Je zajištění trvalého úložiště jaderného odpadu do roku 2050 "fikcí", jak řekla ministryně Hubáčková?
Rozhodnutí Evropské komise nebo výrok paní ministryně nemůžu hodnotit. Momentálně jsme ve fázi, kdy hledáme vhodnou lokalitu, kde úložiště postavíme, samotná stavba pak zabere desítky let. Můžeme se podívat na Finy, kteří svou lokalitu vybrali v roce 2000 a do dvou let mají začít ukládat. Tím se můžeme inspirovat.
Kdyby tedy Česko v příštích letech vybralo finální lokalitu, postavit hlubinné úložiště do roku 2050 by podle vás bylo možné?
V zásadě to možné je. V Česku je dobré technologické prostředí a odborné zázemí. První, kdo začne do tohoto zařízení ukládat, jsou Finové, druzí jsou v tomto Švédové, pak Francouzi. A my společně se Švýcarskem nebo Kanadou jsme v těsném závěsu, předpokládáme spuštění úložiště někdy v polovině tohoto století. Česko je tedy připraveno tento úkol splnit.
Takže jsme na tom v porovnání s ostatními zeměmi Evropské unie ještě dobře?
Ano, máme velmi dobře nastavený program, velmi dobře nastavenou spolupráci s ostatními zeměmi. Nemáme se za co stydět.
Současné plány ale s tímto scénářem zatím nepočítají, lokalitu máte vybrat až v roce 2030, stavět se má od roku 2050, začít ukládat se má o patnáct let později. Hledat to správné místo přitom Česko začalo už v 90. letech. Proč to trvá tak dlouho?
Z velké části je to dáno složitostí výzkumu. U řady technologií, které se pro úložiště vyvíjí, jako je například ukládací kontejner, trvá velmi dlouho ověření jejich bezpečnosti a funkčnosti. Dále k tomu přispívá to, že stát velmi pečlivě vybírá vhodnou lokalitu z hlediska bezpečnosti, proveditelnosti a vlivu na životní prostředí. Prodlužují to také některé správní procesy. Stát si na to dává čas i vzhledem k dialogu s místními. Dosud nebyl důvod tento harmonogram zkracovat. Ale toto není nic neobvyklého, takto dlouhý proces výběru lokalit vidíme i v jiných zemích.
Není už ale čas s výběrem lokality spěchat, i vzhledem k datu, které určila Evropská komise?
Můžeme spěchat, ale rozhodně nechceme nic uspěchat. Jestli se budou termíny nějak měnit, o tom rozhodne stát. A my se k tomu budeme muset nějak postavit.
Kdyby nyní ministerstvo průmyslu řeklo, že plán postavit úložiště do roku 2050 dodržíme, tak tedy splnitelný je?
Když se podíváme do jiných států, tak vidíme, že to možné je.
Je tedy možné proces výběru lokality nějak urychlit? Například začít stavět, i když to obce odmítají?
Na to vám jen těžko odpovím. Jako Správa úložišť radioaktivních odpadů jsme zodpovědní za technické řešení projektu. Držíme se termínů, které stanovuje stát.
Protestů není víc než při stavbě dálnice
O hlubinném úložišti jaderného odpadu se mluví hlavně v souvislosti s protesty obcí a jejich obyvatel. Je tato nevole také něco, co proces výběru lokality zdržuje?
Lokalitu vybíráme takto dlouho zejména proto, že chceme být precizní, a to trvá, ačkoli na tom pracují stovky lidí. Ale ano, odpor místních má v některých lokalitách také podíl na prodlužování procesu, určité zpoždění prací přinesly v minulých letech například žaloby proti průzkumu území.
Nicméně ačkoli se protesty hodně medializují, nejsou silnější než u některých jiných investičních akcí státu, jako jsou například obchvaty nebo dálnice. Tyto protesty k demokracii patří. Námitky, které od místních slýcháme, se snažíme zohlednit, vedeme s nimi dialog, nic netajíme.
V současnosti máte vybrané čtyři lokality - Březový potok na Klatovsku, Horka mezi Třebíčí a Velkým Meziříčím, Hrádek u Jihlavy a Janoch u Temelína. Dá se už nyní s jistotou říct, že v jedné z nich úložiště vznikne?
Už nyní jsme si téměř jistí, že na každé z lokalit je stavba proveditelná a bezpečná. Nyní si musíme naše předpoklady z průzkumu povrchu ověřit podzemním výzkumem. Pokud se potvrdí, tak na jedné z nich úložiště bude.
Které místo se nyní jeví jako nejpravděpodobnější?
To zatím nemůžeme říct, nejdříve musíme jít pod povrch. Na každé lokalitě provedeme několik vrtů a dalších měření. Bude nás zajímat složení podzemní vody, která je hlavním transportním médiem pro radionuklidy. Na jejím složení závisí odolnost ukládacích kontejnerů. Bude nás také zajímat, do jaké míry je hornina stejnorodá. Budeme zjišťovat možný dopad na životní prostředí, včetně třeba toho, jestli v lokalitě nežijí chráněné druhy živočichů nebo rostlin. Zohledníme také to, aby stavba neměla dopad na vodní zdroje nebo na pohodu místních.
Jak jste došli k těmto závěrečným čtyřem lokalitám?
Podle geologické mapy bylo nejprve v 90. letech vybráno 32 lokalit, které splňovaly základní kritéria. Tedy to, že pod nimi leží kostka o ploše tří kilometrů čtverečních, ideální, takzvané krystalinické, horniny. Musí jít o pevnou horninu, která není porušená, dobře umí odvádět teplo, nachází se v oblasti, která je stabilní. S podrobnějšími daty a průzkumy jsme nejdříve zúžili počet vytipovaných lokalit na devět a nyní máme poslední čtyři, mezi kterými vybereme tu nejlepší.
Počítá se s tím, že obec, na jejímž území se bude hloubit, dostane nějaké kompenzace?
Ano, ty jsou přesně dané zákonem. Základní poplatky jsou za stanovení takzvaného průzkumného území, které nás opravňují provádět geologický průzkum. Zatím bylo takto vyplaceno 197 758 409 korun.
Dalším poplatkem je poplatek za stanovení chráněného území. Ten je jednorázový a činí 60 milionů korun pro každou obec, na které je toto území stanoveno. Dalšími poplatky jsou pak poplatky za provoz a uložený odpad, řádově se za celou dobu provozu jedná o stovky milionů korun.
Místní se ale mohou například obávat, jestli kvůli úložišti neklesne hodnota jejich domů. To se dá také vyřešit kompenzacemi?
To se nyní také řeší. Ale z jiných zemí se ukazuje, že se tam nic takového nestalo. Ty regiony se naopak rozvíjejí, protože je tam hodně práce. V úložišti jsme schopní zaměstnat lidi od dělníků po vysokoškolsky vzdělané experty.
Zprávy ze Švédska a Finska hovoří o tom, že obce dokonce chtěly, aby bylo úložiště postaveno zrovna u nich.
Ano, je ale třeba myslet na to, že Finsko i Švédsko mají zcela jiný systém. Mají nesrovnatelně vyšší důvěru ve stát - co stát řekne, to lidé často považují za dobré. Přistupují k tomu například tak, že jádro sice nemají rádi, ale když už to stát produkuje, tak je nutné se o to postarat.
Ve Švédsku byli extrémně štědří s kompenzacemi. Ve Finsku zase hlubinné úložiště stavěli blízko jaderné elektrárny a od místních jsme slyšeli hodně toto: "Je dobře, že je to u nás, protože tam pracuje soused a sousedovi věřím." Nevím, jestli se toto dá úplně přenést do Česka. Je ale třeba říct, že se to s časem měnilo. Když v roce 2000 Finové vybrali lokalitu, míra souhlasu byla porovnatelná s některými našimi studovanými lokalitami.
Co tedy může stát dělat, aby si Čechy dostal na svou stranu?
Jediná cesta, kterou stát má, je předávat informace. A to se děje. Byli jsme se starosty dotčených obcí na mnoha lokalitách Evropy, kde se již úložiště budují, aby se na to podívali a pohovořili s tamějšími starosty. Je třeba, aby si lidé uvědomili, že touto cestou jdou všechny země, které využívají jadernou energetiku. Včetně skandinávských zemí a Kanady, tedy států, které jsou proslulé svým zodpovědným přístupem k životnímu prostředí.
Kolik nyní předpokládáte, že bude projekt stát?
Mělo by to být okolo 130 miliard, není to ale definitivní číslo, pravděpodobně se to ještě zvedne o inflaci. Ta částka ovšem není jen za postavení úložiště. Je to za průzkum, vybudování, sto let provozu a uzavření areálu, je v tom i cena za kontejnery. Česko nemá problém si na to našetřit, původci odpadu přispívají na jaderný účet.
A dosud jsme utratili kolik?
Dle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu je to asi 1,8 miliardy.
"Pokud člověk za dvě stě let ani nebude vědět, že je pod ním jaderný odpad, bude to ideální"
Můžete představit, co to je hlubinné úložiště a jak bude fungovat?
Hlubinné úložiště je zařízení pro uložení vysoce radioaktivních odpadů, které zajistí jejich izolaci od životního prostředí. V první řadě je to tedy environmentální projekt, jeden z největších naší generace.
Zařízení se bude skládat ze dvou částí. Ta povrchová bude mít velikost menšího průmyslového areálu. Budou tam technologické provozy, které umožní přijmout materiál a připravit ho k uložení. Podstatně větší části je ta podzemní. V hloubce zhruba půl kilometru v pevné neporušené hornině vyhloubíme soustavu tunelů, ze kterých budou vést ukládací komory. A do těch bude zavážecí stroj odpad v kontejnerech ukládat. Není to tak, že postavíme celé to úložiště najednou, budeme budovat a zároveň budeme ukládat. Aby byl provoz ekonomický a plně tu lokalitu nezatěžoval z hlediska stavebních prací.
O jaký odpad půjde?
Bude to použité jaderné palivo a pak například části z vyřazovaných jaderných elektráren, části reaktorů, betony, konstrukční materiály, odpad z výzkumu.
Už nyní vysoce radioaktivní materiály ukládáme do skladů u elektráren. Proč tedy potřebujeme hlubinná úložiště?
Současné skladování je bezpečné, odpad neustále hlídá původce. Jde ale pouze o dočasné řešení. Můžeme to tak skladovat desítky let, ale doba nebezpečnosti odpadu, kdy jsou radionuklidy aktivní, se počítá až v řádech statisíců let a my musíme zajistit, abychom ho na tuto dobu izolovali od životního prostředí. Jediná technologie, kterou nyní lidstvo zná, je hlubinné úložiště.
Je třeba nad tím přemýšlet tak, že vůbec nevíme, co tady bude za tisíce let. Nemůžeme spoléhat na to, že i za tak dlouho to budeme moct hlídat jako lidé. Můžeme se ale spolehnout na horninu, o které víme, že se miliony let nehnula. Příroda se o to umí postarat.
Jak dlouho by mělo být úložiště v provozu?
Ukládat budeme asi sto let. Pak se ukončí provoz, povrchový areál se zbourá a všechny podzemní prostory zalijeme betonem. Dál je budeme jen monitorovat.
Takže člověk za dvě stě let ani nebude vědět, že pod ním je jaderný odpad?
To je ideální stav. Už nyní se ale uvažuje například nad tím, jestli by to mělo být nějakým způsobem značeno, nebo ne a jak znalost o úložišti zachovat po tisíce let. Řeší se to i s archeology, historiky. Zkoumají třeba, jak se zachovala znalost o Bibli nebo jak se předávaly pověsti u Aboriginců v Austrálii. Tedy aby o tom lidé věděli, ale aby se někdo za tisíce let nerozhodl to vykopat nebo se tam nesnažil dostat, protože například uvidí značku lebky a bude si myslet, že jde například o hrob.
Počítá se i s tím, že by Česko zasáhla nějaká přírodní katastrofa, jako například zemětřesení?
I kdyby přišlo zemětřesení takovéto intenzity, což je extrémně nepravděpodobné, tak úložiště v hloubce 500 metrů je to poslední, co by nás tady ohrožovalo. Horniny na vytipovaných lokalitách jsou staré 300 milionů let. Chodili po nich i dinosauři. A nebudou se měnit ani v příštích 100 tisících letech. Jediné, co musíme udělat, je uložit odpad dostatečně hluboko.
Bavíme se tady o technologii, o které ovšem víme, že ještě spoustu let nebude stát. Není možné, že už bude v době svého zprovoznění zastaralá?
Pravděpodobné to není. Za vším, co dnes známe, je finančně a časově náročný výzkum, mnoho let práce stovek odborníků. Všechny materiály podléhají velmi složitému licenčnímu řízení a vývoji. I kdyby se najednou objevila nějaká zázračná technologie nebo materiál, tak by jejich prokázání bezpečnosti a aplikace opět trvala desítky let. V této oblasti to tak prostě funguje. Státní regulace a kontrola si tento konzervativní přístup vyžadují.
Známe nějaký jiný způsob, jakým by se dal nebezpečný jaderný odpad bezpečně ukládat?
Kdybychom věděli o něčem jiném, tak už to dávno děláme. V historii se mluvilo o tom, že bychom to měli vystřelovat do vesmíru, to je ale naprosté sci-fi. V 60. a 70. letech zase jaderné mocnosti podobné sudy házely do Severního ledového oceánu. Ale je toto zodpovědné? Lepší je uložit odpad 500 metrů pod zem do horniny než 500 metrů pod moře.
