Londýn - Velké letní výstavy odezněly a Tate Modern prochází rekonstrukcí, v Londýně je ale živo pořád. A to především na spojnici výtvarného umění a hudby. Bob Dylan vystavuje portréty, Ian Dury sex, drogy a rock'n'roll a bratr Amy Winehouse život své slavnější sestry.

Je to výstava dvanácti pastelů Boba Dylana, která si uzmula nejvíce pozornosti. Dylan je už přes padesát let jedním z nejinspirativnějších hudebníků planety, jeho průniky na pole výtvarného umění jsou ale spíš rozpačité.

Není náhodou, že organizátoři výstavy s názvem Face Value návštěvníky kulantně upozorňují, že obrazy "nejsou dílem profesionálního portrétisty."

Kurátoři prestižní National Portrait Gallery vědí, proč být na pozoru. Dylan už v minulosti se svým uměním narazil, a to nejen mezi kritiky.

Když v roce 2011 vystavoval v New Yorku cyklus Asia Series, několik návštěvníků si všimlo podobností mezi jeho obrazy a historickými fotografiemi ze 40. let. Po nařčení z plagiátorství vystoupila respektovaná agentura Magnum Photos s prohlášením, že Dylan si opravdu práva k užívání zmiňovaných fotografií koupil.

Problém samozřejmě netkvěl v tom, že se Dylan nechal inspirovat existujícím dílem. Horší bylo, že výsledek vystavil jako jeho "autentické postřehy z Asie."

Myslí to vážně?

Kdo ale ví, jak to Bob Dylan se svým výtvarným umění skutečně myslí. Jedna z prvních příležitostí, kdy se širší veřejnost mohla s jeho malbou setkat, přišla v roce 1970 s albem Self-Portrait, na jehož přebalu je opravdu písničkářův autoportrét.

Redaktor časopisu Rolling Stone začal dnes již slavnou recenzi desky otázkou: "What is this shit?" a ostatní recenzenti se v lichotkách také nepředbíhali.

Dylan následně desku označil za svého druhu vtip a v neposlední řadě i způsob, jak ze sebe sejmout jemu protivnou nálepku "mluvčího generace."

Příchuť rozpaků je na jazyku i dnes. Divák má před sebou dvanáct uhlů středního formátu, o kterých například kritik Daily Telegraph Mark Hudson napsal, že portréty rozhodně nelze označit za velká díla, přinejmenším je ale vidět posun oproti starší Dylanově tvorbě.

Dylan neportrétuje konkrétní lidi a prostor dostává jeho vypravěčský um. Zašifrované příběhy ale stěží rozšifrují i zarytí fandové. Obrazy jsou si podobné a hledání rozdílů může brzy unavit.

Všechny ty šmouhy a neforemné obličeje asi nejvíc evokují partu horníků z 30. let, kteří se ve volném čase snaží prosadit v profesionálním boxu. Mezi portréty královské rodiny a s podpisem intelektuála Dylana to vše působí trochu absurdně.

Tak nebo tak, Dylanovy obrazy svou úlohu nejspíš splní. Instituce typu National Portrait Gallery si správně uvědomují, že musí jít s dobou a jméno Boba Dylana jim přinese pozornost a zvedne návštěvy.

Utajený talent šíleného muzikanta

S menším povykem ale hřejivějším výsledkem proběhla výstava funk punkového samorosta Iana Duryho, na níž bylo k vidění na třicet pop artových pláten s nádechem psychedelie. Obrazy, časopisové ilustrace a přebaly desek jsou energické a hravé. Nejspíš i proto, že Dury se zabýval jinými tématy než Dylan.

Místo protest songů a zhudebněné poezie dal světu univerzální heslo Sex & Drugs & Rock & Roll. To když v roce punku (1977) vydal stejnojmenný singl.

Ian Dury je postavou, jejíž popularita jen málo přesahuje hranice britských ostrovů, jeho odkaz sahá ale mnohem dál.

Na konci 70. let byl výraznou součástí punkového hnutí a nastupující nové vlny. Není náhodou, že jedním z kurátorů je Kosmo Vinyl, bývalý manažer punk rockových model The Clash.

Právě s nimi Duryho kapela The Blockheads odjela nejedno turné. I přesto, že od svých šesti let trpěl dětskou obrnou, nic mu nebránilo, aby na pódiu vystupoval jako totální maniak ponořený do své hudby.

O to je překvapivější, nakolik jsou jeho obrazy technicky zvládnuté. Výstava More Than Fair ukazuje neznámou tvář punkového intelektuála, který od dětství studoval umění, učil na výtvarné škole a přitom se snažil malbou uživit. Alespoň do té doby, než ho naplno nepohltila hudba.

"Jeho umění pro něj bylo velmi důležité. Od kompozice slov na obrazech po způsob, jakým pracoval s figurou, vše bylo velmi erudované," říká jeho dcera Jemina, která celý projekt výstavy vymyslela.

Není od věci zmínit, že Jemina nemalou část prostředků (přes 10 000 liber) získala prostřednictvím internetové kampaně  na webu Kickstarter, tedy mezinárodní obdoby českého Hithitu. Obrazy na výstavu zapůjčili členové The Blockheads, ale třeba i zpěvák Robbie Williams.

Výstava More than Fair odhalila další talent Iana Duryho, který se první výstavy dočkal třináct let po své smrti. Ian Dury byl i vynikající a respektovaný textař a není náhodou, že namísto klasického katalogu vyšel k výstavě sborník jeho textů.

Sbírka magnetů a sudoku Amy Winehouse

Hudby se týká i výstava Amy Winehouse: A Family Portrait, která právě končí v londýnském Židovském muzeu a ikonickou zpěvačku představuje jako trochu naivní a hodně ambiciózní holku ze severního Londýna. Alex Winehouse shromáždil autentické memorabilia ze života své slavnější sestry, její myšlenky divák poznává skrze citace ze slohových prací ze střední školy.

K vidění jsou pódiové šaty, vinylové desky, sbírka magnetů na lednici, dřevěná bedna plná sudoku nebo oprýskaná kytara, na níž Winehouse složila většinu hitů. Pro někoho možná až příliš fetiš, ve výsledku je to ale vzpomínka bratra na mladší sestru, která neustála úspěch a v 27 letech zmizela ze života.

Hudební doprovod v malém pokoji velké zpěvačky netvoří její tvorba, ale její nejoblíbenější písně. Jejich seznam si sepsala poprvé jako teenager, podruhé jako celosvětově známá popová ikona. Zajímavé je, že se obě verze moc nelišily. Od Elly Fitzgerald přes Pearl Jam k Offspring.

Vtip je v tom, že výstava v podstatě pokračuje i mimo muzeum, a těžko říct, která z obou částí je důležitější nebo autentičtější. Za rohem od Židovského muzea je pub Dublin Castle, kde nad barem visí zpěvaččina  fotka s děkováním.

Amy tam byla pravidelným hostem a podle barmanů občas připitá zaskočila za bar a točila hostům piva. Na její účet samozřejmě.

Ve stejné ulici je klub Jazz Café, kde na sebe poprvé strhla větší pozornost médií po koncertě v roce 2004. Její další pravidelnou štací byl bar Good Mixer s retro lookem a převysokými stropy.

Amy Winehouse měla Camden hluboko v srdci. Jeden příklad za všechny: Když si v roce 2008 nestihla vyřídit víza na předávání sošek Grammy v USA, zahrála dvě písně z Camdenu. "Tahle je pro Londýn, protože Camden nikdy nelehne popelem," poslala přes satelit zaskočenému publiku na druhé straně oceánu. O proběhnuvším požáru Camdenského tržiště nejspíš neměli ani tušení.

Amy Winehouse byla nalezena mrtvá 23. července 2011 ve svém bytě na Camden Square. Spirit výjimečné zpěvačky ale zůstává v ulicích Camden Townu dodnes a tato výstava je toho důkazem.