem upřímně řečeno: být takovou obětí je za podzimních večerů rozhodně příjemné.
