reklama

Kontrola: Ústavy porušují lidská práva

21. 3. 2006 0:00

Reportáž - Ústavy sociální péče poprvé kontroluje ombudsman. Výsledky potvrzují: jsou v nich porušována lidská práva. Uvnitř: PŘÍBĚHY, GALERIE

Veřejný ochránce práv má od ledna povinnost kontrolovat dodržování práv jak ve vězeních, policejních celách nebo azylových zařízeních, tak i v psychiatrických léčebnách, dětských domovech nebo ústavech sociální péče. V ústavech svou novou pravomoc využil poprvé.

I když kompletní zpráva o kontrole bude hotova až koncem března, už teď je zřejmé: lidská práva v tuzemských ústavech jsou porušována.

Ombudsmanův tým v ústavech kontroluje nejen mučení fyzické či psychické, ale i špatné zacházení. Vybraným klientům položí asi stovku otázek. Příklady otázek, na které klienti ústavů odpovídají, čtěte - ZDE

Jak vypadá život obyvatel s postižením, můžeme vidět při návštěvě jednoho z kontrolovaných zařízení, ústavu pro tělesně postižené ve slezské Hrabyni, na půl cesty mezi Opavou a Ostravou.

Město vozíčkářů

Dva kilometry za obcí se zasněžená silnice klikatí do údolí zastavěného desítkou staveb připomínajících panelové sídliště ze sedmdesátých let. V komplexu budov žije od roku 1973 největší komunita lidí s tělesným postižením v Česku, dnes je to asi 700 osob. Ti šťastnější jsou jen na čas v rehabilitačním ústavu. Svůj trvalý domov zde ale našlo i 170 obyvatel ústavu sociální péče (ÚSP).

//cdn.i0.cz/public-data/02/73/feb1f252362583927726f2b03ead_r16:9_w200_h113_gi:photo:17864.jpg 

Foto: Aktuálně.cz

Po širokých chodbách promenádují desítky lidí, někdo nakupuje u stánků trhovců v kinosále, jiný ujíždí k lékaři či do práce. Kromě všech možných zdravotních a rehabilitačních služeb tu mají k disposici poštu, bazén, lékárnu, obchody s jídlem i oblečením, knihovnu, kadeřníka, kinosál, kavárnu i restauraci. Budovy jsou navzájem propojeny a obyvatelé tak nemusí areál vůbec opustit. Někteří z nich tu žijí více než třicet let.

Mít možnost volby

Někteří jsou relativně soběstační, jiní potřebují pomoc i při běžných úkonech. Jedno mají společné - během let strávených za zdmi ústav si na život v něm už zvykli. Touha dostat se odsud ale zůstává ve všech.

"Po úrazu jsem musela být dva roky v domově důchodců, oproti tomu je život tady daleko lepší," říká Alena Sroková (31), která v ústavu žije deset let. "Jinou volbu jsem ale neměla."

Alena Sroková je jedna z třiceti, která v ústavu i pracuje 

Alena Sroková je jedna z třiceti, která v ústavu i pracuje

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

Kromě omezení, která přináší invalidní vozík, je Alena soběstačná. Jezdí do práce do vedlejší budovy, třikrát týdně jezdí linkovým autobusem do Ostravy trénovat lukostřelbu. V ústavu si našla přítele. Jejich vztah posuzoval psycholog, teprve po sedmi letech jim dovolil bydlet spolu. Nestěžuje si.

"Jiný domov nemám, možná proto jsme vždy tolik toužila po vlastní domácnosti. Kdybych měla svůj byt, hned bych se stěhovala," prozrazuje Alena svůj sen. "Dala jsem si několik žádostí o byt a začala šetřit. Na to ale nikdy neušetřím."

Právo normálně žít

V poslední letech odborníci stále častěji upozorňují na nedůstojné i protiprávní zacházení s klienty v ústavech. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč se ombudsman v prvním kole kontrol zaměřil právě na tato zařízení.

"Náš právní řád, kromě několika vyhlášek, práva obyvatel zařízení, jako jsou ÚSP, neupravuje," říká Filip Glotzmann z kanceláře ombudsmana. Je vedoucím skupiny, která má od nového roku kontrolovat místa, kde žijí lidé omezeni na svobodě. "Žádný jiný státní orgán takovouto kontrolu nedělá."

Mají stejná práva jako my 

Mají stejná práva jako my

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

Ústav v Hrabyni byl mezi prvními pěti, které sedmičlenný speciálně vyškolený tým ombudsmana před měsícem navštívil. Co zjistil, nesmí zatím zveřejnit.

"Nemohu mluvit konkrétně, ale obecně lze uvést, že práva, která jsme kontrolovali, porušována jsou," upozorňuje Glotzmann. "Například v některých případech klienti nemohou opouštět ústavy bez povolení ředitele, nemohou mít u sebe své osobní věci. Mají přesně určeno, kdy mají jíst, musí večeřet ve čtyři odpoledne. Nemají soukromí při osobní hygieně, koupel je veřejnou záležitostí, nemají intimní soukromí, partneři nebydlí spolu."

Podle zjištění ombudsmana si 90 procent obyvatel ústavů, se kterými hovořili, stěžuje na nedostatečnou sociální práci. "Chybí mi tu lidský přístup, nikdo nemá čas si popovídat o mých problémech," říká například Radim (35), který v ÚSP Hrabyně žije dva roky. "Život pro mě skončil."

Hrabyně ÚSP 

Hrabyně ÚSP

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

Radim Tchorz trpí roztroušenou sklerózou, chorobou, na kterou neexistuje lék a člověk postupně ochrne. V hrabyňském ústavu žije Radim druhým rokem. Příběh Radima čtěte - ZDE

Vedení ústavu, které jako jediné v tuto chvíli může závěrečnou zprávu ombudsmana zveřejnit, to odmítlo. "Nejdříve si ji musím pořádně prostudovat," říká ředitel ústavu Vladimír Plaček. "Ze závěrečného jednání se zaměstnanci ombudsmana ale vyplynulo, že nebude obsahovat žádné negativní závěry, pouze postřehy, podněty a doporučení."

Ani vrchní sestra nevnímá kontrolu jako převratnou. "Nevnímám to jako inspekci, byla to spíš taková přátelská návštěva," vzpomíná Anna Richtrová, která s úředníky také jednala. Podle Richtrové ze zjištění ombudsmana žádné systémové změny v ústavu nevyvodí.

Alena Richtrová: Byla to přátelská návštěva 

Alena Richtrová: Byla to přátelská návštěva

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

Podle ní úřad vytýkal pouze jednotlivosti. "A ty jsme už odstranili," říká vrchní sestra. "Jedné paní například vadilo, že ji v jedné koupelně koupeme společně s mužem. Mně osobně by to nevadilo, ale paní se už koupe v jiný den. Neshodli jsme se ale na používání kuchyňky, kterou mají obyvatelé na patře. Lidé od ombudsmana by chtěli, aby si mohli klienti vařit sami. V zájmu jejich bezpečnosti to ale nejde, mohou vařit v rámci terapie nebo s pomocí sester. Problém ale je, že nemáme dostatek pracovníků."

V penězích to není

Podle Glotzmana byl právě nedostatek peněz nejčastějším argumentem vedoucích ústavů, proč nenaplňují základní práva svých klientů.

"Potřebovali bychom více zaměstnanců. Nemáme ale na ně peníze. Už jsme dali na ministerstvo žádost o navýšení financí na nové pracovníky," říká ředitel ústavu v Hrabyni Vladimír Plaček. Ústav zaměstnává 169 lidí, kteří se starají o 170 obyvatel. Náklady na provoz jsou 66 milonů ročně. Péče o jednoho obyvatele stojí přes 32 tisíc korun měsíčně.

"Na tento argument my ale říkáme: dodržovat práva klientů je nutné a lze to," říká Glotzmann. "Dokladem toho jsou zařízení, která hospodaří se stejným i nižším rozpočtem, a která práva svých klientů dodržují."

Odborníci upozorňují, že v ústavních zařízeních nelze dodržovat lidská práva už z podstaty těchto institucí. Řešení je podle nich jediné. Podobně jako ve Velké Británii či severských zemích rozpustit ústavy a vrátit lidi s postižením do běžného života. Místo peněz investovaných do budov ústavů financovat služby, které by pomáhaly klientovi v jeho domácím prostředí.

Podobně to vnímá i starostka a bývalá zaměstnankyně ústavu v Hrabyni Zdeňka Jordánová. Ze své pozice se snaží pomoci lidem z ústavu dostávat se z izolace zpátky do běžné společnosti.

Starostka Hrabyně Zdeňka Jordánová nad územním plánem 

Starostka Hrabyně Zdeňka Jordánová nad územním plánem

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

"Podle mě by z těch osmi pater ústavní budovy, mohly zůstat jen tři - pro ty, kteří skutečně potřebují péči 24 hodin denně," říká starostka Hrabyně Zdeňka Jordánová. O jejích aktivitách čtěte - ZDE

V přízemní restauraci je plno, i když židlí je jen pár, štamgasti sedí ve svých, kolečkových. Kamil Holuša (37) si nad sklenicí piva vychutnává cigaretu. Před dvěma lety ho na přechodu porazil autobus. Žije v posteli v pátém patře, jednou za tři, čtyři dny ho posadí na vozík.

Kamil Holuša:  

Kamil Holuša:

Foto: Ludvík Hradilek, Aktuálně.cz

Popel mu odpadává do klína, štiplavý kouř mu vhání slzy do očí, když se oheň blíží k rtům začne se třást, kamarád mu vajgla vyndá a típne. Kamil má od cigaret spálené rty, to se stane, když není nikdo, kdo by mu pomohl.

Teď tu sedí přikurtovaný k vozíku aby z něj nespadl. "Děkuju," řekne tiše, "dej mi napít, prosím". Brčkem vypije půlitr desítky na ex. "Nic jiného se tu dělat nedá." Dneska má druhou, někdy jich zvládne i osm, protože ví, že se na pivo jen tak nedostane.

autor: Ludvík Hradilek, Eliška Bártová

reklama

Diskuse

0komentářů

Zatím žádný příspěvek :(

reklama
reklama
 
reklama